ALFRED THAYER MAHAN A JEHO DÍLO

Kontradmirál Alfred Thayer Mahan, v uniformě z r. 1906
Olej na plátně, malíř Alexander James, 1945

      Alfred Thayer Mahan (1840 – 1914) byl důstojník válečného námořnictva Spojených států amerických, pedagog, spisovatel a geostratég, nazývaný „nejvýznamnějším americkým stratégem 19. století“. Svůj koncept „námořní moci“ vycházející z myšlenky, že státy s většími námořními silami mají větší světový vliv, prvně prezentoval v knize The Influence of Sea Power Upon History 1660-1783 (Vliv námořní moci na historii 1660-1783), vydané v roce 1890. Jeho názory měly značný dopad na formování strategického myšlení válečných námořnictev řady zemí, především v USA, Německu, Japonsku a Velké Británii. Mahanův koncept námořní moci je součástí doktríny námořnictva USA dodnes.

Život a kariéra

      A. T. Mahan se narodil 27. září 1840 ve West Pointu ve státě New York. Jeho otec Denis Hart Mahan byl profesorem na Vojenské akademii Spojených států ve West Pointu a významným vojenským teoretikem, který se věnoval strategii a taktice pozemních sil. Mladý Mahan studoval dva roky na Kolumbijské univerzitě a poté přestoupil proti přání rodičů na Námořní akademii Spojených států v Annapolis ve státě Maryland (United States Naval Academy, USNA), kterou absolvoval v r. 1859 jako druhý nejlepší student v ročníku. V roce 1861 byl povýšen na poručíka a sloužil na několika válečných lodích Unie, a také byl instruktorem v Námořní akademii. V roce 1865 byl povýšen na poručíka-komandéra, v r. 1872 na komandéra a v r. 1885 na kapitána. V závěru 2. tichomořské války byl velitelem USS Wachusett, paroplachetní válečné šalupy, vyslané na ochranu zájmů USA v oblasti, se základnou v peruánském přístavu Callao. Mahan se netajil obdivem ke starým plachetnicím a moderní hlučné a dýmající parolodě neměl rád, proto se snažil aktivní službě na parnících vyhnout. Je zajímavé, že Mahan jako velitel lodí nijak zvlášť nevynikal, jak by bylo možné očekávat podle jeho pozdějšího bezprecedentního vlivu na poli námořní strategie a geopolitiky. Různí autoři uvádějí, že během aktivní služby se jeho lodě poměrně často dostávaly do kolizí jak s jinými loděmi, tak se stacionárními objekty.

      V roce 1885 začal přednášet námořní historii a taktiku na Naval War College, institutu pro vzdělávání velitelských kádrů ve vedení námořní války v Newportu na Rhode Islandu, o rok později se stal jejím ředitelem. V této funkci působil v letech 1886-89 a 1892-93. Zde se v r. 1887 setkal a spřátelil s Theodorem Rooseveltem, pozdějším prezidentem USA. V roce 1890 publikoval své stěžejní dílo, knihu The Influence of Sea Power Upon History 1660-1783, zpracovanou podle série jeho úspěšných přednášek. Kniha se okamžitě dočkala značného úspěchu a byla přeložena do několika jazyků. Z aktivní služby v námořnictvu Mahan odešel v listopadu r. 1896, poté se naplno věnoval teoretickým pracem o námořní strategii a geopolitice. Mahanův vliv na geopolitiku USA vzrostl po r. 1897, kdy se stal Roosevelt viceministrem pro námořnictvo. Oba aktivně podporovali válku se Španělskem v r. 1898 a dlouhodobě usilovali o vybudování silného loďstva, které by pomohlo z USA učinit námořní velmoc. Za americko-španělské války byl Mahan nakrátko povolán do aktivní služby. Poté příležitostně zastával různé významné funkce, např. v r. 1899 byl hlavním zástupcem USA na Haagské konferenci o omezení zbrojení. V letech 1903–4 působil jako člen Senátního výboru pro námořní obchod a Komise pro reorganizaci ministerstva námořnictva. V r. 1906 byl Mahan na základě výnosu kongresu USA povýšen do hodnosti kontradmirála společně s dalšími kapitány, kteří aktivně sloužili v námořnictvu Unie za občanské války.

      Jako autor byl velmi plodný, napsal přes dvacet knih a více než stovku článků, věnovaných námořní strategii a geopolitice. Za svoji spisovatelskou činnost obdržel řadu čestných titulů na různých univerzitách, např. z Oxfordu, Cambridge, Harvardu, Yale aj. Na Naval War College příležitostně přednášel až do r. 1912. Prezident Roosevelt s Mahanem konzultoval řadu otázek týkající se námořní strategie, v posledních několika letech se ale jejich názory začaly rozcházet a Mahanův vliv zeslábl. Mahan byl aktivní až do své smrti 1. prosince 1914, kdy zemřel na selhání srdce, několik měsíců po vypuknutí první světové války.

Hlavní Mahanovy myšlenky

      Mahanovo myšlení ovlivnilo studium vedení námořních válek v 17. až 19. století mezi Anglií, Nizozemím, Francií, Španělskem a USA, a stejně jako jeho otce, dílo Antoine-Henri Jominiho, důstojníka napoleonských válek, autora významných teoretických prací o válečném umění, strategii a taktice a tvůrce moderní vojenské doktríny 19. století. Ačkoliv se Mahan zabýval historií námořních válek, nebyl historik v pravém slova smyslu – historická fakta, která popisoval a podrobně analyzoval, mu sloužila k formulaci strategických a taktických principů a popisu vlivu námořní moci (síly) států. Mahan se v historických exkursech nezabýval pouhým popisem, ale z popisovaných faktů činil všeobecně platné závěry vzhledem k současnosti. Rovněž se ve svých pracech zabýval typy osobností námořních velitelů a jejich vlivem na utváření historie, a geopolitickými okolnostmi.

      Mahan patřil k zakladatelům anglo-saské geopolitiky a byl zastáncem silného námořnictva, v angličtině označovaný jako navalist, což je obdoba militaristy. Podporoval expanzívní imperialistickou politiku USA, budování strategických zámořských základen a agresívní pronikání na zahraniční trhy. Zastával názor, že pro moc (sílu) států je rozhodující ovládnutí mořského prostoru (command of the sea). Za nejpodstatnější považoval vybudování silné válečné floty a svedení rozhodující námořní bitvy s protivníkem; za významné faktory považoval námořní blokádu a kontrolu strategicky klíčových míst – on sám je nazýval choke points, doslova „škrtící body“. Za takové považoval Havajské ostrovy a případný průplav přes Panamskou šíji, jehož stavbu propagoval. Mahan byl přesvědčen, že základní principy celkové strategie jsou neměnné a že proměnou může procházet jen taktika s ohledem na změnu podmínek a technický rozvoj. Námořní mocnost podle něj určovalo šest hlavních faktorů:

1. geografická poloha státu – přístup k moři, zranitelnost hranic a možnost udržovat námořní základny
2. pobřeží – jeho tvar a členitost, dostatek přístavů
3. rozloha území státu – délka pobřeží, rozmístění populace vzhledem k obraně pobřeží
4. počet obyvatel
5. národní charakter – podnikavost, obchodní duch, rozsáhlý námořní obchod
6. charakter a politika vlády – udržování silného válečného loďstva k ochraně země a námořního obchodu

      Mahan byl zpočátku zastáncem velkého obchodního loďstva USA a zjednodušení mezinárodního námořního obchodu, tj. snížení cel a dalších omezení volného obchodu. V pozdějších letech kladl na vlastní obchodní loďstvo USA menší důraz a více podporoval silné válečné námořnictvo k ochraně obchodních tras, kde nebylo rozhodující, zda zboží přepravují lodě americké nebo jiných států – spojenců nebo neutrálních.

      Zájemcům o podrobnější informace o Mahanových geopolitických a strategických názorech a jeho vlivu na politickou scénu a rozvoj válečného námořnictva USA na přelomu devatenáctého a dvacátého století doporučuji článek na českém webu globalpolitics.cz

Tento článek obsahuje několik drobných nepřesností, např. místo pojmu „mořská moc“ má být „námořní moc“, též je uváděno jako „námořní síla“. Pro překlad anglického pojmu sea power je preferován pojem „námořní moc“, protože nezahrnuje jen sílu válečného námořnictva, ale také další faktory, včetně expanze námořního obchodu a udržování zámořských základen.

Odkaz A. T. Mahana

      Mahan není objevitelem „námořní moci“ (síly) a významu moří jako klíčového aspektu k světové dominanci nebo hegemonii, jak je v některých zdrojích uváděno. Prakticky vše, o čem píše, bylo již známo a postupně praktikováno od 16. století, jako první však přehledně představil komplexní teorii námořního válčení, koncepci námořní mocnosti a geopolitiky. Definoval základní principy námořní strategie, včetně koncepce silné bitevní floty, složené z velkých válečných lodí, jejíž primárním úkolem bylo ovládnout moře tím, že v rozhodující bitvě porazí flotu nepřítele. Mahanovo dílo přispělo k posílení válečného námořnictva USA, agresívní politice dominance v Karibské oblasti, expanzi do Tichomoří (Havajské ostovy, Samoa, ostrovy Wake a Guam, Filipíny). Jeho doktrína silné floty s převládajícím typem těžkých bitevních lodí, které měly dominovat námořním silám, byla široce akceptována a  uvedena do praxe v ředě zemí světa. Na jeho počest byla pojmenována třída torpédoborců (Mahan Class Destroyers). Mahan byl zastáncem technologického rozvoje válečných lodí a zdůrazňoval, že k ovládnutí mořského prostoru je nutná vyšší rychlost lodí a spolehlivost moderních pohonných strojů. Také argumentoval, že značné technologické změny v konstrukci a výzbroji válečných lodí neeliminují nejistotu ve vývoji války a že důkladné studium námořní historie musí patřit k základům vzdělávání námořních důstojníků.

      Mahanovo dílo studovali jak námořní důstojníci, tak vojenští teoretikové a přední politici a státníci řady zemí, např. američtí presidenti McKinley, T. Roosevelt, F. D. Roosevelt, německý císař Vilém, admirál Tirpitz, britský admirál Fisher, W. Churchill. Jeho teorie byly vyučovány v námořních akademiích, kromě USA také např. v Japonsku. Po skončení první světové války Mahanovo dílo poněkud zapadlo a do popředí se dostali autoři jako sir Julian Corbett, admirál sir Herbert W. Richmond či admirál Raoul Castex. V USA vypracoval novou námořní koncepci profesor Allan Wescott, který částečně vycházel z Mahanových teorií.

Literární dílo A. T. Mahana

• The Gulf and Inland Waters (1883)
• The Influence of Sea Power Upon History, 1660–1783 (1890)
• The Influence of Sea Power upon the French Revolution and Empire, 1793–1812 (1892)
• Admiral Farragut. D. Appleton and company, New York 1892.
• The Future in Relation To American Naval Power. Harper's New Monthly Magazine, Oct 1895.
• The Life of Nelson: The Embodiment of the Sea Power of Great Britain (1897)
• The Interest of America in Sea Power, Present and Future (1897)
• Lessons of the War with Spain, and Other Articles (1899)
• The Problem of Asia and Its Effect Upon International Policies (1900)
• Story of the War in South Africa 1899-1900 (1900)
• Types of Naval Officers Drawn from the History of the British Navy (1901)
• Sea Power in Its Relation to the War of 1812 (2 vols.) Little Brown, Boston 1905.
• Reflections, Historic and Other, Suggested by the Battle of the Japan Sea. Proceedings magazine, June 1906, United States Naval Institute.
• From Sail to Steam, Recollections of Naval Life (1907)
• Naval Administration and Warfare: Some General Principles, with Other Essays (1908)
• The Harvest Within: Thoughts on the Life of the Christian (1909)
• Naval Strategy: Compared and Contrasted with the Principles and Practice of Military Operations on Land (1911)
• Armaments and Arbitration; or, The Place of Force in the International Relations of States (1912)
• The Major Operations of the Navies in the War of American Independence (1913)

Pro zájemce o námořní historii v éře plachetnic je určeno především těchto šest titulů:

The Influence of Sea Power upon History, 1660-1783

(Vliv námořní moci na historii 1660-1783)

V této své nejvlivnější knize na základě studia historie a taktiky námořního válčení Mahan vyvozuje aktuální doporučení pro politiku Spojených států. Kniha, kterou četly přední vojenské a vůdčí politické osobnosti světa, se stala klasikou a představovala základní text námořních důstojníků i těch budoucích, studujících na námořních akademiích, vzbudila značnou pozornost a měla významný vliv na geopolitiku všech větších mocností. Autor dokazuje, že navzdory velkým technickým změnám a vědeckému pokroku ve výzbroji, základní válečné principy zůstávají neměnné. Kniha obsahuje 4 mapy a 24 bitevních schémat.

The Influence of Sea Power upon the French Revolution and Empire, 1793–1812 (2 díly)

(Vliv námořní moci na francouzskou revoluci a císařství 1793-1812)

Kniha navazuje na předchozí Mahanův titul a jak název napovídá, věnuje se historickým okolnostem, strategii a taktice námořní války v období francouzské revoluce a Napoleonova císařství.

The Life of Nelson: The Embodiment of the Sea Power of Great Britain (2 díly)

(Život Nelsonův: ztělesnění námořní moci Velké Británie)

V této své knize Mahan vyzdvihuje vliv jedince na utváření historie, zdůrazňuje tradiční vlastnosti loajality, odvahy a oddanosti ve službě vlasti. Mahan vpodstatě vzkřísil Nelsona jako národního hrdinu a jeho život a kariéra mu posloužily k vyjádření jeho pohledů na námořní taktiku a strategii. Kritika se zaměřila především na Mahanův způsob, jakým vyobrazil lásku a milostnou aféru Nelsona a lady Hamiltonové. Kniha se rázem stala základním životopisem britského admirála a byla jí po mnoho let, až do vydání biografie Nelson od Caroly Oman v r. 1946.

Types of Naval Officers Drawn from the History of the British Navy

(Typy námořních důstojníků z historie britského námořnictva)

Kniha obsahuje podrobné životopisy šesti předních britských admirálů z druhé poloviny 18. století. Představeni jsou admirálové Hawke, Rodney, Howe, Jervis, Saumarez a Pellew, na kterých Mahan ukazuje rozdíly ve způsobu jejich velení a taktice. Kniha rovněž pojednává o námořním válčení v 18. století a změnách v taktice a strategii v britském královském námořnictvu. Studie přináší zajímavý pohled na klíčové období britské námořní historie.

Sea Power in Its Relation to the War of 1812 (2 díly)

(Námořní moc ve vztahu k válce roku 1812)

Podobně jako ve svých prvních dvou knihách o námořní moci (síle), tato studie pojednává o historii námořní války Velké Británie a USA v letech 1812-1815, popisuje mezinárodní vztahy, strategii a taktiku obou nepřátelských stran, zkoumá příčiny konfliktu, jehož zárodky Mahan spatřuje již v 17. století. Ačkoliv námořní bitvy za této války byly malého rozsahu – většinou se jednalo o bojové střety dvou lodí – Mahan ukazuje jejich klíčový význam pro konečný výsledek konfliktu. První díl popisuje vývoj obchodních vztahů, pozadí konfliktu a příčiny vedoucí k válce, a události v Evropě, mající vliv na probíhající válku. Druhý díl popisuje události na Atlantickém pobřeží USA, na Velkých jezerech a hranicích s Kanadou, bitvu u New Orleans a uzavření mírové smlouvy.

The Major Operations of the Navies in the War of American Independence

(Hlavní operace loďstev ve válce o americkou nezávislost)

Kniha popisuje historii války amerických kolonistů proti Velké Británii v letech 1775-1783, boje na Velkých jezerech, na Atlantickém pobřeží; vstup Francie, Španělska a Nizozemí do války proti Británii, boje v evropských vodách, Karibiku a v Indickém oceánu.

*          *          *

Je škoda, že alespoň dvě či tři nejvýznamější Mahanovy knihy nebyly přeloženy do češtiny. Pro čtenáře blogu, kteří dostatečně nevládnout angličtinou, uvádím jako ukázku Mahanova stylu psaní vlastní volný překlad z jeho poslední knihy The Major Operations of the Navies in the War of American Independence (Hlavní operace loďstev během války o americkou nezávislost), vydané v roce 1913.

Ukázka je z kapitoly IV., kde Mahan popisuje zahájení války mezi Velkou Británií a Francií a námořní kampaně roku 1778.

Komentář k ukázce překladu:

Po vstupu Francie do války o americkou nezávislost vyplula 13. dubna 1778 z Toulonu flota 12 řadových lodí a čtyř fregat, které velel viceadmirál Charles Henri, hrabě d'Estaing, s úkolem asistovat americkým kolonistům v boji proti Velké Británii. V období od 11. do 22. července francouzská flota blokovala menší britskou eskadru admirála lorda Howea v Sandy Hook u New Yorku, ale do přístavu nevplula z obavy, aby její větší lodě neuvízly na písečné lavici v ústí zálivu.

Velitelé námořních sil a protivníci v amerických vodách:
vlevo francouzský viceadmirál Charles Henri, hrabě d'Estaing (1729-1794),
nedatovaný portrét; vpravo britský viceadmirál sir Richard Howe (1726-1799),
na portrétu z r. 1794. Obr. wikipedia

Ukázka z knihy (ilustrace převzaty z wikipedie):

      Po demonstraci síly 22. července 1778 d'Estaing odplul s východním větrem na jih. Britské avízo přivezlo zpět [do New Yorku] zprávu, že zpovzdálí sledovalo francouzskou flotu daleko na jih až k mysu Delaware, a ve vzdálenosti devadesáti mil od pevniny ji opustilo. Když britské avízo odplulo, d'Estaing provedl obrat a zamířil k zálivu Narragansett, k provedení útoku na podporu amerických pozemních sil, který byl společně naplánován jím a Washingtonem. Dne 29. července zakotvil tři míle jižně od ostrova Rhode, kde vyčkával na vhodný moment k proplutí do zálivu přes britskou obranu.

      V zálivu Narragansett se nachází několik ostrovů. Dva největší, u moře, jsou Rhode Island a Conanicut, který leží více na západ. Ostrovy jsou situovány, stejně jako záliv samotný, přibližně v severojižním směru. Tyto dva ostrovy rozdělují ústí zálivu na tři průlivy. Východní průliv, zvaný Seakonnet, je nad ostrovem Rhode nesplavný. Na prostřední, hlavní průliv, navazuje nad Conanicutem západní průliv, a oba dále vedou do horní části zálivu. Město Newport se nachází na západním pobřeží Rhode Islandu, čtyři míle od ústí hlavního průlivu.

Záliv Narragansett a okolí. Vlevo dole
je Long Island a dále New York.

      30. července, den po připlutí francouzské floty, zakotvily v západním průlivu u jižního konce ostrova Conanicut dvě řadové lodě pod velením proslulého Suffrena. Jedna z nich byla během míjení britské dělostřelecké baterie dvakrát zasažena do trupu. Ve stejné době vpluly do průlivu Seakonett dvě fregaty a jedna korveta; následně Britové opustili a zapálili válečnou šalupu Kingfisher o 16 dělech, a několik galér. Britský generál sir Robert Pigot nyní stáhl své oddíly z ostrova Conanicut, poté, co zatloukli děla, a soustředil své hlavní síly v jižní části ostrova Rhode a kolem Newportu. Goat Island (Kozí ostrov), který chrání vnitřní přístav města, byl stále obsazen a hlavní průliv pod kontrolou jeho dělostřeleckých baterií, jakožto baterií na jih a sever od něj na ostrově Rhode. Dne 5. srpna zvedly Suffrenovy lodě kotvy, propluly západním průlivem a zakotvily v hlavním kanále, severně od Conanicutu; jejich původní pozici zaujaly jiné dvě řadové lodě. Když služebně nejstarší britský námořní důstojník viděl, že ústup byl odříznut na severu i jihu, nechal zničit ty válečné lodě, které nemohly vplout do vnitřního přístavu – dvě byly potopeny mezi ostrovy Goat a Rhode, aby znemožnily nepříteli proplutí úžinou. Pět transportních lodí bylo rovněž potopeno severně od ostrova Goat, mezi ním a ostrovem Coaster's Harbor, aby chránily vnitřní kotviště z tohoto směru. Tyto přípravné operace stály Brity pět fregat a dvě válečné šalupy, nemluvě o několika galérách. Děla a munice, která byla z lodí vyložena, posílila obranné síly, a jejich důstojníci a mužstvo v počtu přes tisíc mužů byli přiděleni do pobřežních opevnění.

Francouzská eskadra viceadmirála d'Estainga proplouvá kolem Newportu do zálivu Narragansett, ostřelována z britských pobřežních baterií. Pohled ze zálivu směrem k moři: přístav Newport na ostrově Rhode je vlevo, ostrov Conanicut vpravo. Kresba Pierre Ozanne, 1778. Obr. wikipedia

Francouzská eskadra vplouvající do zálivu Narragansett, pohled z moře.
Kresba Pierre Ozanne, 1778. Obr. wikipedia

      Dne 8. srpna proplulo zbývajících osm francouzských řadových lodí kolem britských baterií na ostrovech Rhode a Goat, zakotvily severně mezi Goatem a Conanicutem, kde se k nim přidaly dvě lodě, předtím kotvící v západním průlivu. V době, kdy se na severu ostrova Rhode přepravovalo z pevniny 10 000 amerických vojáků, nechal d'Estaing okamžitě vylodit na ostrov Conanicut 4 000 vojáků a námořníků své floty k předběžnému zformování, po níž se měli rovněž přepravit na ostrov Rhode a spojit se s Američany k útoku. V tuto chvíli byly Britové o počtu přibližně 6 000 mužů ve zbrani obklíčeni výrazně početnějšími nepřátelskými silami jak na souši, tak z moře. Svízelná situace Britů však netrvala dlouho. Následujícího dne ráno se u mysu Judith objevila flota admirála Howea, sedm mil od ústí hlavního průlivu a dvanáct mil od pozice zakotvené francouzské floty. Howe měl k dispozici větší síly, než které byl schopen shromáždit k obraně New Yorku – nyní disponoval jednou 74dělovou lodí, sedmi 64dělovými a pěti 50dělovými loděmi; celkem třináct řadových lodí, a kromě nich několika menšími loděmi. I tak ale byly z námořního hlediska jeho síly výrazně slabší, než síly protivníka.

........... Howe se v New Yorku o novém cíli nepřítele dozvěděl 29. července od 64dělové lodi 'Raisonnable', která francouzskou flotu mířící do zálivu těsně minula o dva dny dříve během plavby z Halifaxu. Přípravy na vyplutí britské eskadry na moře již byly v plném proudu a poté se ještě urychlily ............

      Jak již zmíněno, Howe zakotvil u mysu Judith 9. srpna a z komunikace s vojenskou posádkou na ostrově Rhode se dozvěděl o vývoji událostí včetně informace o tom, že nepřítel má dostatek člunů všech typů a velikostí k vylodění na jakoukoli část ostrova. Stejně jako de Grasse u Yorktownu, který se po zvěstech o blížící se britské flotě zdržel jen na Washingtonovo naléhání, aby neztratil kontrolu nad zálivem Chesapeake nezbytnou k porážce Cornwallise, tak nyní d'Estaing v zálivu Narragansett nechtěl zůstat na kotvišti, když proti němu stála výrazně slabší britská eskadra.

      Okamžitě poté, co se objevil Howe, byli francouzští námořnící, kteří se den předtím vylodili na ostrov Conanicut, staženi zpět na své lodě. Následujícího dne 10. srpna v sedm hodin ráno se zvedl silný severovýchodní vítr, v daném období z vyjímečného směru. D'Estaing nechal urychleně přetnout kotevní lana a ihned vyplul na moře. Za dvě hodiny již byl venku ze zálivu a mířil k protivníkovi. Howe se pochopitelně okamžitě vzdálil, proti silnějšímu nepříteli nemohl nyní bojovat, jedině za příznivějších okolností, za kterých by ovládal situaci. K tomu potřeboval získat výhodu návětrné strany, pozici umožňující útok podle jeho uvážení, a které chtěl dosáhnout plavbou k jihu, kde očekával, že se vítr stočí a bude vát z obvyklého směru. Francouzský admirál chtěl dosáhnout téhož v naději, že slabšího protivníka rozdrtí, a jelikož se očekávaný jihozápadní vítr nezvedl, udržel si výhodu na své straně, přes veškerou Howeovu zkušenost. O soumraku pluly obě floty stále na jih, na levém halsu, Francouzi 5-6 mil za Brity s proměnlivým větrem z východu. Stejný kurz byl udržován po celou noc a Francouzi pomalu Brity doháněli. Ve tři hodiny ráno 11. srpna byli již dobře vidět. Podle Howeova hlášení se nad ránem (hodina není uvedena) Francouzi nacházeli v náměru VSV (východo-severovýchod), téměř na traverzu (tj. přímo na levoboku), ale o něco dále, než v noci – evidentně se drželi ostřeji na vítr, který se během noci ustálil z východo-severovýchodu.

Situace odpoledne 11. srpna 1778, manévrování britské a francouzské eskadry.
Kresba Pierre Ozanne, 1778. Obr. wikipedia

      Během dne Howe přemístil svoji vlajku z HMS Eagle, 64 děl, na fregatu Apollo, 32 děl, a zamířil doprostřed mezi obě floty tak, aby mohl lépe rozhodnout o dalším manévru. Když shledal, že je nemožné získat výhodu návětrné strany, a pravděpodobně se také nechtěl příliš vzdálit od Rhode Islandu, jeho flota vykonala postupnou několikerou změnou kurzů velký oblouk: v 8:00 plula na jih, později dopoledne na jihozápad a konečně v 13:30 lodě pluly severozápadním kurzem, stále v kýlové bitevní linii. Francouzský admirál tyto změny opatrně následoval, jeho lodě pluly po vnějším oblouku, avšak větší rychlostí, takže ráno se nacházel na pravobočním traverzu britských lodí, na návětrné straně. V 16:00 se Francouzi nacházeli v náměru jiho-jihovýchod, přibližně mezi levoboční zádi Britů a téměř za jejich zádí, na návětrné straně. V tu dobu se francouzský přední voj podle Howeova odhadu nacházel asi 2-3 míle za britským zadním vojem a z jejich manévrů Howe usoudil, že d'Estaing formuje svoji linii na stejném halsu jako Britové, s úmyslem „zaútočit na britskou eskadru od závětrné strany“, kde by získal výhodu použití děl na dolních palubách, jelikož vítr sílil a moře bylo značně rozbouřené. Jelikož francouzský admirál v novém uspořádání vyslal do předvoje své největší lodě a jeho linie se nacházela téměř v kýlové brázdě britských lodí, Howe dospěl k závěru, že Francouzi zaútočí na jeho zadní voj. Proto odeslal svoji největší loď, 74dělový HMS Cornwall, ze středu do zadního voje, kde si vyměnil pozici s 50dělovým HMS Centurion, a ve stejnou dobu signalizoval flotě stáhnout se těsně ke středu – detail hodný zapamatování, se zřetelem na frustrovaný manévr, který vykonal Rodney 17. dubna 1780. Nyní nezbývalo nic jiného než čekat, až Francouzi překonají vzdálenost ležící mezi nimi, a zaútočí na tolik lodí britského zadního voje, kolik d'Estaing shledá ze svého pohledu za přiměřený počet, přičemž stav moře byl příznivější pro větší a těžší lodě, z nichž sestávala jeho flota. Francouzi však od útoku upustili a „začali se vzdalovat po větru na jih, evidentně z důvodu zhoršujícího se počasí, kdy vítr zesílil až příliš, a častého deště, kteréžto podmínky byly nyní shledány za velmi nepříznivé pro bitvu“. Nutno rovněž dodat, že s nadcházejícím soumrakem bylo již příliš pozdě na zahájení bojové akce. Při západu slunce pluly britské lodě pod plně refovanými košovkami a rozbouřené moře zabránilo Howeovu návratu na HMS Eagle.

Zlověstná obloha zvěstuje blížící se bouři, francouzská eskadra redukuje plachty,
námořníci šplhají na stěžně svinout brámové plachty a refovat košovky.
Kresba Pierre Ozanne, nedatováno, 2. pol. 18. stol. Obr. wikipedia

      Vítr nyní značně zesílil a až do večera 13. srpna zuřila u pobřeží prudká bouře, která rozehnala lodě obou flot a způsobila jim četné škody. HMS Apollo přišla 12. srpna o přední stěžeň a hlavní stěžeň byl prasklý. Následujícího dne se v dohledu admirála nacházely pouze dvě britské řadové a tři menší lodě. Když se počasí umírnilo, Howe se přemístil na palubu HMS Phoenix, 44 děl, a později na HMS Centurion, 50 děl, se kterými „zamířil na jih a 15. srpna spatřil deset francouzských lodí, některé z nich zakotvené na moři asi 75 mil východně od mysu May“. Na místě zanechal HMS Centurion, aby odeslal do New Yorku každou z Byronových lodí, která se u pobřeží objeví, a sám tam také odplul. 17. srpna večer se připojil k eskadře u Sandy Hook, v místě určeném ke setkání. Ostatní lodě utrpěly řadu škod, většinou však menšího rozsahu a tak 22.srpna flota opět vyplula na moře pátrat po nepříteli.

17. srpna 1778, francouzská eskadra se po bouři vydává na plavbu do Bostonu: vlajková loď 'Languedoc' zbavená stěžňů s nouzovým oplachtěním a 74dělová loď 'Marseillais' s nouzovou takeláží z náhradních košových čnělek. V bouři rozptýlená eskadra je již komplentní včetně fregat, až na 74dělovou loď 'César'.
Kresba Pierre Ozanne, 1778. Obr. wikipedia

      Francouzi utrpěli mnohem větší škody. Vlajková loď Languedoc o 80 dělech přišla o čelen a za ním šly následně přes palubu pně všech tří stěžňů; měla také zlomenou kormidelní páku a nefunkční kormidlo. 74dělová Marseillais přišla o přední stěžeň a čelen. Po rozptýlení flot v bouři obě tyto lodě samotně střetly britské 50dělové lodě; na Languedoc zaútočil HMS Renown a na Marseillais HMS Preston. V obou případech byly podmínky příznivější pro menší britské lodě, ale bohužel obě s nastávajícím soumrakem přerušily útok a na noc se vzdálily; odložením útoku na další den tak učinily chybu a propásly jedinečnou šanci, která se následující den nemusela zopakovat. Za úsvitu se objevily další francouzské lodě a jedinečná příležitost tak byla ztracena. Britská 50dělová HMS Isis byla pronásledována a dostižena 74dělovou francouzskou lodí César. V následném bojovém střetu bylo ustřeleno kormidlo francouzské lodi a ta se vzdálila, jelikož se na dohled objevily dvě britské lodi, jedna z nich řadová. Objevení se těchto dvou lodí však není v britských dokumentech zmíněno, a tak oba protivníci ve svých hlášeních o tomto nerozhodném střetu zmiňují vlastní úspěch. Francouzský kapitán přišel v boji o paži.

Řadová loď 'Languedoc' bez stěžňů, o které přišla v bouři v noci 12. srpna,
na kterou odpoledne 13. srpna 1778 útočí anglická válečná loď.
Kresba Pierre Ozanne, 1778. Obr. wikipedia

      Po vykonání prozatímních oprav na kotvišti, kde je zpozoroval Howe 15. srpna, zamířila francouzská flota opět k Newportu. Během této přeplavby je 18. srpna spatřil Byron na své vlajkové lodi; francouzská flota se nacházela na jih od Long Islandu. Padesátidělová loď HMS Experiment, kterou Howe vyslal na průzkum k zálivu Narragansett, byla Francouzi pronásledována až do úžiny Long Islandu, odkud se dostala po East River (Východní řece) do New Yorku, a stala se tak první 50dělovou lodí, která kdy proplula Pekelnou bránou (Hell Gate). D'Estaing se 20. srpna spojil s generálem Sullivanem, velitelem amerických pozemních sil na ostrově Rhode, ale jen proto, aby mu sdělil, že podle jeho mínění a také mínění válečné rady, stav eskadry nezbytně vyžaduje odplutí do Bostonu na opravy. Ačkoli si můžeme o správnosti tohoto rozhodnutí myslet cokoliv, závažnost situace nejlépe osvětluje hlášení Pigota admirálu Howeovi: „Rebelové posunuli své baterie na 1 500 yardů od britských opevnění. Neobával jsem se žádného frontálního útoku, ale pokud by připlula francouzská flota, došlo by k alarmující změně. Vojsko by mohlo být vyloděno a postupovat od našeho týlu, a v tomto případě bych nemohl ručit za následky.“ Sullivanovo naléhání, aby zůstal, d'Estaing nevyslyšel a následujícího dne odplul do Bostonu, kam dorazil 28. srpna. Již 31. srpna se objevil nezdolný Howe, avšak Francouzi po tyto tři dny vyvinuli horečnatou aktivitu. K obraně kotviště již stačili přesunout na břeh 49 osmnácti- a dvacetičtyřliberních děl a šest moždířů, a „francouzská eskadra se tak neobávala útoku, ale naopak po něm dychtivě prahla“. Po odplutí francouzské floty od Rhode Islandu došlo následně ke stažení amerických sil od Newportu.

      Howe vyplul z New Yorku okamžitě po obdržení zpráv, že se d'Estaing opět objevil u Rhode Islandu. Jeho eskadru tvořil stejný počet třinácti řadových lodí, jako posledně. Z Byronovy eskadry připluvší HMS Monmouth, 64 děl, nahradil HMS Isis, poškozenou při poslední bojové akci. Ještě před připlutím k Rhode Islandu se Howe dozvěděl, že Francouzi odpluli do Bostonu. Doufal, že budou muset obeplout mělčinu George’s Bank a že je tak může dostihnout plavbou kratší vnitřní trasou mezi mělčinou a pobřežím. K jeho zklamání k tomu však nedošlo, jak již víme, Francouzi již dorazili a jejich obranná pozice byla příliš silná, aby byl útok úspěšný. Francouzský ústup do Bostonu ukončil námořní kampaně v severoamerických vodách pro rok 1778.

Konec ukázky

Anglický originál online např. zde

http://www.gutenberg.org/files/16602/16602-h/16602-h.htm

Poznámky:

Mahan chybně označuje britské 50dělové lodě jako řadové – ty se v bitvách flot již nepoužívaly, kvůli slabé výzbroji. Za nejmenší řadovou loď byl považován 64dělový dvojpalubník. Za povšimnutí rovněž stojí, jak Mahan volně zachází s označením flota a eskadra.

A. T. Mahan, foto wikipedia

Webové odkazy:
Alfred Thayer Mahan na wikipedii (anglicky)
Článek o Mahanovi - web The Diplomat (anglicky)
Článek o Mahanovi a námořní síle v historii - web Global Security (anglicky)
Bitva o Rhode Island na wikipedii (anglicky)
Richard Howe na wikipedii (anglicky)
Charles Henri, comte d'Estaign na wikipedii (anglicky)
Článek o vlivu A.T. Mahana na zahraniční politiku USA na webu globalpolitcs.cz (česky)


Řada Mahanových knih je dostupná online (v angličtině), zde uvedeny jen některé z webů, např.:
Google Books
Gutenberg.org
Archive.org