KYDD – NÁMOŘNÍ ROMÁN, KTERÝ V ČEŠTINĚ NEVYŠEL

Obálka anglického originálu knihy s ilustrací
od předního britského malíře-marinisty Geoffa Hunta

Atraktivní a vděčné téma francouzských revolučních a napoleonských válek na moři přitahovalo pozornost mnoha spisovatelů dobrodružných historických románů již od počátku 19. století, počínaje kapitánem Frederickem Marryatem, přes C. S. Forestera (série románů o Hornblowerovi), Patricka O’Briana (série románů o přátelství a dobrodružstvích kapitána Aubreye a doktora Maturina), jejichž díla vyšla částečně i v češtině. Další autoři námořních románů a románových ság jsou českému čtenáři prakticky neznámí – Dudley Pope, Alexander Kent, Richard Woodman, David Donachie, Douglas Reeman, Dewey Lambdin, Julian Stockwin.

Posledně jmenovaný současný spisovatel Julian Stockwin, penzionovaný námořní důstojník britského Královského námořnictva, napsal sérii románů (a stále pokračuje, nedávno vyšel již 14. díl), popisující osudy fiktivního hrdiny Thomase Kydda, násilím naverbovaného parukáře, od jeho prvních kroků nekvalifikovaného lodníka–suchozemce na palubě válečné lodi, jeho učení námořnickému řemeslu a postupné povyšování od nejnižších poddůstojnických stupňů po kapitána, velitele fregaty. Věrný tradici anglických námořních románů, má i jeho hrdina trošku komické jméno – Kydd znamená kůzle, jméno Thomas Kydd můžeme přeložit jako Tomáš Kůzle nebo Kozlík – z těch dřívějších jsou to např. Marryatův Peter Simple: doslova Petr Prostý či Prosťák (v českém překladu knihy to byl Petr Nezdara), Foresterův Horatio Hornblower: Horác Trubač, nebo Woodmanův Nathaniel Drinkwater: snad Nathaniel Doušek či Vodička, doslovně pitná voda). Na rozdíl od většiny autorů námořních románů, jejichž hrdinové jsou především důstojníci Královského námořnictva, Stockwin popisuje námořní kariéru svého hrdiny od píky. V prvním díle románové ságy se Kydd rozhlíží po lodi a seznamuje se s lodním životem, pracemi na palubě a s takeláží, které mu jeho kolegové postupně vysvětlují – Stockwin tak zdařile spojuje námořnické názvosloví a dobrodružný děj. Něco podobného může český čtenář najít v románech Patricka O’Briana, kde námořníci občas vysvětlují některé taje námořnického řemesla a námořní reálie nechápavému suchozemci doktoru Maturinovi, a potažmo tedy neznalému čtenáři. U Stockwina se jedná o postupné a průběžné seznamování s lodí a námořnickým řemeslem, provází hrdinu (a čtenáře) od píky – jako bývalý námořník je Stockwin více systematický.

V roce 2008 mne Julian Stockwin požádal o pomoc s překladem odborné námořní terminologie – obrátila se na něj totiž překladatelka románu Kydd do češtiny Markéta Tovarová s dotazy na námořnické reálie, které jí byly nejasné. Stockwin věnoval studiu dobových námořních reálií spoustu času a v knize použil mnoho odborných námořních termínů, a stejnou péči očekával u překladu svého díla. Čeští překladatelé obecně mívají tendenci odbornou námořnickou terminologii zjednodušovat nebo tu složitější dokonce vypouštět – prý aby tomu neznalý český čtenář vůbec rozuměl. U Stockwinova románu jsme naopak vyvinuli maximální snahu o co nejlepší překlad námořních reálií a námořnické terminologie (ono by to mělo být automaticky u všech překladů) – kvalitní námořnické literatury v češtině je zoufale málo a český čtenář má právo dostat kvalitní komplexní překlad. Byť většinu čtenářů historických románů technické detaily obvykle nezajímají, pro menšinu mají přínos. V Stockwinových románech jsou zakomponovány skutečné události a dobové reálie – život na palubě, obsluha děl, práce na lodi, obsluha takeláže, bojový výcvik, bojová střetnutí a bitvy. Ačkoliv se jedná o dobrodružné námořní romány z napoleonských válek, jsou zároveň poučné.

V českém překladu knihy jsem provedl odborné korekce, nakladateli navrhl doplnit knihu obrázky řadové lodi s názvy plachet a podélným řezem trupu lodi s vnitřním uspořádáním, pro snadnější pochopení mnoha námořnických výrazů čtenáři. Překlad do češtiny byl dokonce avizován na webových stránkách Juliana Stockwina. Po odevzdání překladu plynuly měsíce a nic se nedělo. Po více než roce pak bylo jasné, že z vydávání Stockwinových námořních románů v češtině nic nebude, zřejmě z finančních důvodů českého nakladatele. Česká vlaječka s údaji o připravovaných překladech do češtiny ze Stockwinova webu zmizela. Jako smutnou vzpomínku na další nevydaný překlad historického námořního románu (viz Foresterův Hornblower – 4 z 11 dílů, nebo nepravidelné a zdlouhavé vydávání série Patricka O’Briana – vyšlo 7 z 20 knih) předkládám čtenářům ukázku z prvního dílu Stockwinovy námořní ságy.

Pracovní překlad anotace pro plánované české vydání:

Píše se rok 1793 a v Evropě zuří válka. Thomas Paine Kydd, mladý parukář z anglického Guildfordu, je zajat verbířským oddílem a nedobrovolně se stává součástí posádky řadové lodi Duke William o 98 dělech. Loď ihned poté odplouvá na moře a Kydd se urychleně seznamuje s drsnou realitou života na palubě. Navzdory všemu prochází nebezpečím bouře a bitvy, a postupně se naučí obdivovat dovednostem a odvaze námořníků. Život ve společenství námořníků se mu začne zamlouvat a nechce nic míň, než být jako oni. Stačí však toto přání, aby se z nezkušeného mladíka stal opravdový námořník?

Julian Stockwin: KYDD

Ukázka z románu

KAPITOLA PRVNÍ

„Ctihodný zástupce Moltonu," oznámil uvaděč s parukou na hlavě a uvolnil prostor Edmundovi Burkemu, který stanul před plným sálem dolní sněmovny.

Řečník se postavil, poškrábal si přitom svůj velký nos a letmo pohlédl přes protilehlé lavice tam, kde seděl premiér, Pitt mladší, s netečným výrazem v obličeji. Pitt byl mírumilovný člověk, ale přesto nebylo radno jej podceňovat, jelikož se zdálo, že si není jistý tím, jaký postoj má zaujmout vůči současné válce s Francouzi.

Burke se napřímil a začal nenuceně se svým projevem vůči přítomným, kteří si sem tam něco zašeptali. „Stoje v této sněmovně, jsem si vědom toho, že vláda Jeho Veličenstva musí v tomto okamžiku a v čase krize, jaká neměla období v historii těchto ostrovů, připravit své hlavní obranné prostředky, námořnictvo, svůj jistý štít...." Burke se na okamžik odmlčel a rozhlédl se kolem sebe, aby nechal svá slova zapůsobit. „...mají tlít zakotveni v přístavech, zatímco nepřítel svobodně postupuje vpřed se svým strašným ničivým posláním?" Byl si vědom zavalité postavy kníratého Charlese Foxe, který seděl za ním, oděný jen ve vestě a připravený ozvat se, jakmile mu dá sebemenší záminku. Byl vůdcem opozice jeho Veličenstva, přestože se zdiskreditoval svou dřívější podporou Francouzské Revoluce, a také přítěží.

„Nepochybuji, že ctihodný džentlmen si je vědom skutečnosti, že naše nejhodnotnější državy v Karibiku se denně třesou v obavách z možného nepřátelského útoku? Že se město dožaduje ochrany svého obchodu? Že my, oddaní Whigové," ignoroval chraptivé mrmlání za sebou, které mohlo pocházet pouze od roztrpčeného Foxe, „požadujeme, aby vláda pokračovala ve své podpoře a učinila opatření, která budou chránit naše obchodní zájmy. A silná opatření, která budou pohotová, efektivní a rázná!"

Pitt se zabořil hlouběji do křesla. Co věděli o skutečné situaci? Admirál Howe se svou flotou byl v přístavu, pravda, ale velel jediné strategické flotě, kterou Británie v té době vlastnila a postavil by se k obraně národa, dokud by země nebyla připravena střetnout se s nepřítelem. Howe by neohrozil bezpečnost. Pitt se naklonil k muži vlevo, sleduje přitom Burkeho a zašeptal: „Pokud si přeje, aby se admiralita ukázala u francouzského pobřeží, budou stačit dvě nebo tři válečné lodě." To by mohlo stačit k uspokojení Burkeho, jehož řeč stejně byla jen pouhým gestem, kterým si chtěl naklonit posluchače. Howe by se mohl obejít bez dvou nebo tří starších lodí. „Připustíme-li, že je to opravdu třeba," dodal Pitt unaveně.

Z velitelské paluby řadové lodi Duke William se nedalo dohlédnout na pasažéry v nevzhledném malém nákladním člunu, který si k nim prorážel cestu šedozeleným mořem. Člun se zmítal na krátkých strmých vlnách, které následovaly rychle jedna za druhou a narážely do jeho oblé přídě, hnány ostrým severním větrem. Do vzduchu stříkala jemná vodní tříšť, která následně dopadala směrem k zádi.

Důstojník, který měl na Duke Williamovi hlídku, odložil zachmuřeně dalekohled a něco si zabrblal. Bylo důležité, aby se brzy dozvěděli, s jakými výsledky se vrací z vnitrozemí jejich verbíři. Aby dostihli flotu admirála Howeho ve Spitheadu, ještě než odpluje, musí být Duke William připraven k vyplutí s večerním odlivem.

Stará loď měla ubohou reputaci a s novým kapitánem a tvrdě trestajícím prvním důstojníkem nemohla nikdy přitáhnout dobrovolníky. Navíc uběhlo plných pět dnů od vyhlášení války vzbouřenecké Francii a královští verbíři i jednotlivé lodní oddíly mezitím již sebrali všechny námořníky, co jich na Temži bylo.

Kapitán Caldwell zaplatil z vlastní kapsy pronájem dvou kočárů, které měly umožnit lodnímu verbířskému oddílu bleskovou razii, doufaje, že narazí na námořníky, kteří našli útočiště na venkově nebo se, pokud to nevyjde, zmocní pár statných venkovských mladíků. Ilegální čin, ale mohl je unést dřív, než smírčí soudce nebo šerif zasáhnou a jakmile se dostanou na moře, budou mimo dosah.

Nákladní člun se hnal dál, se zkrácenou hlavní plachtou silně napjatou, prudce nakloněný nad vlnami, hnanými odlivem. Na třicet bídně vypadajících mužů a chlapců leželo na prknech podlahy pod plachtovinou a bojovalo s mořskou nemocí. Tito muži byli výsledkem razie.

Velící poddůstojník si spokojeně přihnul z láhve, pak ji podal svému kolegovi a utřel si ústa do rukávu. „Dej si taky, Davey, dokud máš ještě šanci, chlape."

Oba muži se schoulili pod závětrný bok člunu, vědouce, že jsou mimo dohled lodi. Byla to jejich poslední šance předtím, než dorazí do Nore, kde bylo kotviště floty.

Na plachtu dopadla další tříšť a vítr hnal jemný studený déšť dál jejich směrem. Poddůstojník, jehož klobouk se nyní leskl vlhkem, se o něco posunul a nohou zavadil o hmotu pod plachtovinou, odkud se ozval tlumený výkřik. Nadzvedl její cíp a zachytil pohled mladého, tak dvacetiletého muže s tmavými vlasy a prázdnýma hnědýma očima. Drobný důstojník se ušklíbl a pustil plachtovinu.

Mladý muž se pokusil zaujmout příznivější polohu, ale bylo to beznadějné: byl natěsnaný mezi ostatními mokrými těly a díky mořské nemoci a neustálým prudkým pohybům lodi postrádal sílu k pohybu. Poblíž se zvedl muž s unaveným, bledým obličejem. Prázdné oči se střetly s jeho a jak se díval, zemdlené rty se zachvěly ve slabé křeči a po propadlých tvářích se rozlil zelený sliz. Následovalo nevyhnutelné, ale ze skrovné snídaně nezbylo už nic, co by mohl vyvrhnout. Po několika polknutích naprázdno se Thomas Paine Kydd opět unaveně svezl na tvrdá mokrá prkna.

Jen o několik nocí dříve se bavil s přáteli ve vyhřáté hospodě „U koně a čeledína“ ve vesnici Merrow. Historie hospody sahala až do doby prvního krále Charlese a její stáří a trvání vypovídalo o vesnickém klidu oné části Anglie. Tři míle cesty od vesnice byl Guildford, oblíbená zastávka na cestě z Londýna do obchodních přístavů na jihu a západě. Tam, v posledních dnech míru, vídal ze svého parukářského obchodu na hlavní ulici ponuré obličeje námořních důstojníků, vyhlížejících z oken dostavníků, které rachotily po dlažebních kostkách cestou k hostinci „U Anděla", ve kterém bylo možné ubytovat se i najmout si čerstvé koně.

V obchodě slyšel, že tato válka bude o dost jiná, než velké boje impérií na začátku století. Nebude to tradiční válka proti Francii, ale boj na život a na smrt s bouřící se chátrou, která přemohla veškeré státní síly a poslala nyní na smrt i svého vlastního krále. U koně a čeledína se té noci vedly odvážné řeči a tentokrát to nebyl pouze Stallard a jeho přátelé, kteří obvykle vysedávali v teple a vedli své tajné debaty. Bylo obecně známo, že půlnoční nájezdy „Kapitána Swinga" a náhlé požáry stohů slámy byly dílem Stallarda a jeho mužů a Kydd se snažil vyhnout jejich společnosti.

Ztráta amerických kolonií, pád Lorda Northa, dramatická vítězství v Indii ani jmenování Pitta mladšího do funkce se nijak nedotkly tohoto tichého koutu Anglie, takže o to víc šokující bylo, když dovnitř náhle vtrhl vzdálený svět, té noci, kdy byla provedena razie. Verbíři dostali tip od jednoho ze šerifových mužů, který se chtěl vyhnout nepříjemnostem, prudce vtrhli dovnitř a s nacvičenou lehkostí je obklíčili.

V jednu chvíli byla zakouřená místnost plná hluku a smíchu a v následujícím okamžiku ztichli lidé šokem při pohledu na námořníky, kteří zablokovali všechny východy. Měli na sobě vycházkové uniformy, jako ti, které lze vídat v divadle, včetně culíků, černých dehtových klobouků a krátkých modrých kabátců. A každý měl v ruce obušek, kterým lehce poklepával o dlaň druhé ruky.

Štamgastům bylo dovoleno zvednout se, ale u každých dveří byli rozděleni. Jedni mohli jít domů vyprávět svým překvapeným blízkým, čemu unikli, zatímco ty druhé čekala dlouhá cesta na širém moři. Kydd se snažil bránit, ale klesl pod vahou několika silnějších mužů.

Cesta na východ na ostrov Sheppey trvala dva dny. Vyhýbali se městům a muži byli připoutáni k vozům přikrytým plachtou jako nějací zločinci. Kydd cítil střídavě hořkost a beznaděj, nenacházel úlevu v nadávání jako Stallard nebo ve fatalismu jako dva námořníci z obchodních lodí, které razie také zasáhla.

Další dva dny je drželi ve vlhkých zadržovacích celách v Sherness's Blue Town, na výběžku opuštěného ostrova u ústí Temže. Bylo to pusté posádkové město a Kydd měl dojem, že dorazili na konec světa. Když nastal čas nastoupit do člunu, pocítil téměř úlevu. A pak poprvé spatřil les stěžňů na šedavém zimním moři a věděl, že bude potřebovat všechnu svou odvahu a sílu, aby obstál v tom, co bylo před ním, ať už to bude cokoliv.

Nyní se snažil ignoroval čúrky ledové dešťové vody, které neustále smáčely jeho krk a záda při své cestě na dno člunu.

Náhle někdo odhodil plachtu a Kydd zahlédl jasné blankytné zimní nebe nad sebou, pomalu se probírající promáčené muže a především obrovský trup kolosální lodi. Spatřil množství děl, řady žlutých a černých prken, neznámé vybavení a černá lana. Vysoko nad ním byla paluba a ještě výše se tyčil do nebe neuvěřitelný komplex stěžňů a ráhen, černých a hrozivých.

Snažil se pohledem zorientovat v té záplavě detailů. Masivní bok lodi byl tak blízko, že se jej dalo dotknout. Z této bezprostřední blízkosti byly velmi dobře vidět stopy času a bitev, a v místě, kde se silný bok lodi střetával s blátivými šedými vlnami v ústí Temže, ukazovaly tmavě zelené vrstvy řas na to, s jakou urgencí byla loď povolána ze svého zámořského stanoviště. V temnotě za otevřenými poklopy dělových střílen mohl Kydd rozpoznat pohyby neznámých mužů. Z malého otvoru nad čárou ponoru odkapávala do moře bezbarvá voda.

„Tak, jdeme na to, mládenci," řekl poddůstojník, okovy zachrastily a oni byli volní. Kydd si promnul zápěstí.

Vysoko nad nimi se přes palubu naklonila postava ve zlatě lemovaném kabátě a černém klobouku s kokardou. „U všech ďasů, můj ty Bože, dostaňte ty muže rychle na palubu nebo přísahám, že tu někomu zvalchuju záda!"

Námořník se dal rychle do pohybu. „Ten parchant Garrett," mumlal si přitom. „Dívejte se, vy suchozemský nemehla, jak se to dělá!"

Lehce přešel podél okraje člunu až k pohupujícímu se boku lodi, po kterém vedla vzhůru řada malých schůdků. Po obou jejich stranách byla lana, oblýskaná díky častému používání. Lehce překročil okraj člunu a jediným pohybem přenesl svou váhu zároveň na schod a lana vedle něj a začal vystupovat nahoru.

Zbylý námořník jim začal ze zádě vyhrožovat a první z mužů se pohnul kupředu. Chopil se lan, ale nohy mu uklouzly na deštěm zmáčeném kluzkém dřevě a spadl do moře, drže se přitom lana. Zděšeně ječel, dokud jej námořník nevytáhl za zátylek. Ostatní vyděšeně ustoupili. „Pro rány boží, lezte nahoru!" naléhal námořník.

Nikdo se ani nepohnul. Člun stoupal a padal a vlny hlasitě a hrozivě pleskaly mezi jeho bokem a lodí.

V Kyddovi se něco pohnulo. Odstrčil ostatní stranou, podíval se nahoru a udělal to, co jim ukázal námořník. Přeskočil mezeru mezi člunem a lodí, nohama našmátral úzký výstupek a na chvíli zůstal stát na místě, aby sebral síly. Pak začal šplhat, neodvažuje se pohlédnout dolů. Z náhlého pohybu lan poznal, že ostatní následovali jeho příkladu.

Kydd se přehoupl přes masivní obrubu velitelské paluby a naskytl se mu neuvěřitelný pohled na celkové uspořádání lodi. Paluba se táhla daleko dopředu, podél ní byly řady velkých děl a nad ní černá pavučina lan spojujících stěžně a ráhna, větší a silnější než jakékoliv stromy, které doposud viděl. Uvědomil si také značný rozdíl mezi neustálým pohybem člunu a stabilitou nehybné lodi.

Ozval se nepříjemný vysoký hlas: „Jdi tamhle, ty blbečku!" Důstojník stál poblíž kormidelního kola, s rukama v bok. „Tamhle, ty zatracenej hlupáku!" vyštěkl a ukázal dalekohledem směrem k hlavnímu stěžni.

Kydd se k němu nejistě vydal a cestou zakopl o železné oko na palubě.

„Dobrý Bože!" vykřikl důstojník. „Tak s tímhle se máme postavit Francouzům!" Otočil se k prostě oblečenému muži vedle sebe. „Budiž nám nebe milostivé!"

Mužův výraz se nezměnil, ale zamrmlal, „ano, pane Garrette, budiž nám nebe milostivé."

Obraz Geoffa Hunta pro obálku prvního dílu knižní série zachycuje scénu z 1. kapitoly s příjezdem člunu s násilně naverbovaným Kyddem k boku řadové lodi Duke William
Zdroj: Art Marine

Julian Stockwin při autogramiádě svých knih v červnu 2011

Námořní romány Juliana Stockwina na jeho webu:

http://julianstockwin.com/welcome-front-page/books-published/

Obrazy malíře-marinisty Geoffa Hunta