 |
| Diamantová skála, též skalisko Diamant – anglicky Diamond Rock, francouzsky Rocher du Diamant – 175 metrů vysoká čedičová skála u ostrova Martinik, v Malých Antilách v Karibiku. Neobydlený ostrůvek se nachází asi 3 km jižně od pobřeží Martiniku. Název tato vysoká a strmá skála dostala podle svého tvaru a podle toho, že během dne při různém nasvícení sluncem vytvářela odrazy, připomínající strany blýštivého diamantu. Skálu proslavila kuriózní role, kterou sehrála za napoleonských válek – po obsazení britskými námořníky a námořními pěšáky byla formálně zařazena do stavů Královského námořnictva jako válečná loď – šalupa jeho veličenstva 'Diamond Rock'. Foto wikipedia |
Za francouzských revolučních a napoleonských válek byly britské obchodní lodi v Karibiku napadány korzáry, kteří vyplouvali z přístavů na francouzských ostrovech v oblasti, především z Martiniku a Guadeloupe. Když v r. 1803 převzal velení britské eskadry Královského námořnictva v oblasti Závětrných ostrovů (Leeward station) energický a aktivní komodor Samuel Hood (1762-1814), začal postupně dobývat francouzské a holandské ostrovy, napadat francouzské pobřežní baterie, a lodě jeho eskadry pronásledovaly, zajímaly nebo ničily francouzské korzárské lodě. Hoodova eskadra rovněž poskytovala ochranu konvojům britských obchodních lodí. Nejdůležitějším francouzským ostrovem v oblasti byl Martinik, významný exportér cukru a především základna francouzských korzárů. Hood se rozhodl zahájit blokádu Fort-de-France, hlavního přístavu ostrova na jeho západním pobřeží, přerušit zámořský obchod Martiniku a zásobování francouzské vojenské posádky, a také omezit korzárství.
 |
Diamantová skála se nachází u jihozápadního pobřeží
ostrova Martinik. Mapa wikipedia (vlastní úprava)
|
Během blokády Fort-de-France a patrolování na jihozápadním pobřeží Martiniku si Hood povšiml strategické polohy Diamantové skály – pokud by ji Britové obsadili, mohli by efektivněji kontrolovat lodě připlouvající do Fort-de-France, jelikož kvůli převládajícím mořským proudům a větru vedla nejvhodnější trasa k přístavu od jihovýchodu průlivem Sv. Lucie, na dohled od této skály. Po důkladném průzkumu Hood zjistil, že těžko přístupný ostrov se strmými útesy se dá snadno ubránit a je na něm jen jediné místo vhodné k vylodění nepřítele. Oddíl 120 britských námořníků a námořních pěšáků z Hoodovy vlajkové lodi HMS Centaur se na skálu vylodil 7. ledna 1804, velitelem ostrova byl jmenován první poručík Centauru James Wilkes Maurice. Britové nejprve opevnili místo u břehu, kde se vylodili a ve skalním výklenku na úpatí zřídili dílnu a kovárnu. Poté instalovali dlouhé žebříky a záchytná lana, aby se po strmé stěně dostali na vrchol skály. V několika skalních výklencích a jeskyních na úpatí pak zřídili kuchyni a ubytovací prostory. Z výklenků a jeskyní vyhnali netopýry pomocí zapálené suché trávy. Skalnatý ostrov byl porostlý trávou, křovisky a kaktusy. Kromě ptactva a divokých králíků se na ostrově vyskytovaly ještěrky a také hadi, včetně jedovatých druhů. Na vrcholku skály upravili námořníci terén, některá místa srovnali pomocí střelného prachu, a zřídili tam dva dělostřelecké posty. V únoru na ostrov dopravili lodní děla: dvě 24-liberní dlouhá děla a několik 18-liberních, další děla byla na ostrov dopravena později.
Marshallova Naval Biography popisuje proces vytahování děl na vysokou skálu následovně: poručíku Mauriceovi se podařilo vyšplhat po strmé stěně skály nahoru, kde nechal upevnit jeden konec silného osmipalcového lana (průměr cca 65 mm) za skalní výčnělek; druhý konec lana byl připevněn k hlavnímu stěžni lodi HMS Centaur, zakotvené blízko břehu. Na toto nosné lano byla nasazena velká rozevírací kladka jako jezdec, a ke kladce bylo připevněno tažné lano menšího průměru, vedené přes kladku na vrcholu skály dolů na loď, kde byl jeho konec navinut na vratidle. Dělo zavěšené pod rozevírací kladkou bylo pomocí vratidla vytaženo nahoru na skálu. Část trasy po nerovném šikmém srázu byla děla vlečena pomocí lan.
Na ostrov byly kromě děl a střeliva dopraveny zásoby a potřebný materiál pro dlouhodobý pobyt posádky: trámy, fošny, náhradní kulatina i náhradní ráhna z lodních zásob ke stavbě palebných postů a ubikací; kotle na vaření, kuchyňské náčiní a nádobí; různé kovářské a tesařské nářadí; plachtovina na stavbu stanů; zásoby potravin a pitné vody v sudech – na skále nebyl pramen sladké vody. V tropickém vedru úmorná práce přemístění děl a množství zásob na ostrov trvala celý týden. Jako další po kovárně a dílně byla zřízena improvizovaná pila, kde se řezalo dřevo na potřebné rozměry. Ke stavbě dělostřeleckých baterií a palebných postů používali nalámaný kámen. V jeskyni na úpatí skály byl rovněž zřízen špitál, který sloužil pro rekonvalescenci námořníků a námořních pěšáků, kteří onemocněli tropickou horečkou nebo byli zraněni. O nemocné a raněné se staral lodní ranhojič. Špitál sloužil nejen mužům na skále, ale také námořníkům britských lodí, které připlouvaly k ostrovu. Během pobytu posádka vyhloubila ve skalní rozsedlině velkou nádrž, do které později sváděli dešťovou vodu – k jejímu vyhloubení použili krumpáče i střelný prach. Kromě této velké nádrže měli k dispozici několik menších průrv ve skále, kde se shromažďovala dešťová voda. Vedle lodních zásob měli na ostrově také živá zvířata – kozy a drůběž. V průběhu sedmnácti měsíců, kdy skálu ovládali Britové, jim potřebné zásoby přivážely válečné lodě. Ke skále také připlouvaly čluny zvědavých domorodců z nedalekého pobřeží Martiniku – černochů a míšenců, převážně otroků, kteří posádce prodávali ryby a ovoce. Ostrov později často navštěvovaly posádky blokádních lodí Hoodovy eskadry - HMS Blenheim, Ulysses, Hippomenes a Romney.
Hlavní opevňovací práce byly ukončeny 7. února 1804, kdy se Hood rozhodl formálně zařadit skálu pod správu britské Admirality jako válečnou loď v aktivní službě – šalupu Jeho veličenstva Fort Diamond (Pevnost Diamant), později označenou jako HMS Diamond Rock – loď Jeho veličenstva Diamantová skála. Tento administrativní krok byl nutný proto, že dlouhodobě detašovaná posádka Diamantové skály nemohla být vedena na seznamu posádky HMS Centaur.
Britskou činnost na skále pozorovali Francouzi dalekohledy z pobřeží Martiniku se značnou nelibostí. Guvernér Martiniku viceadmirál Villaret de Joyeuse se rozhodl na nejbližším vyvýšeném výběžku zřídit dělostřeleckou baterii moždýřů a Diamantovou skálu ostřelovat. O francouzských plánech britskou posádku zpravili otroci z plantáže u pobřeží. Stavbu baterie měl řídit francouzský podplukovník ženistů. Britové se ve člunu vypravili v noci na pobřeží Martiniku a vedeni jedním z otroků, který jim dělal průvodce, se dostali k obydlí francouzského podplukovníka a zajali jej i jeho tři ženisty. Francouzi se kupodivu nepokusili o útok dělovými čluny v době, kdy Britové opevňovací práce teprve zahajovali a nahoře na skále ještě nebyla umístěna děla. O první útok se Francouzi pokusili až po odplutí Hooda s HMS Centaur. Ke skále v noci vypluly čtyři veslové čluny plné vojáků, ale vyčerpaní veslaři nebyli schopni překonat silný proud, který je snesl dál na moře, pryč od skaliska a tak se museli vrátit zpět na Martinik. Denní útok byl po dokončení britského opevnění zcela nemyslitelný, čluny by byly snadno potopeny britskou dělostřelbou. Rovněž několik pozdějších pokusů francouzských člunů o útok bylo neúspěšných – bez dělostřelecké podpory velkých válečných lodí neměli Francouzi šanci Diamantovou skálu dobýt.
 |
| Pohled na Diamantovou skálu z pláže na ostrově Martinik |
Vysoko položené britské baterie byly schopny ostřelovat průliv mezi skálou a pobřežím Martiniku a účinně tak kontrolovat plavbu všech lodí. Střelbou směrem na jih na moře nutili Britové blížící se lodě, mířící do přístavu Fort-de-France, plout dále od ostrova – silné proudy a převládající severovýchodní až východní větry jim často znemožnily plout přímo do přístavu, a lodě musely zdlouhavě křižovat proti větru. Britové měli k dispozici čluny, jeden z nich vyzbrojený dělem, na kterých za bezvětří a slabého větru napadali kolem plující lodě a podnikali výpravy na pobřeží Martiniku, k velké frustraci Francouzů.
HMS Diamond Rock – život na skále na dobových ilustracích Johna Ecksteina
John Eckstein byl malíř německého původu, který žil a pracoval v Anglii a v Karibiku. V r. 1803-1804 doprovázel komodora Samuela Hooda a celý měsíc pobýval na Diamantové skále, kde vykonal 15 skic ze života britské posádky na ostrově a portréty námořních důstojníků a poddůstojníků, odvelených na ostrov. Rovněž sepsal barvitý popis ostrova a života britské posádky na něm, který byl publikován v Námořní kronice (Naval Chronicle), díl 12. Eckstein o podnikavosti, šikovnosti a pozoruhodných výkonech britských námořníků píše s hlubokým obdivem a respektem.
 |
| Britští námořníci vytahují dělové hlavně, dopravené ke břehu čluny, na malou pláž za větrného dne v silném příboji. Tato děla byla použita na nízko položených místech ostrůvku k ochraně před vyloděním Francouzů. |
 |
| Na výše položená místa byla děla vytažena pomocí lanové dráhy, zřízené mezi zakotvenou 74-dělovou lodí HMS Centaur a vrcholem skály. Na silném závěsném osmipalcovém laně (průměru 65 mm) se pohybovala velká rozevírací kladka (viol-block), pod níž byla zavěšena dělová hlaveň, lafeta nebo těžší materiál ke stavbě dělostřeleckých baterií, či zásoby, včetně dělových koulí a soudků se střelným prachem. Kladka se zavěšeným břemenem byla tažena nahoru (i dolů) pomocí tažného lana o menším průměru. Na obrázku jsou také lodní čluny, z kterých je vytahované dělo přidržováno, aby se příliš nerozhoupalo. Na zakotveném HMS Centaur je napnuta zadní (křížová) košová plachta, která ve větru udržuje loď levobokem k ostrovu a zabraňuje jejímu otáčení s proudem. |
 |
| Palebný post na horní plošině skály těsně pod vrcholem – dělo na lodní kolečkové lafetě je umístěno na otočné zákluzné dráze, zhotovené na místě z trámů a fošen z lodních zásob HMS Centaur. |
 |
| Vytahování zásob ze břehu na úpatí skály na vyšší místa nahoře pomocí lanové dráhy, dobře patrná je velká kladka (viol-block) na silném závěsném (nosném) laně. Několik mužů posádky tahá zavěšený koš s nákladem nahoru pomocí tažného lana. V pozadí nahoru na strmou skálu vystupují muži po žebříku. |
 |
| Život na skále - britská posádka bydlela ve stanech a skalních výklencích, kde byl rovněž uložen materiál, nástroje a zbraně. Na obrázku je ve skalním výklenku vidět kovářská výheň a velké brusné kolo. Vpravo v pozadé je pobřeží francouzského ostrova Martinik. |
 |
| Stany k ubytování důstojníků. Velitel ostrova poručík Maurice pozoruje dalekohledem průliv mezi skálou a pobřežím ostrova Martinik. Vody kolem skály neustále sledovalo několik pozorovatelů, kteří drželi hlídky jako na palubě lodi, aby byla posádka včas varována před útokem Francouzů nebo zpravena o blízko plující lodi. |
 |
| Pohled do dalšího skalního výklenku, kde byla ubytována část mužstva, důstojníci bydleli ve stanech. Dobře vidět jsou hamaky zavěšené na dřevěných sloupcích, ve kterých námořníci spali. |
 |
| Po dobu sedmácti měsíců, po kterou britská posádka ovládala opevněnou skálu, jim zásoby přivážely válečné a zásobovací lodě. Vyprané prádlo si námořníci sušili na tyčích nebo provazech, napnutých mezi kameny. Uprostřed je vidět opevněná dělostřelecká baterie s dělem, v pozadí je ostrov Martinik. |
 |
| Britští důstojníci a poddůstojníci z Diamantové skály, skica Johna Ecksteina. Portrét poručíka Maurice, velitele Diamantové skály, je druhý zleva v horní řadě. |
 |
* * *
Bitva o Diamantovou skálu 31. května - 2. června 1805
Dne 14. května 1805 připlula do
Fort-de-France flota jedenácti řadových lodí viceadmirála Villeneuva, která
unikla z Brity blokovaného Toulonu, a která měla v rámci Napoleonova
plánu invaze do Anglie odlákat z evropských vod britskou flotu viceadmirála
Nelsona. Když Villeneuvova eskadra proplouvala kolem Diamantové skály, byla
Brity krátce ostřelována. V následujících dvou dnech připlulo do Fort-de-France
šest španělských řadových lodí admirála Graviny, z nichž jedna byla rovněž
ostřelována z Diamantové skály. Ke stávajícím lodím se měla podle
Napoleonova plánu připojit flota 33 řadových lodí viceadmirála Ganteauma z Brestu.
Spojená francouzsko-španělská flota posílená o pět řadových lodí kontradmirála
Missiessyho pak měla plout přes Atlantik zpět a v Lamanšském průlivu poskytnout
krytí Napoleonovým invazním člunům. Ačkoliv Villeneuve mohl v Karibiku zaútočit
na britské ostrovy – na palubách lodí se nacházel velký počet vojáků – rozhodl
se nepodniknout žádnou větší operaci a jeho lodě zůstaly zakotvené na rejdě
Fort-de-France, kde čekal na připlutí Ganteauma a Missiessyho. Vzhledem k tomu,
že s Villeneuvem a Gravinou připlulo na Martinik několik fregat a menších
lodí, zahájili Francouzi již 16. května blokádu Diamantové skály, čímž Brity
odřízli od veškerého zásobování. Francouzská blokádní eskadra sestávala z fregat,
brig a škunerů. Zatímco velké řadové lodě doplňovaly zásoby potravin a vody, na
naléhání guvernéra Martiniku Villareta de Joyeuse souhlasil Villeneuve s výpravou
proti Diamantové skále. Eskadru tvořily řadové lodě Pluton (74 děl), Berwick
(74 děl), fregata Siréne (40 děl), briga Argus (16 děl), škuner Le Fion a jedenáct dělových člunů. Velením eskadry byl pověřen kapitán Cosmao-Kerjulien,
velitel lodi Pluton, který se později
vyznamenal v bitvě u Trafalgaru. Výprava měla k dispozici 400 vojáků. Akce se zúčastnili také Španělé.
Vzhledem k tomu, že s Villeneuvem
a Gravinou připlulo na Martinik několik fregat a menších lodí, zahájili Francouzi
již 16. května blokádu Diamantové skály. Francouzská blokádní eskadra sestávala
z fregat, brig a škunerů – lodě křižovaly v oblasti kolem skály mimo
dostřel britských děl, a tak Brity odřízli od veškerého zásobování, jak čluny z Martiniku,
tak menšími válečnými loděmi Královského námořnictva. Dne 25. května se
Francouzům dokonce podařilo zajmout britskou šalupu se zásobami z ostrova Svaté
Lucie. Mezitím na Diamantové skále britská posádka zjistila, že kvůli trhlině
ve skále, kterou mohly zvětšit otřesy z intenzívní palby děl, unikla pitná
voda z velké nádrže. Britům začaly rovněž docházet zásoby potravin.
Francouzská eskadra určená k dobytí Diamantové skály zvedla kotvy 29. května 1805, ale kvůli silnému proudu a východnímu větru se ke skále dostala až o dva dny později, 31. května, a okamžitě po zformování bojové linie zahájila intenzívní ostřelování. Když poručík Maurice viděl blížící se čluny s velkým počtem vojáků, bylo mu ihned jasné, že proti tak velké přesile dolní obranné pozice neudrží a nařídil po posledních výstřelech zatlouct děla v bateriích na úpatí, potopit člun, ustoupit do horních obranných pozic na skále a vytáhnout žebříky. Útoku se zúčastnily čtyři španělské čluny z lodí San Rafael, Argonauta, España a Firme, a byli to španělští vojáci, kteří se pod hustou palbou z anglických mušket vylodili na skále jako první. Dokud měli střelivo, pálili Britové na blížící se čluny a frnacouzské lodě z děl horních baterií. Během prvního útoku přišli Francouzi o tři dělové čluny a dva veslové čluny, plné vojáků. Přes intenzívní palbu Britů z mušket se útočníkům podařilo vylodit a ukrýt se na dvou místech pod převislou skálou. Zaútočit na horní britské pozice nemohli, protože k překonání strmých skalních stěn si sebou zapomněli vzít dlouhé žebříky. Po celou noc, kdy pokračovalo vyloďování útočníků, probíhalo vzájemné ostřelování. Následující ho dne pokračovalo dělostřelecké ostřelování z francouzských lodí. Britské posádce začalo docházet střelivo a zásoby pitné vody byly téměř vyčerpány – muži dostávali 0,5 litru vody na 24 hodin. Dne 2. června ve čtyři hodiny odpoledne nechal poručík Maurice vyvěsit bílou vlajku příměří a navrhl jednání o podmínkách kapitulace. O hodinu později byly podmínky kapitulace dohodnuty: Maurice se vzdá a Francouzům předá Diamantovou skálu s veškerou výstrojí; britská posádka složí zbraně na břehu u Královniny baterie; britští důstojníci a mužstvo si ponechají osobní majetek; britští zajatci budou odesláni na Barbados s podmínkou, že nebudou proti Francouzům bojovat, dokud nedojde k oficiální dohodě o výměně válečných zajatců. Francouzský velitel britské podmínky kapitulace akceptoval. Následujícího dne ráno Britové nastoupili na dolní plošině a složili zbraně. Všech 107 britských válečných zajatců bylo převezeno na paluby lodí Pluton a Berwick, dopraveno do Fort-de-France a krátce poté repatriováno. Britské ztráty činily dva mrtvé a jednoho raněného muže, francouzské asi šedesát mrtvých a raněných.
 |
| Zatímco francouzská eskadra bombarduje Diamantovou skálu, ke břehu míří čluny s vojenským výsadkem. Francouzský malíř-marinista Auguste Étienne François Mayer (1805-1890). Obr. wikipedia |
První hlášení o ztrátě HMS Diamond
Rock napsal poručík Maurice na
Barbadosu 6. června 1805 a adresoval viceadmirálu Nelsonovi, jehož flota,
pronásledující Villeneuvovu eskadru, připlula na ostrov jen o dva dny dříve.
Nelson mu odepsal, že jeho postup při obraně a ostrova a podmínky kapitulace
schvaluje. Námořní válečný soud poručíka Maurice za ztrátu šalupy Jeho
veličenstva Diamond Rock, který se konal 24. června 1805 na palubě HMS Circe kotvící v zálivu Carlisle na Barbadosu, po seznámení se s
oficiálním hlášením a po vyslechnutí svědků dospěl k závěru, že poručík Maurice
a jeho posádka učinili vše, co bylo pro obranu Diamantové skály možné, a se ctí
jej zprostil viny. Soud poručíka Maurice a celou posádku rovněž pochválil za
úsilí při obraně proti značné přesile protivníka. Maurice se vrátil do Anglie,
kde Admiralita vyjádřila své uznání tím, že byl v srpnu jmenován velitelem nové 16-dělové brigy Savage, spuštěné na vodu 30. července.
Dovětek
Dne 2. června do Fort-de-France připlula
fregata Didon s Napoleonovými
rozkazy, aby Villeneuve po dobu jednoho měsíce útočil na britské kolonie v
Karibiku a poté se vrátil do Francie, kde se k němu u Brestu připojí Ganteaume
a jeho flota 33 řadových lodí, aby společně chránili invazní loďstvo do Anglie.
Villeneuve odplul z Martiniku 5. června, o dva dny později narazili na konvoj
šestnácti britských obchodních lodí, ze kterého zajali 15 lodí. Od kapitánů
zajatých obchodních lodí se Villeneuve dozvěděl, že Nelson je na Barbadosu.
Vzhledem k tomu, že jeho flota neměla dostatek zásob na delší válečnou kampaň a z obavy ze střetu s Nelsonem, který by mohl zhatit Napoleonovy invazní plány,
rozhodl se Villeneuve 11. června neprodleně vrátit do Evropy. Generál Honoré Charles Reille, jeden z armádních
důstojníků, přidělených k Villeneuvově flotě, k tomu poznamenal:
„Byli jsme pány Karibského moře po tři týdny a se 7000 až 8000 vojáky jsme nebyli schopni zaútočit ani na jediný ostrov.“
Nelson se o odplutí Villeneuva dozvěděl 12. června a okamžitě zahájil pronásledování. Villeneuvova flota nejprve zamířila ke španělskému mysu Finisterre, kde se 23. července střetla s flotou britského viceadmirála Caldera. Nevýrazný a rozpačitý střet skončil zajetím dvou španělských lodí Brity. Místo aby obnovil útok, odplul Calder na východ, a Villeneuve zamířil na jih do Viga. Dne 13. srpna se Villeneuve vydal na sever s úmyslem plout k Rochefortu, kde se chtěl spojit s eskadrou kontradmirála Allemanda a společně pokračovat k Brestu. Když se obě francouzské formace spatřily, považovala jedna druhou za britskou flotu a místo, aby se spojily, navzájem před sebou unikly. Villeneuve zamířil na jih do Cádizu. Když se o tom dozvěděl Napoleon, zuřivě vykřikl: „Co je to za loďstvo! Co je to za admirála! Tolik jsme tomu obětovali a vše je k ničemu!“ Smůlu viceadmirála Villeneuva završila 21. října drtivá porážka v bitvě u Trafalgaru.
Literatura
- Adkin, Mark: The Trafalgar Companion: A Guide to History's Most Famous Sea Battle and the Life of Admiral Lord Nelson. Aurum Press, London 2007.
- Adkins, Roy; Adkins, Lesley: The War for all the Oceans: From Nelson at the Nile to Napoleon at Waterloo. Abacus 2007.
- Henderson, James: Frigates, Sloops and Brigs. Pen & Sword Military Classics, 2005.
- The Naval Chronicle, Vol. 12, July - December 1804. London 1805. Str. 205-212. Popis skály od malíře Johna Ecksteina.
- The Naval Chronicle, Vol. 15, January - June 1806. London 1806. Str. 123-136. Oficiální hlášení, válečný soud, francouzská verze událostí.
Žádné komentáře:
Okomentovat