neděle 19. března 2017

VZPOURA NA HMS DANAE 14. března 1800


Typická francouzská 18-dělová korveta z počátku 19. století – podobně vypadala jen o málo větší dvacetidělová 'La Vaillante', po ukořistění Brity přejmenovaná na 'Danae'. Dobová kresba, francouzský malíř-marinista F.Roux.

Le Diable Lui-même


      Během francouzských revolučních a napoleonských válek 1793-1815 ztratilo britské Královské námořnictvo (Royal Navy) v důsledku vzpoury posádek sedm lodí. Jednou z nich byla HMS Danae Pozn.1, kdy se lodi křižující u francouzského pobřeží zmocnila vzbouřená část posádky a předala ji nepříteli. Podívejme se na tuto vzpouru podrobněji – dostupná fakta z dochovaných písemností ji totiž staví do trochu jiného světla, než se jeví ze stručných a neúplných zmínek v literatuře. V námořním archívu v Brestu se nachází spis dokumentů z vyšetřování událostí na Danae francouzskými úřady, na jehož titulní stranu někdo rukou připsal poznámku: Le Diable Lui-même – Ďábel sám. Neví se, kdo poznámku napsal, ale je to výstižné vyjádření názoru jejího pisatele na okolnosti vzpoury. Tento spis společně s dalšími dokumenty z britských a francouzských archívů nám poskytuje poměrně podrobné svědectví o vzpouře a jejich účastnících.

Pod britskou vlajkou


    Původně francouzská korveta třídy Bonne Citoyenne byla spuštěna na vodu v srpnu roku 1796 v Bayonne a pojmenována La Vaillante. Dne 7. srpna 1798 byla zajata v Biskajském zálivu fregatou HMS Indefatigable pod velením proslulého kapitána Pellewa, v říjnu téhož roku oficiálně zařazena do britského Královského námořnictva a přejmenována na Danae. Jako korveta byla koncem 18. století označována menší válečná loď s hlavní dělostřeleckou baterií na jedné hladké průběžné palubě. Byly to trojstěžňové lodě s plným ráhnovým oplachtěním – jako La Vaillante, nebo dvojstěžňové s oplachtěním brigy, tj. ráhnovými plachtami na obou stěžních. Korvety byly vyzbrojeny 16-22 děly menších kalibrů, nebo karonádami. Stejný typ lodi, jako byla francouzská korveta, Angličané nazývali válečná šalupa (sloop-of-war). Vzhledem k tomu, že velitelem Danae byl jmenován kapitán s patentem (post-captain), byla klasifikována jako loď 6. kategorie (sixth-rate), tj. loď byla papírově „povýšena“ o jednu kategorii výše na tzv. patentní loď (post-ship), místo obvyklé klasifikace lodi této velikosti jako nezařazené (unrated) Pozn.2, označované jako válečná šalupa (sloop-of-war), které velel komandér (commander).

      Technické údaje Danae: délka na hlavní palubě 36,32 m, šířka 9,43 m, výška nákladového prostoru 2,72 m, tonáž 507 tun bm (builder’s measurement = loďařská tonáž, tonáž stavitele lodi, nikoli výtlak, jak je často chybně uváděno). Maximální ponor plně vystrojené a zásobené lodi činil 4,2 m (na zádi). Francouzská výzbroj 20 osmiliberních děl byla Brity nahrazena dvaceti 32liberními karonádami na hlavní palubě a dvěmi šestiliberními dlouhými děly vpředu. Podle některých pramenů byla loď údajně navíc vyzbrojena šesti 12liberními karonádami na zadní palubě a šesti 12liberními karonádami na přední palubě Pozn.3.

       Zvyšování počtu děl byl typický britský nešvar – o této zvláštní posedlosti se kriticky zmiňuje William James (1780-1827), bývalý právník námořního kořistního soudu, který sepsal historii revolučních a napoleonských válek na moři, kde uvádí: „[Danae] je typickou ukázkou způsobu, jakým Britové obvykle vystrojovali a vyzbrojovali francouzské válečné lodě, zvláště pak korvety: lodě měly vice děl a méně mužů, než pro kolik byly kdy určeny.“ Přetížením děly a jejich umístěním výše, než byly korvety konstruovány, docházelo k většímu namáhání trupu, jeho postupné deformaci, a k zhoršení stability a plavebních vlastností. Kromě děl byly ukořistěné francouzské lodě přetěžovány také větším počtem zásob, aby vydržely déle na moři – kapitán Proby například napsal, že část zásob, která se nevešla do nákladového (skladištního) prostoru, musela být uložena na dolní palubě.

Plán francouzské korvety Bonne Citoyenne, zajaté Brity v r. 1796, z archívu britské Admirality. Plán představuje loď ve stavu, jak byla ukořistěna (as captured), před úpravami v loděnici v Portsmouthu pro službu v Royal Navy. Britové nechávali zhotovit plány většiny lodí ukořistěných nepřátelům, aby je mohli důkladně prozkoumat a poznatky případně použít pro konstrukci vlastních lodí. Kuriózně se tak více podrobných plánů francouzských lodí dochovalo v archívu britské Admirality, než ve francouzských archívech. Navzdory rozšířenému mýtu, že Britové ukořistěné lodě kopírovali, zejména francouzské, přesných kopií bylo jen několik. Většina tzv. okopírovaných lodí byla jen modifikací, vycházející z teoretických linií francouzských vzorů. Korveta La Vaillante byla jednou ze čtyř lodí třídy Bonne Citoyenne; všechny čtyři byly zajaty Brity a zařazeny do služby v Royal Navy. Pod francouzskou vlajkou měla La Vaillante průběžnou hladkou hlavní palubu, vedoucí od přídě na záď bez stupňovitého přerušení a byla z větší části odkrytá, až na lehkou přední palubu. Britské úpravy spočívaly v přidání krátké lehké paluby na zádi. Výška pod lehkou přední a zadní palubou činila necelých 5 stop (1,5 m). Britové vyřízli v bocích navíc po jedné střílně vzadu; rovněž zvětšili tři palubní jícny (hatches): přední, hlavní a zadní.
Plán: © National Maritime Museum Greenwich, London

     Předpisový (nominální) stav posádky HMS Danae činil 155 mužů. Velitelem lodi byl v prosinci 1798 jmenován mladý, teprve devatenáctiletý kapitán lord William Proby (1779-1804). Veškeré konstrukční úpravy, vystrojení, vyzbrojení a doplnění zásob byly dokončeny v únoru 1799, ale loď stále neměla zkompletovanou posádku – ještě na začátku března činil stav mužstva a poddůstojníků pouhých 71 mužů, sotva polovinu předpisového stavu. Získat pro novou loď posádku byl v té době po šesti letech válčení značný problém, kvalifikované lidské zdroje byly prakticky vyčerpány a velkou část posádek britských lodí tvořili nekvalifikovaní suchozemci (landsmen). Na Danae byla část kvalifikovaných námořníků převelena z jiných lodí, jejichž kapitáni se rádi zbavili těch nejhorších mužů. V mužstvu Danae se tak ocitlo několik problematických Irů a také dva násilně odvedení (pressed) Američané.

     V březnu 1799 začala Danae s neúplnou posádkou 4 důstojníků a 77 poddůstojníků a mužstva křižovat a hlídkovat v oblasti průlivu La Manche, především podél francouzského pobřeží mezi ústím Seiny a ostrovem Ushant, kde měla za úkol pátrat po francouzských korzárech a zajímat je, ničit nebo zajímat francouzské obchodní lodě, a také pátrat po nepřátelských válečných lodích a v případě jejich spatření okamžitě informovat britskou eskadru, a také získávat informace z neutrálních lodí. Jedním z důležitých úkolů bylo narušovat a pokud možno znemožnit zásobování Brestu po moři, které bylo pro Francouze velmi důležité z důvodu špatného stavu cest a chronickému nedostatku koní k tažení povozů.
Oblast Anglického kanálu (English Channel), česky nazývaného Lamanšský průliv nebo kanál La Manche. HMS Danae křižovala vody u francouzského pobřeží mezi ostrovem Ushant a zálivem u ústí Seiny (Baie de la Seine). Mapa wikipedia, vlastní úprava.



     Po celou dobu svého velení na Danae se kapitán Proby potýkal nejen s nedostatečným počtem posádky, ale také s kvalitou některých námořníků a poddůstojníků – neschopného lodního tesaře musel degradovat a zbavil se ho až po několika měsících, místo něj však nalodil problematický opilec. Rovněž omylem jmenovaný lodní profous (master-at-arms) musel být degradován zpět na řadového námořníka. V květnu 1799 kapitán Proby napsal, že stav posádky byl tak špatný, že bral jakéhokoli muže. V červnu nechal z kaperské lodi Tartar odvést na palubu Danae dva muže – pozdější vzbouřence, z nichž 24letý William Jackson z Liverpoolu se stal vůdcem vzpoury. První důstojník Danae později tvrdil, že se Jackson zúčastnil vzpoury na kotvišti Spithead v dubnu 1797 na HMS Pompée, zatímco historik William James uvádí, že během vzpoury na kotvišti Nore v květnu 1797 byl Jackson dokonce tajemníkem Richarda Parkera, vůdce vzpoury – Jacksonovo jméno ale na oficiálním seznamu vzbouřenců z Nore není. V každém případě byl Jackson zkušený námořník, protože byl později jmenován velitelem hlavního koše (captain of the maintop), tj. velitelem čety hlavního stěžně, složené z nejzkušenějších námořníků. Byl rovněž problematický, protože již první měsíc na Danae byl bičován – dostal čtyři tucty ran devítiocasou kočkou za „různé přečiny“.

     V říjnu 1799, když byla Danae v Plymouthu na opravách, bylo na její palubu převeleno šest násilně odvedených Američanů, zajatých na palubě francouzské korzárské lodi Le Bordelais britskou fregatou HMS Revolutionnaire. Jeden z těchto mužů později tvrdil, že je Francouz. Šestice amerických námořníků tvrdila, že na palubě Le Bordelais byli proti své vůli a vyjádřili přání sloužit v britském Královském námořnictvu. Kapitán fregaty Revolutionnaire je označil za renegáty a rád se jich zbavil. Kapitán Proby měl tak zoufale nedostatečný stav posádky, že přijal i tyto podezřelé muže. Po ukončení oprav zakotvila Danae na rejdě a protože stále měla značný podstav posádky, vyslal Proby čluny s ozbrojenými oddíly, aby násilně odvedli námořníky z obchodních lodí, které připluly do Plymouthu ze zámoří pro další instrukce nebo čekaly na zformování konvojů na ochranu před francouzskými korzáry. Čluny se vrátily s deseti námořníky a dvěma plavčíky – tito muži pocházeli ze všech koutů Británie. Jedenáct z nich společně s šesti Američany sehraje v následujících událostech klíčovou roli. O několik dní později přivezl člun dalších pět námořníků, kaperů (privateersmen) z ostrova Jersey – tři z nich se později přidali ke skupině vzbouřenců.

      V listopadu se Danae připojila k flotě Anglického kanálu Pozn.4 (Channel Fleet) lorda Bridporta, jejíž úkolem byla blokáda francouzských válečných lodí v Brestu a hlídkování ve vodách kolem ostrova Ushant. Dne 25. listopadu Danae zastavila obchodní loď Danzig a násilně odvedla pět mužů, o dva dny později z jerseyského kapera dokonce 15 mužů, ale na příkaz admirála jich bylo 11 převedeno na jinou loď ve flotě. Koncem listopadu spatřila Danae u ostrova Jersey britskou transportní loď, která vlajkovými signály žádala o setkání s velitelem. Kapitán transportní lodě požádal Probyho, aby z jeho lodi odvedl jednoho buřiče, muže jménem John McDonald, což Proby učinil. Další muže Proby násilně naverboval z jerseyských a guernseyských kaperů v prosinci a lednu. Dne 25. prosince 1799 Danae s dalšími loděmi eskadry zachraňovala posádku ze ztroskotané fregaty Ethalion (o ztroskotání HMS Ethalion je článek zde na blogu).

     Jako součást malé eskadry se Danae zúčastnila zajetí francouzské fregaty La Pallas 6. února 1800. Aby se vyloučila možnost, že se Francouzi zmocní své lodi zpět, byla část zajaté posádky rozdělena mezi lodě britské eskadry: na Danae bylo odesláno 37 zajatých Francouzů a z lodi odveleno 15 mužů na La Pallas jako součást britské kořistní posádky (prize crew) – jeden pomocník navigačního důstojníka (master’s mate), jeden ze tří kadetů, pět námořníků I. třídy, tři námořníci II. třídy a pět suchozemců. Francouzských zajatců se Proby zbavil krátce poté, když je přemístil na válečnou šalupu Sophie a odeslal ji do Plymouthu. Během následujích dní hlídkování v určené oblasti Danae násilně odvedla další muže z britských kaperských lodí – kaperský list (letter-of-marque), opravňující k zajímání nepřátelských lodí, je před odvody nechránil. Tito tvrdí a nemilosrdní muži nenáviděli důstojníky Královského námořnictva stejně jako Francouze. Královští důstojníci naopak na kapery pohlíželi s despektem a považovali je za něco jen o málo lepší, než piráty. Od června 1799 se tak na palubu HMS Danae postupně dostávali různí problematičtí námořníci, většinou násilně odvedení (pressed).

     Koncem února 1800 připlula Danae zpět do Plymouthu pro proviant a vodu. Odsud kapitán Proby odeslal oficiální hlášení a lodní listiny, mezi nimiž byl poslední aktuální seznam posádky (muster-roll) ze dne 28. února 1800. Posádka čítala 116 mužů, z toho osm důstojníků. Do plného stavu chybělo 39 mužů. Zajímavé je národnostní složení poddůstojníků a mužstva: 51 Angličanů prakticky ze všech hrabství; 24 Irů; 6 Velšanů (Welsh); 5 Skotů; 6 mužů z Normanských ostrovů (Channel Islands); 7 Američanů a po jednom muži z Kanady, Švédska, Newfoundlandu, Španělska, Danzigu (dnešní Gdaňsk), Hamburku, Madeiry, Pruska a Francie. Mezinárodní složení posádky nebylo na lodích Royal Navy nic mimořádného, naopak v případě Danae bylo na palubě málo Skandinávců.

     Po doplnění zásob vyplula Danae 2. března 1800 Pozn.5 na svoji poslední plavbu pod britskou vlajkou zpět k pobřeží Bretaně, s rozkazy hlídkovat ve vodách poblíž ostrova Ushant. Během křižování v oblasti bylo několik dalších mužů posádky odesláno do Anglie na ukořistěných lodích. Dne 10. března Danae pronásledovala a zadržela britskou obchodní loď Plenty, nyní v rukou kořistní posádky korzárské lodi Le Malouin, plující do Brestu, kde měla být předána i s britskými zajatci francouzským úřadům. Proby vzal pět zajatých Francouzů na palubu Danae a odeslal Plenty s její původní posádkou do Anglie. Poté se rozhodl hlídkovat blíže u bretaňských břehů, v oblasti zvané Chenal du Four. Nikdo z důstojníků, poddůstojníků a loajální posádky HMS Danae netušil, že část mužstva připravuje vzpouru.

Vzpoura


      Dne 14. března 1800 plula Danae za slabého severovýchodního větru podél bretaňského pobřeží a směřovala jiho-jihovýchodním kurzem do průlivu Four – francouzsky Chenal du Four – mezi pevninou a pásem ostrovů, mělčin a skalisek, táhnoucích se od mysu Saint Mathieu až k ostrovu Ushant. Ve 2:30 odpoledne spatřila hlídka na stěžni v průlivu blízko pobřeží konvoj několika lodí. Kapitán Proby nechal napnout všechny plachty včetně závětrových a zamířil k němu. Kvůli slabému větru a malé rychlosti se ale Danae přibližovala jen velmi pomalu a dříve, než se dostala na dostřel, konvoj zakotvil u Le Conquet pod ochranou děl pobřežní pevnosti. Navigační důstojník Danae, který Francouze pozoroval dalekohledem, napočítal 18 obchodních lodí a jednu válečnou brigu jako ochranný doprovod. V 5:00 hodin odpoledne bylo jasné, že při stávajícím slabém větru a přílivovém protiproudu se Danae k francouzským lodím nedostane. Kapitán Proby pronásledování konvoje ukončil, nechal stáhnout závětrové plachty a po provedení obratu Danae zamířila na severozápad na volné moře, pryč z průlivu Four, plného nebezpečných skalisek a mělčin, na které by loď v noci mohl snést silný odlivový proud, směřující k jihu.
Námořní mapa s oblastí mezi ostrovem Ushant a bretaňským pobřežím, včetně průlivu Four (Chenal du Four) a rejdy přístavu Brest. Červeně jsou podtrženy hlavní geografické názvy, zleva doprava: ostrov Ushant (francouzsky Ouessant); X označuje přibližnou pozici lodi, kde došlo ke vzpouře; průliv Four (Chenal du Four); vpravo nahoře maják Le Four; dole přístav Le Conquet; mys Saint Mathieu (Pointe de Saint-Mathieu); vpravo dole přístav Brest a Brestská rejda (Rade de Brest). Detail britské námořní mapy s metrickými údaji z roku 1982. Barevné provedení moderních námořních map je přehlednější, nežli u starých černobílých. Pevnina je označena žlutě, mořské dno, které se vynořuje za odlivu je označeno zeleně; moře je označeno bílou barvou s hloubkami nad 10 m za odlivu, světle modrou jsou označeny hloubky menší než 10 m. Číslice na moři označují hloubky v metrech a metrech a decimetrech za nejnižšího odlivu. Různé malé křížky a hvězdičky označují podmořská skaliska a skaliska, která se vynořují za odlivu. Písmena na moři označují materiál mořského dna: R = rock (skála), S = sand (písek). Detail je z trasové námořní mapy pro plavbu dále od pobřeží, mimo nebezpečné oblasti; k plavbě v pobřežních vodách jsou určeny podrobnější mapy o větším měřítku. V zobrazené oblasti jsou silné přílivové a odlivové proudy dosahující rychlosti 1,5 až 2,5 uzlů (2,8 - 4,6 km/hod) u ostrova Ushant, u ostrůvků a skalisek mezi Ushantem a Bretaňským poloostrovem v některých místech až 6 uzlů (11 km/hod). Přílivový proud směřuje přibližně k severu, odlivový proud k jihu. Příliv a odliv se nazývají slapové jevy, slapy. Rozdíl mořské hladiny mezi přílivem a odlivem dosahuje v Brestu 3 m za hluchého přílivu (osy Slunce a Měsíce jsou vůči Zemi kolmé, tj. tvoří pravý úhel, gravitační síly Slunce a Měsíce se ruší, angl. neap tide), a až 6 metrů za skočného přílivu (Slunce, Měsíc a Země jsou v jedné linii, gravitační síly Slunce a Měsíce se sčítají, angl. spring tide).

     Toho odpoledne se námořník první třídy William Jackson a několik dalších zasvěcených členů mužstva Danae sešlo na předním a hlavním stěžňovém koši, kde se domlouvali na provedení plánované vzpoury ještě téhož večera. Jackson je požádal, aby informovali všechny muže, o kterých věděli, že budou ochotni se ke vzpouře přidat. Soustředil se především na členy z jeho pravoboční hlídky Pozn.6, která měla nastoupit večerní strážní službu od osmi do půlnoci. Konspirátoři museli přísahat na bibli, že nic nevyzradí loajální posádce a že během vzpoury nesmí nikoho zabít. Měli v úmyslu zmocnit se lodi a předat ji Francouzům. Chtěli využít situace, že se Danae nachází sama velmi blízko francouzského pobřeží a poblíž není žádná jiná britská loď, která by proti nim mohla zasáhnout, a že posádka není kompletní – chyběla řada mužů, odvelených na jiné lodě jako kořistní posádky. Hlavní konspirátoři pak po domluvě v podvečer předali pokyny ostatním členům mužstva. Samotný plán byl prostý: rychle ovládnout palubu, zahnat dolů důstojníky a muže strážní služby, kteří se ke vzbouřencům nepřidali, a s ostatními je všechny uzavřít v podpalubí.

     První hlídku měl navigační důstojník (master) John Huntingdon. Vzhledem ke značně sníženému stavu posádky pro strážní služby vydal kapitán Proby rozkaz, aby noční hlídky byly posíleny muži z denní směny – kuchaři, tesařem a jeho pomocníky, plachtařem, pomocníky lodního ranhojiče a sluhy důstojníků. Huntingdon tak ani pořádně nevěděl, kdo všechno má být na jeho hlídce. S Huntingdonem měli službu také dva kadeti (midshipmen). Byla tmavá a klidná noc, loď plula pod košovými a brámovými plachtami a za slabého větru měla rychlost, sotva dostačující k udržení kormidlovatelnosti. Jediné světlo na palubě vycházelo z lampy kompasnice. Po vykonání obchůzky lodě v 9:00 večer lodní profous strážnímu důstojníkovi oznámil, že vše je v pořádku. V podpalubí se ostatní důstojníci a muži mající volno ukládali ke spánku. Asi o dvacet minut později se na Huntingdona, který se procházel na pravoboku, vrhlo několik temných postav a hrubě jej začalo postrkovat k palubnímu průlezu do podpalubí. Huntingdon byl nejdříve zmaten a ptal se, co se děje, ale pak si uvědomil skutečnost, pokusil se vyrazit na záď a začal křičet o pomoc. Velitel křížového (zadního) koše George Gardner jej udeřil šavlí a Huntingdon se skácel na palubu. Strážní kadet Herron, který se nacházel poblíž navigačního důstojníka, v přítmí spatřil mezi útočníky Jacksona. Herron se nejprve pokusil vyrazit Huntingdonovi na pomoc, ale sám byl v okamžiku obklopen několika útočníky se šavlemi a tesáky a násilím zatlačen k hlavnímu průlezu. Ještě než byl zahnán dolů do podpalubí, spatřil Herron v zadním průlezu hlavu kapitána Probyho, kterého ale někdo srazil šavlí zpět dolů. Na palubě se začaly ozývat výkřiky vzbouřenců: "Loď je naše, teď jsme pány lodi my!" Do podpalubí se dostal i zraněný Huntingdon, který ihned spěchal dozadu.

     Hluk na palubě mezitím uslyšel poručík námořní pěchoty Stephens, který okamžitě pochopil, co se děje, a ihned se rozběhl dozadu varovat kapitána Probyho a ostatní důstojníky. Lord Proby byl rovněž ještě vzhůru a ihned po uslyšení křiku chtěl po schodech zadního průlezu vyběhnout nahoru na palubu. Palubní průlezy však již hlídali ozbrojení vzbouřenci a Brown, americký černý námořník z Le Bordelais, udeřil Probyho do hlavy šavlí. Napůl omráčený a krvácející Proby padl po schodech dolů, zachycen za ním spěchajícím prvním důstojníkem, poručíkem Charlesem Nivenem. Ve stejné době kaprál námořních pěšáků budil svůj oddíl. Mezitím se vzbouřencům podařilo nejdříve zablokovat přední a hlavní palubní průlezy a během několika minut poté i zadní průlez. V tu dobu byli již vzhůru téměř všichni muži v podpalubí a druhý poručík James Rollo vyzbrojený dvěma pistolemi začal zjišťovat, jaké další zbraně mají k dispozici. Bedny s ručními zbraněmi se ale nacházely na palubě, kam byly vyneseny na rozkaz kapitána Probyho – jelikož se loď nacházela blízko nepřátelského pobřeží, chtěl mít chladné i palné zbraně ihned po ruce pro případ napadení veslovými čluny. Veškeré zbraně, které dali muži v podpalubí dohromady, byly čtyři muškety, deset šavlí, několik pistolí a nějaké nože. Naděje vyrazit poklopy palubních průlezů a proniknout na palubu vzala za své, když zjistili, že vzbouřenci na ně položili náhradní kulatinu, zakryli plachtovinou a zatížili dělovými koulemi. Všechny tři palubní průlezy navíc hlídali ozbrojení vzbouřenci. K odrazení pokusů o průnik nahoru na palubu vzbouřenci vystřelili skrze mřížové poklopy dolů do podpalubí. Vzbouřenci zablokovali všechny tři palubní průlezy tak rychle, že na palubě zůstali dva členové strážní služby, kteří nepatřili k vzbouřencům a odmítli se k nim přidat – mladičký kadet William Spencer a námořní pěšák William Coburn.

     Během dlouhých nočních hodin se kapitán Proby pokusil se vzbouřenci vyjednávat. Navrhl jim, že pokud se okamžitě vzdají, poplují okamžitě do Plymouthu, kde mohou předat své stížnosti Admiralitě. Návrh přednesl nejprve Proby sám, později se o to pokoušeli postupně první poručík Niven, ranhojič a nakonec lodní kurát – na vše jim odpovědí byly jen nadávky Jacksona a McDonalda. Za svítání se poručík Niven pokusil zahlédnout dění na palubě mřížovým poklopem zadního průlezu, ale výhled byl značně omezen – vzbouřenci na poklop položili složenou plachtu, zatíženou pákami od vratidla. Malou škvírou spatřil jednoho z jerseyských kaperů, ozbrojeného pistolí a tesákem, evidentně držícího stráž u průlezu, a McDonalda u boku lodi, vydávajícího vzbouřencům rozkazy. Z hluku a výkřiků bylo patrné, že muži napínají přední košovou plachtu a že se loď dává do pohybu. Rozkazy vydávali čtyři muži – William Jackson, dva Američané z korzárské lodi Bordelais John Williams a John Brown, a John McDonald.

     V kapitánské kajutě v podpalubí podle kompasu a mapy zjistili, že loď míří zpět do průlivu Four, a že cílem vzbouřenců bude patrně přístav Brest. Kapitán Proby chtěl zablokovat kormidlo, ale po zvážení rizika od tohoto úmyslu upustil – lepší bylo počkat, až loď vypluje z úzkého nebezpečného průlivu do širokého zálivu před Brestem, kde se mohly vyskytovat jiné hlídkující britské lodi, které jim mohly připlout na pomoc. Na kapitánův rozkaz vyrazil poručík Niven větrací průzor na levoboční přídi, aby zjistil, jak daleko od pobřeží se nacházejí. Niven spatřil, jak se Danae za slabého větru pomalu blíží k Le Conquet a zakotvenému konvoji francouzských lodí. Když se Niven vrátil podat hlášení, vzbouřenci spouštěli na zádi na vodu malou jolu. Probymu bylo jasné, že za chvíli mohou být na palubě Francouzi a že je konec nadějím na zvrácení situace. Kniha signálních kódů, lodní deník a další dokumenty byly hozeny záďovým okénkem do moře ve skříňce zatížené dělovými koulemi, aby se nedostaly do rukou nepřítele.

     Jackson se čtyřmi muži, včetně jednoho Francouze, se v jole vydali k zakotvené francouzské válečné brize La Colombe. Její velitel kapitán Julien v hlášení napsal, že člun přirazil k boku brigy kolem poledne a že na jeho zádi byla vztyčena francouzská vlajka nad britskou, uvázanou vzhůru nohama. Vzbouřenci z Danae vysvětlili situaci a požádali o asistenci a jídlo – nejedli nic od předchozího dne. Kapitán La Colombe zadržel pět vzbouřenců jako rukojmí a k Danae vyslal člun pod velením jednoho z poručíků, aby informace ověřil. Když se informace o vzpouře potvrdily, dostala Danae povolení připlout těsně k pobřeží a zakotvit u pevnosti Le Conquet, v dostřelu jejích děl. Vzbouřenci pokřikovali na břeh a z paluby bylo slyšet také jejich výkřiky 'Vive la République Française' – "Ať žije francouzská republika!" na uvítanou člunům, které přivážely k Danae francouzské vojáky, kteří loď obsadili. Když se zvedl vítr, La Colombe překotvila blíže k Danae a kapitán lord Proby byl odvezen na její palubu, kde se vzdal "francouzskému námořnictvu, nikoli vzbouřencům".

     Důstojníci a loajální posádka Danae byli přepraveni na břeh do Le Conquet později odpoledne. Vzbouřenci mohli zůstat na lodi, ale kapitán Julien na její palubu vyslal svých třicet mužů a velení lodi převzal francouzský důstojník. O několik dní později odplula Danae s francouzským konvojem do Brestu. Loajální posádka – nyní váleční zajatci, byla odvedena do Brestu a první den ubytována v budově hned vedle vzbouřenců, se společným nádvořím, což vedlo k různým konfliktům. Vzbouřenci členům loajální posádky nadávali a vyhrožovali jim. Proby požádal francouzské úřady o ochranu, jinak že budou "nuceni vzít spravedlnost do vlastních rukou". Tato situace ale trvala několik dní.

Následné události


     Pro vzbouřence bylo přijetí francouzskými úřady zklamáním. Jejich žádost sloužit ve francouzském námořnictvu byla rázně zamítnuta – úřady argumentovaly tím, že ti, kteří zradili vlastní zemi, nemohou dobře sloužit Francii. Celkem 41 vzbouřenců bylo po provedení výslechů propuštěno, dostalo propustky (pasy) a malou finanční částku. V dokumentech z vyšetřování francouzských úřadů je zajímavé, jaké národnosti uvedli vzbouřenci do protokolů: pouze pět prohlásilo, že jsou Angličané; dvacet uvedlo, že jsou Irové, a dvanáct Američané. Ze srovnání těchto výpovědí s údaji v britských dokumentech vyplývá, že dvanáct údajných Irů a čtyři Američané mělo jako místo narození uvedenou Anglii. Z právního hlediska byla Danae kořist a vzbouřencům náležela odměna z jejího prodeje. Na rychlém vyplacení této odměny měl zájem samotný první konzul Napoleon, který chtěl vzpouru využít k propagandistickým účelům.

     Třem vzbouřencům se dostalo odlišného zacházení. Do Brestu dorazily rozkazy přímo od Napoleona, aby byli William Jackson, John Williams a Ignatius Fieney odesláni do Paříže společně s pěti francouzskými korzáry, zajatými na palubě lodi Plenty. Ignatius Fieney (ve Francii se na protokolu z výslechu podepsal jménem Feeney) byl označen za irského kněze a poručíka irského povstaleckého vojska.

     Mezitím byla zahájena jednání Francouzů a Angličanů o výměnu válečných zajatců – jednání šla rychle, již dvanáct dní po vzpouře do Plymouthu odplula první část loajální posádky Danae. Po příjezdu do Anglie byli překvapeni verzí vzpoury, která se objevila v tisku – že vzpouru na Danae vedlo pět zajatých francouzských korzárů. To však nebylo možné, zajatí korzáři byli vězněni v nákladovém prostoru a stráženi námořním pěšákem – vzbouřenci s nimi nemohli mluvit. Zbylá posádka Danae se musela pěšky přemístit do vězení ve Valenciennes. Při jejich odchodu z Brestu na ně pokřikovalo několik vzbouřenců, nyní s francouzskými kokardami na kloboucích. Začátkem června 1800 odplul do Anglie i zbytek posádky Danae. Před odplutím ještě dezertoval námořník John Flemming, který byl v okamžiku vzpoury na kormidle. Na Danae sloužil tři a půl měsíce. Přestože nepatřil k aktivním vzbouřencům, zůstal s nimi přes noc na palubě – na rozdíl od šesti mužů z hlídky, kteří se odmítli k vzbouřencům připojit a byli ihned posláni dolů do podpalubí. Flemming se později připojil k loajální posádce, ale zřejmě z obavy z odsouzení válečným soudem v Anglii se rozhodl na poslední chvíli zůstat ve Francii.

     Britský námořní válečný soud s kapitánem Probym a posádkou Danae byl zahájen v Portsmouthu na palubě HMS Gladiator dne 17. června 1800. Po vyslechnutí všech svědků dospěl soud k závěru, že velitel lodi a posádka učinila vše, co bylo v jejich silách, aby potlačila vzpouru a zabránila ztrátě královské lodi, a vynesl osvobozující rozsudek.

Osudy účastníků a lodi


     Vzbouřenci z Danae se po obdržení pasů odebrali do různých francouzských přístavů. William Jackson se již 28. března 1800 nalodil v Bordeaux na korzárskou loď Le Brave, jeho další osud není znám. Rovněž další vzbouřenci se nalodili na různé francouzské korzárské nebo americké obchodní lodě, a první z nich padl do rukou Britů krátce před zahájením válečného soudu s kapitánem Probym. Dne 12. června zajala HMS Indefatigable korzárskou brigu Le Vengeur a mezi stovkou zajatých korzárů byl osmadvacetiletý John Marret z Jersey, jeden z aktivních vzbouřenců. Hovořil plynule francouzsky a při výslechu tak unikl pozornosti. Při nástupu vězňů ke kontrole ve vězení Mill dne 24. srpna byl však objeven bývalým prvním důstojníkem z Danae. Poručík Niven procházel vězení a vězeňské pontony a pátral, zda mezi francouzskými zajatci nespatří některého ze vzbouřenců – britské Admiralitě bylo jasné, že vzbouření námořníci se s největší pravděpodobností vrátí brzy na moře, k řemeslu, které dobře znali. Marret, který byl násilně odveden z jerseyské kaperské lodi koncem listopadu 1799 a na Danae sloužil něco přes tři měsíce, byl 2. září 1800 odsouzen válečným soudem konaným na palubě HMS Cambridge v Plymouthu k trestu smrti a o týden později oběšen na ráhně fregaty Pique.

     Další z organizátorů vzpoury John McDonald se v prosinci roku 1800 nalodil na palubu americké obchodní lodi Bilboa v San Sebastianu, která však k jeho smůle v květnu 1801 připlula do Londýna. Po dva týdny se McDonald skrýval na lodi a nevycházel ven, poté ale neodolal svodům přístavu a vydal se na břeh. Domníval se, že změněný vzhled a americké konzulární osvědčení o občanství na jméno Samuel Higgins jej ochrání. Dne 3. června ale na ulici narazil na poručíka Nivena, byl poznán a okamžitě zadržen. U soudu zapíral až do konce, byl ale místopřísežně identifikován Nivenem a kapitánem Probym. Dne 10. června 1801 byl válečným soudem na palubě HMS Irresistible odsouzen k trestu smrti oběšením; rozsudek byl vykonán 13. června na strážní lodi Zealand na kotvišti v Nore.

     Jako třetí byl zadržen John Williams, Američan z korzárské lodi Le Bordelais, další z vůdců vzpoury na Danae. Byl zatčen v St. Hellier na ostrově Jersey na palubě americké obchodní lodi Statira, kde sloužil jako námořník první třídy. Williams byl dne 12. září 1801 válečným soudem konaným na palubě HMS Gladiator v Portsmouthu odsouzen k trestu smrti oběšením, stejně jako jeho druhové. Kupodivu jeho žádosti o milost bylo vyhověno, ačkoli byl chycen jako člen posádky francouzské korzárské lodi a jeho podíl na vzpouře byl stejný, ne-li větší, než popraveného McDonalda. Nutno dodat, že v prospěch Williamse zasáhl samotný americký velvyslanec v Londýně.

      Další vzbouřenci z Danae zřejmě zahynuli na korzárských lodích La Bellone a La Grande Mouche – na první v boji u portugalského pobřeží v listopadu 1800, druhá byla zničena u španělského pobřeží HMS Diamond v březnu 1801. Tři Irové z Danae se již nechtěli vrátit na moře a požádali o povolení zůstat a pracovat ve Francii. Povolení dostali, ale skončili jako vojáci republikánské armády v Nantes.

     Kapitán lord Proby obdržel v dubnu 1802 velení 38dělové fregaty Amelia. V době amienského míru jeho loď plnila různé úkoly ve vodách kolem Anglie, např. v květnu odvezla domů propuštěné irské námořníky, poté se zúčastnila rozsáhlé akce proti pašerákům na jihozápadním pobřeží Anglie a koncem srpna 1802 přepravila do Holandska vojáky propuštěné z britské služby. V roce 1803 sloužila v oblasti Anglického kanálu (La Manche), se základnou v Portsmouthu, a pohybovala se mezi holandským pobřežím, Downs a ostrovem Jersey. V květnu 1804 HMS Amelia odplula do Karibské oblasti, kde během plavby u pobřeží Surinamu část posádky onemocněla a zemřela na žlutou zimnici. Nemoc postihla i kapitána Probyho, který krátce po návratu lodi na ostrov Barbados zemřel ve věku pouhých 25 let. Je pochován v Bridgetownu na Barbadosu.

     Danae byla po důkladné prohlídce a plavebních zkouškách v dubnu shledána jako nevhodná pro službu ve francouzském válečném námořnictvu – trup přetížený děly byl již částečně deformován, konstrukce narušena a loď byla pomalá. Korveta byla proto úřady v září 1800 prodána za 42 799 franků rejdařství Cooper et Cie z Morlaix, které ji obratem pronajalo francouzské vládě jako transportní loď. Po odečtení výloh byl výtěžek z prodeje lodi rozdělen jako kořistné 35 vzbouřencům včetně pěti francouzských korzárů, kteří byli francouzskými úřady označeni za organizátory vzpoury! Loď vykonala pouze jednu plavbu na Haiti v době povstání černých otroků. Další osud lodi po roce 1802 není znám.


*      *      *



Komentář


     Jako hlavní důvod vzpoury uvedli vzbouřenci během vyšetřování ve Francii kruté bičování za sebemenší přestupek, a že jejich přáním bylo zbavit se tyranského kapitána a získat svobodu. V lodních denících Danae zaslaných Admiralitě je ale záznamů o bičování málo, časté bičování také nepotvrdili loajální členové posádky během válečného soudu. Po celou dobu velení měl kapitán Proby na lodi nedostatek mužů a část posádky tvořila problematická individua. Kromě násilně odvedených Američanů a kaperů z Jersey bylo v posádce několik Irů o pochybné loajalitě. Mladý kapitán Proby byl sice vzdělaný muž, ale díky protekci a rychlému postupu neměl dostatek zkušeností. Rozhodně to ale nebyl krutý tyran, jak jej ve Francii popisovali vzbouřenci. Z pozdějších výslechů loajální posádky britskými válečnými soudy je patrné, že na lodi byla spíše laxní disciplína. Několik bičovaných mužů se provinilo opilstvím, nekázní nebo hrubým zanedbáním povinností.

     Dle výpovědí svědků britských válečných soudů a ze záznamů francouzských úřadů vyplynulo, že vůdci vzpoury byli:
  • William Jackson – 24 let, námořník první třídy; dobrovolník, při nalodění uvedl, že pochází z Liverpoolu, později ve Francii tvrdil, že je Američan. Na Danae sloužil od července 1799. Nenápadný, schopný námořník, jmenován velitelem hlavního koše (captain of the maintop). Později se projevilo jeho revolucionářské myšlení. Je označován za hlavního organizátora vzpoury.
  • John Williams II – 29 let, námořník první třídy, kvartérní dělostřelec Danae Pozn.7, jeden z šesti Američanů ze zajaté korzárské lodi Bordelais, převelených na Danae v říjnu 1799. Pokud bylo na lodi několik mužů stejného jména, v seznamu posádky se pro odlišení za jejich jména přidávaly římské číslice v pořadí, jakém byli zapsáni.
  • John McDonald – 27 let, námořník první třídy, zapsán jako Angličan, později se prohlásil za Američana. Odveden na Danae z transportní lodě pro vzpurné chování na žádost jejího velitele v listopadu 1799. Schopný námořník, jmenován velitelem předního koše (foretopman). Stejně jako Jackson byl myšlením revolucionář. V seznamu posádky Danae zapsán jako dobrovolník. Takto ale byla zapsána řada násilně odvedených mužů (pressed) – na lodi dostali možnost nechat se zapsat jako dobrovolníci (volunteer) a obdržet odměnu 5 liber, což mnozí učinili.


 K nejaktivnějším vzbouřencům patřili:
  • ostatní Američané, zejména John Brown III z Bordelais, 26 let, námořník první třídy, černoch.
  • Ignatius Fieney – 25 let, námořník první třídy, Ir. Z pozdějších výpovědí vyplynulo, že údajně býval knězem a bojoval proti Britům v irské povstalecké armádě v hodnosti poručíka. Při výslechu ve Francii uvedl, že byl lodní kuchař. Je považován za jednoho z hlavních iniciátorů vzpoury.
  • John Brown I – kvartérní dělostřelec, Angličan. Později ve Francii uvedl, že je Američan. Před svými kolegy se chvástal, že se zúčastnil krvavé vzpoury na HMS Hermione v roce 1797, kdy vzbouřenci předali loď Španělům ve venezuelském přístavu La Guaira Pozn.8.
  • John Brown II – člunový kormidelník kapitána Probyho, Angličan.
  • James Cochrane – 45 let, kormidelní poddůstojník (quartermaster) z Whitby v severovýchodní Anglii, Skot.
  • Alexander Robertson – 22 let, námořník první třídy z Cumberlandu v severozápadní Anglii, Skot.
  • Barney McGuire – 35 let, pomocník dělmistra, Skot. Poskytl klíče od beden se zbraněmi na palubě.
  • Thomas Wright – 23 let, námořník první třídy, v seznamu posádky uveden jako dobrovolník, Skot. 
  • Carl Leitoff – 27 let, námořník první třídy z Danzigu (dnešní Gdaňsk).
  • několik mužů z Jersey, násilně odvedených z kaperských lodí

     Původních zasvěcených vzbouřenců bylo asi třicet, další muži se k nim přidali spontánně, v průběhu vzpoury. Ve Francii se na stranu vzbouřenců přidali ještě další tři muži – dva v Brestu, když se dozvěděli o vyplacení odměny za ukořistění Danae, a jeden těsně před odplutím zajatců do Anglie. Francouzi vydali pasy (dokumenty o totožnosti a povolení k cestě po Francii) celkem 41 vzbouřencům z Danae. Vzpouru organizovali a vedli nejzkušenější a nejschopnější námořníci první třídy, vesměs členové stěžňových čet (topmen). Nejaktivnější jádro tvořili násilně odvedení Američané (7 mužů) a kapeři z ostrova Jersey, a dále Irové a Skotové, tedy příslušníci národů, kteří Angličany nenáviděli.

      Posádka Danae čítala v době vzpoury 106 mužů včetně kapitána Probyho. Dle francouzského soupisu bylo původních vzbouřenců 37, na seznamu k odvedení do vězení ve Valenciennes je uvedeno 69 zajatců, tj. loajálních mužů.



Poznámky:

  1. HMS je britské označení pro His Majesty Ship, tj. loď Jeho veličenstva (krále). Stejná zkratka se používá i v případě, kdy zemi vládla královna, od angl. Her Majesty Ship, loď Jejího veličenstva.
  2. Jako nezařazené (unrated vessels) byly označovány lodě menší než řadové a fregaty, kterým nevelel kapitán, ale komandér (šalupy) a poručík (ostatní). Byly to válečné šalupy (sloop-of-war): trojstěžňové (ship-sloop) a větší brigy, brigové šalupy (brig-sloop), dále menší brigy, škunery, kutry, dělové brigy a ostatní malé lodě.
  3. Dodatečná výzbroj Danae se v dostupných zdrojích liší – někde je uváděno, že na velitelské palubě bylo 12 karonád kalibru 12 liber a šest na přední palubě (Pope), jinde se uvádí, že těchto dvanáctiliberních karonád bylo celkem 12, po šesti na přídi a zádi, další zdroje uvádějí jen 20 dvaatřicetiliberních karonád a dvě šestiliberní dlouhá děla na hlavní palubě. Na krátkých palubách na přídi a zádi ale pro šest 12liberních karonád nebylo dost místa.
  4. V češtině je průliv mezi Anglií a Francií nazýván Lamanšký, též kanál La Manche, podle francouzského názvu, který doslovně znamená „Rukáv“. Britové jej nazývají English Channel, tj. Anglický kanál. Channel Fleet = flota Anglického kanálu. Doslovný překlad "Kanálová flota" nebo "Průlivová flota" by v češtině zněl podivně.
  5. Dle jiných zdrojů Danae vyplula 6. března. Datum 2. března uvádí D. Pope, který studoval dokumenty přímo v britských a francouzských archívech.
  6. Pravoboční a levoboční hlídka: na lodích se držela nepřetržitá strážní služba a posádky byly rozděleny na dvě skupiny, tzv. hlídky (watches), které se střídaly po čtyřech hodinách, a v podvečer po dvou hodinách (16-18 a 18-20), čímž došlo k posunu a stejná hlídka tak neměla stále noční službu 00-04. Část posádky nedržela strážní službu, ale pracovala ve dne, tj. měla denní směnu – např. ranhojič, loďmistr (bocman), dělmistr, hospodář (purser), tesař, plachtař, zbrojíř a jejich pomocníci, stevardi, kuchaři, písaři a sluhové.
  7. Kvartérní dělostřelec byl schopný námořník podřízený dělmistrovi, který mu pomáhal udržovat děla a lafety v dobrém stavu. Na válečné lodi byl jeden takový asistent dělmistra na čtyři děla, odtud anglický název quarter-gunner = dělostřelec, starající se o čtyři děla. Na Danae mělo být dle předpisů šest kvartérních dělostřelců. V češtině, myslím, odpovídající název pro tuto funkci není, výraz „kvartérní dělostřelec“ je můj vlastní výmysl, použitý v revidovaném druhém vydání překladu námořního románu Patricka O'Briana "Velitel šalupy".
  8. V seznamu posádky fregaty Hermione není žádný John Brown uveden. Pokud tam skutečně byl, musel si změnit jméno, což je logické, neboť Královské námořnictvo po vzbouřencích z Hermione stále pátralo.
*      *      *

Obrazová příloha


Chráněná rejda přístavu Brest v hlubokém zálivu. Velkou nevýhodou Brestu bylo, že za převládajících západních větrů nemohly lodě vyplout úzkým průlivem ven na otevřené moře a byly tak zablokovány. Dobový obraz, malíř-marinista Jean-François Hue (1751-1823). Obr. wikipedia
Chappeho optický telegraf, dobová ilustrace. Paříž a důležitá města ve Francii spojovaly linie semaforových stanic k rychlé komunikaci zpráv. Jedna z komunikačních linií spojovala námořní základnu Brest s Paříží. Tímto semaforem byly odeslány na ministerstvo v Paříži také zprávy o Danae. Za příznivých podmínek dorazil znak z Brestu do Paříže za 6 minut, celá první práva o Danae dorazila z Brestu na ministerstvo námořnictva do Paříži již za tři hodiny.


Vody u pobřeží Bretaně v obrazech



Chenal du Four za bezvětří - moře "jak Tálinskej rybník".
Foto: © yachtmatadorarchive


Chenal du Four za mírného větru - v pozadí škuner La Recouvrance.
Foto: © martinsurkiff
Pobřeží Bretaně za bouřlivého počasí:
  • Demerliac, Alain: La Marine de la Révolution. Nomenclature des navires français de 1792 à 1799. ANCRE, Nice 1999. Přehledný soupis francouzských válečných a korzárských lodí s technickými údaji – rozměry, tonáž, výzbroj, stručná historie.
  • Hepper, David J.: British Warship Losses in the Age of Sail, 1650-1859. Jean Boudriot Publications, Rotherfield 1994. Přehled ztrát všech britských válečných plachetních lodí – v bitvě, potopení, ztroskotání, požár, zmizení beze stop.
  • James, William: The Naval History of Great Britain, from the Declaration of War by France in February 1793, to the Accession of George IV. Vol. III. London 1837.
  • Pope, Dudley: The Devil Himself. The Mutiny of 1800. McBooks Press, Ithaca 2003 (přetisk vydání z r. 1987). Kniha detailně popisující okolnosti vzpoury na HMS Danae na základě studia dokumentů z britských a francouzských archívů.
  • J. D. Spinney: The Danae Mutiny. The Mariner's Mirror, 42:1 (1956), 38-53. Článek v odborném časopise o vzpouře na HMS Danae, poukazující rovněž na nepřesnosti v předchozích publikovaných materiálech, včetně historie od Williama Jamese.
  • Winfield, Rif: British Warships in the Age of Sail 1793–1817: Design, Construction, Careers and Fates. Seaforth Publishing, Barnsley 2008 (Second revised edition). Kniha obsahuje přehled všech válečných lodí britského Královského námořnictva v daném období, jejich technické údaje a stručnou historii každé lodi.
Vystavil v
Štítky: , , ,

Žádné komentáře:

Okomentovat