středa 18. června 2014

NÁMOŘNÍ ROMÁN PATRICKA O'BRIANA "JÓNSKÁ MISE"


Obálka knihy s ilustrací malíře-marinisty Geoffa Hunta.
V popředí 74-dělová řadová loď "Worcester"


    Nakladatelství Talpress připravuje překlad již osmého dílu proslulé dobrodružné ságy z napoleonských válek na moři od britského spisovatele Patricka O’Briana. Román Jónská mise (angl. The Ionian Mission) by měl vyjít koncem roku 2014 a překladatelkou je opět Jana Šimonová. Také na tomto dílu, v pořadí již čtvrtém, jsem dělal odborného námořního poradce a korektora námořní a vojensko-historické terminologie.

     Kapitán Aubrey a doktor Maturin se v tomto románu vrací do míst, kde se před léty poprvé setkali a společně plavili - na Středozemní moře. Aubrey nyní velí řadové lodi Worcester, přidělené k flotě admirála Thortona, vykonávající nekonečnou a úmornou námořní blokádu francouzského přístavu Toulon. Doktor Maturin, špión britské admirality, je vysazen na španělské pobřeží, kde se má setkat s francouzskými royalisty, zatímco kapitán Aubrey odplouvá do Tunisu s diplomatickou misí. Aubrey a Maturin se poté setkávají v přístavu Mahón na Menorce a společně vydávají na nebezpečnou špionážní misi k francouzskému pobřeží. Po návratu k toulonské blokádní flotě je Aubrey převelen na starou dobrou fregatu HMS Surprise a pověřen misí na řeckých ostrovech v Jónském moři, kde se má spojit s jedním z tureckých bejů a s jeho pomocí vyhnat Francouze z oblasti. Mustafa, další z tureckých bejů, povstane proti otomanskému sultánovi a zajme britské transportní lodě. Aubrey vyplouvá a v bitvě se utká se dvěmi Mustafovými loděmi.



Ukázka z 1. kapitoly připravovaného překladu, kde se kapitán Aubrey chystá odplout na HMS Worcester a netrpělivě čeká na zpožděného doktora Maturina:

      Ze zadní paluby hleděl Jack přes bezpočet stěžňů – lodí poloviny floty na Kanále a nesčetně transportních a malých lodí a člunů všemožných velikostí a druhů, které kličkovaly mezi nimi a pobřežím. Dalekohledem viděl zřetelně Sally Port a čluny z válečných lodí, jak plují sem a tam, a svůj gig, jak tam čeká, a na ní člunový kormidelník sedící na zádi, jednou rukou pojídající chléb se sýrem a druhou máchající do vzduchu, jak hovořil k ostatním: za přístavem Sally Port leželo hrbolaté nedlážděné náměstíčko, na jejímž konci se nacházel hostinec Keppel’s Head s velikým bílým balkónem. Najednou zpozoroval, jak se kolem rohu v ohromné rychlosti přehnal kočár se čtyřmi koňmi, až museli důstojníci, námořníci a příslušníci námořní pěchoty a jejich nevěstky uskočit, a zastavil se uprostřed náměstí, kde se stále ještě kýval ze strany na stranu.
      „Signalizují naše číslo, pane,“ ozval se signální kadet, který dalekohledem pozoroval vlajkový stožár. „A následuje Worchester vyplout na moře.“ Byl vyvěšen další signál a kadet začal zběsile otáčet stránky signální knihy. „Bez…bez…“
      „Prodlení,“ dodal Jack, aniž odtrhnul oko od dalekohledu. „Potvrďte. Pane Pullingsi: stáhněte Modrého Petra. Všichni muži k vytažení kotvy.“ Viděl ženu, která předala otěže muži, seskočila dolů z kozlíku kočáru a rozběhla se k člunům u nábřeží následovaná postavou v černém, která vystoupila z kočáru a nesla veliký balík. „Sophie,“ zavolal do pískotu bocmanovy píšťalky a dusotu nohou, „není to Diana?“
      „Určitě ano,“ odpověděla, když se podívala dalekohledem. „Poznávám ty její mušelínové šaty. A ten druhý člověk nesoucí balík, to je chudák Stephen.“
      „No konečně,“ vzdychl Jack. „Konečně. Drama jako vždy. Díkybohu, že se nyní o něj má kdo starat, i když je to zrovna Diana. Pane Pullingsi, ať si nejnutnější počet mužů dá s vybíráním kotvy načas, ale tak, aby to vypadalo, že pracují hbitě a rychle. Drahoušku, je čas se rozloučit.“ Předal ji posádce na velitelské palubě, kde byla připravena bocmanská sedačka, aby ji spustila do kapitánského člunu z lodi Arethusa, vypůjčeného od jejich přítele Billy Harveyho.
      „Sbohem, můj nejdražší,“ loučila se a snažila se vyloudit svůj nejlepší úsměv, ačkoliv se jí slzy draly do očí. „Bůh tě ochraňuj.“
      „Tebe taky,“ řekl Jack a zastřeným hlasem zavolal „Spusťte děti do člunu.“  Jedno po druhém bylo dopraveno dolů do člunu jako malé balíčky a všechny měly při tom oči zavřené a pěstičky sevřené. „Pane Watsone,“ řekl kadetovi, který velel člunu, „předejte prosím zprávu mému gigu, až přistanete, aby napnul více plachet, aby napnuli všechno, co mají. A pozdravujte ode mě kapitána Harveyho a poděkujte mu za mě.“
      Otočil se a začal vydávat rozkazy k vyplutí Worcesteru na otevřené moře s končícím odlivem: měl k dispozici deset minut, které by mu za tohoto větru mohly stačit a Bonden uměl s člunem plachtit výborně; a těchto deset minut musí věnovat tomu, aby přesvědčil pozorné pozorovatele královského námořnictva, že Worchester se ve skutečnosti co nejsvědomitěji a nejpilněji řídí rozkazy a jeho posádka nesedí s rukama v kapsách. Jindy by tuto záležitost svěřil Tomu Pullingsovi, svému prvnímu důstojníkovi, se kterým se plavil léta a kterému důvěřoval; uvědomoval si však, že neexistoval nikdo na palubě, kdo by si nebyl vědom toho, co provádí, neboť malou dočasnou posádku tvořili zkušení námořníci z válečných lodí, kteří zbožňovali lsti, pokud jich mohli použít, a obzvláště tehdy, když šlo o zmatení přístavního admirála, a měl tedy obavy, že by se nakonec mohli samou horlivostí prozradit. Byla to choulostivá záležitost, za tichého souhlasu všech přímo porušit rozkaz a zároveň si zachovat tvář schopného důstojníka, a možná se muži po palubě pohybovali až příliš rychle na to, aby to vypadalo přesvědčivě. V jednu chvíli se mu rozbušilo srdce, když uslyšel výstřel z děla v přístavu, stejně jako se mu rozbušilo, když byl ještě mladík a ten samý člověk, nyní admirál a tehdy komandér, jej přistihl, jak předstírá, že neví, jak na to, místo aby řádně vytrimoval vnější kosatku; to však jen velitel podtrhl svůj požadavek, aby Andromache vyslala do jeho úřadu poručíka: spouštění člunu trvalo Andromache již více než čtyřicet vteřin. I přesto Jack nechtěl riskovat, že podobné napomenutí zazní před celou flotou, a tak Worchester vyplouval, pravá kotva byla vytažena, košovky napnuty (i když jen nedbale) a brámové plachty uvolněny na kasounech ve chvíli, kdy přes jeho kýlovou brázdu proplul gig s napnutými plachtami a letěl směrem k pravoboku. V těchto místech se začínající příliv srážel s větrem a vytvářel krátké strmé vlny, a přirazit s člunem vyžadovalo velikou zručnost. Bonden byl však tím nejpovolanějším: mohl se rozhodnout vyčkat, než bude loď za ostrovem Wight, v každém případě však nehrozilo, že by se člun rozbil o bok lodi.
       Jack se stále ještě zlobil: bylo mu rovněž zima a cítil se nešťastný. Podíval se dolů na gig houpající se na vlnách, muž na přídi stál s háčkem v ruce, Bonden kormidelní pákou vyvažoval vzdouvající se vlny, střídavě lehce odpadal od větru a opět vyostřoval, a na Stephena, který seděl na zádi, tvářil se pokorně a v náručí svíral svoji bednu: ušklíbl se a beze slova se odebral do kajuty. Námořní pěšák na stráži u dveří kajuty se ve chvíli, když kolem něj procházel, přestal usmívat a na tváři se mu objevil strnulý výraz  úcty.
      Na velitelské palubě sdělil pan Pullings kadetovi, „Pane Appleby, běžte za hospodářem a požádejte jej o půl pinty stolního oleje.“
      „Stolního oleje, pane?“ vykřikl kadet. „Ano, pane, okamžik,“ řekl, když spatřil cosi ďábelského v oku prvního důstojníka.
      „Přitáhni se, Joe,“ řekl Bonden. Muž na přídi se zahákl do železného ukotvení pod hlavní úponovou lavicí, velká lugová plachta slétla dolů a Bonden prohlásil stroze a oficiálně, „Prosím, pane. Nemůžeme tady na tom drsným závětrným boku čekat celou věčnost. Vezmu vám ten balík.“
      Worcester byla lodí s rovnými boky a člověk se na ni dostal po řadě úzkých a kluzkých stupních bočního žebříku, který od mořské hladiny stoupal vertikálně, nebyl zde obvyklý sklon boků dovnitř, který by pomohl poutníkovi pohodlně vylézt nahoru; po obou stranách žebříku však bylo přídržné lano a velmi hbitý a zkušený námořník se mohl s jejich pomocí dostat nahoru: doktor Maturin však nebyl ani hbitý a ani nebyl zkušeným námořníkem.
      „Tak pojďte, pane,“ pobídl jej člunový kormidelník netrpělivě, když skrčený Stephen našlápl váhavě nohou na okraj člunu. Mezera mezi lodí a člunem se začala opět rozšiřovat a ve chvíli, kdy se z ní již stávala propast, se Stephen se vší silou odrazil a skočil, přistál na prvním stupni žebříku a chytil se lan. Stál tam, popadal dech a pozoroval tu výšku nad sebou: věděl, že to bylo velmi nemotorné a že se má za co stydět. Bonden, ačkoliv byl starým přítelem, jej přivítal chladně, „To jste si tedy dal načas, pane. Víte, že jsme kvůli vám málem nestihli odliv? Možná ani nestihneme.“ Když pluli ve člunu k lodi, vyslechl si mnoho o tom, že „nestihnou odliv a propásnou nejlepší dobu odlivu k vyplutí,“ a o tom, jak se bude kapitán příšerně zlobit „protože se před celou flotou musel chovat jako ňouma – a jistě v něm vře zlostí, že musí stále čekat a odliv již dávno nastal; neboť pokud jej propásne, tak vypukne peklo na zemi a všichni se budeme škvařit v kotli.“ Bonden byl nevrlý a nespustili mu ani žebřík na zádi ani bocmanskou sedačku, aby jej dopravili na palubu…Worchester se najednou naklonil na závětrnou stranu a ukázala se tak velká část ošklivého levého boku lodi, že se objevily měděné pláty, zatímco pravobok spolu se Stephenem naopak prudce klesl. Velká studená vlna mu zmáčela nohy a téměř celý trup. Zalapal po dechu a chytil se pevněji.

Konec ukázky


     V tehdejší době námořní důstojníci trávili volný čas psaním deníků či dlouhých dopisů z plaveb nebo článků pro časopisy či noviny, čtením knih, hraním na hudební nástroje, malováním. Někteří také psali básně - tato námořnická básnická tvorba zaujala Patricka O'Briana natolik, že rovněž některé jeho fiktivní románové postavy je píší, a v románu Jónská mise dokonce pořádají soutěž v přednesu vlastní poezie. Tyto námořnické básně obsahují lodní názvosloví a popis námořnických činností, a pro mne to bylo poprvé, kdy jsem dělal korekturu a částečně se podílel na překladu poezie, viz úryvek:

Dolním plachtám již odzvonila hrana;
Refovat je jest pod taktovkou kapitána:
Vzadu shromážděno mužstvo odvážné,
Na rozkaz jeho kasouny popadne.
Však ten, kdo lítou bouři zdolat se připravuje,
Závětrný lem jako první nikdy nestahuje,
Poslušní muži na návětrné straně
Stojí, kde rozkaz kasat plachty čeká na ně.
Šot a ráhnová otěž návětrná, a pak stát,
Rohový kasoun závětrný přijde pak.
Vše připraveno – Pustit šoty! Zvolá.


Originální návrh Geoffa Hunta pro obálku knihy - pohled na pravoboční příď HMS Worcester, 74-dělové řadové lodi, plující na levobočním halsu. HMS Worcester, který právě mírně vyostřil na levoboční vítr, se chystá vztyčit vlajkový signál ke změně kurzu vlevo pro lodě plující za ním - na zádi je částečně vidět jedna ze signálních vlajek kódu.

Obraz Geoffa Hunta - scéna z románu Jónská mise: HMS Surprise přiváží depeše pro admirála Thorntona na HMS Ocean o 110 dělech (vpravo v pozadí). Typické zimní počasí ve Středomoří, se zataženou oblohou, lijáky a větrnými poryvy.



P.S. 12.12.2014:   Román "Jónská mise" má dle údajů na webu nakladatelství vyjít v lednu 2015.


Webové odkazy:



Vystavil v
Štítky: , , ,

Žádné komentáře:

Okomentovat