neděle 6. prosince 2015

NÁMOŘNÍ ROMÁN PATRICKA O'BRIANA "PŘÍSTAV ZRADY"


Obraz současného britského malíře-marinisty Geoffa Hunta pro obálku románu "Přístav zrady" představuje tichý večer ve Velkém přístavu (Grand Harbour) ve Vallettě na ostrově Malta, v té době britské vojenské a námořní základně ve Středozemním moři. Oblíbená loď kapitána Aubreye HMS 'Surprise' kotví v popředí, kolem hradeb vlevo proplouvá veslový kutr. Na přídi 'Surprise' stojí na stráži voják námořní pěchoty s nabitou mušketou, připravený zastřelit případného dezertéra. Vpravo v pozadí je britská 74-dělová loď, standardní řadová loď té doby. Vlevo v pozadí je vidět janovská polacca, vlečená přístavem za večerního bezvětří veslovým člunem.


      Nakladatelství Talpress připravuje vydání již devátého dílu dobrodružné námořní ságy z napoleonských válek britského spisovatele Patricka O'Briana pod titulem Přístav zrady, v anglickém originále Treason's Harbour, v překladu Jany Šimonové. Překlad byl dokončen, po odborné korekci námořní terminologie, která bude dokončena v nejbližších dnech, projde text ještě finální jazykovou korekturou. Kniha by měla vyjít na jaře příštího roku.


Upozornění: následující řádky částečně prozrazují děj románu!


Stručný obsah románu Přístav zrady


      Po návratu z úspěšné mise v Jónském moři do Valletty na Maltě je poškozená fregata kapitána Jacka Aubrye HMS Surprise odstavena v loděnici k opravám. Opravy probíhají pomalu, posádka Surprise pobývá na břehu a postupně je její počet snižován, jak jsou muži odveleni na jiné lodě Královského námořnictva, které vždy trpělo nedostatkem kvalifikovaných námořníků. Ve Vallettě vyvíjí činnost francouzští agenti, které se pokusí oklamat doktor Stephen Maturin, sám agent britské výzvědné služby.

      Britská tajná služba má informaci, že Francouzi chtějí získat kontrolu nad Rudým mořem a za tím účelem pro jednoho z místních vládců, šejka z Mubary, chystají převoz velkého množství stříbra. Kromě toho chtějí Francouzi opravit jeho pevnost a šejka vyzbrojit, aby ještě účinněji kontroloval oblast, včetně omezení britského námořního obchodu. Aktivní vrchní velitel britského loďstva ve Středomoří admirál Ives vyšle kapitána Aubrye na tajnou misi do Rudého moře, aby se zmocnil galéry s francouzským stříbrem a na Mubaře vysadil turecké vojáky, kteří by ostrov obsadili a sesadili arabského šejka, který byl vzpurný vůči otomanské říši a začal se paktovat s Francouzi. Kapitána Aubrye, doktora Maturina a posádku ze Surprise přepraví do Egyptu transportní loď. Po přechodu pouště do Suezu se všichni nalodí na východoindickou ozbrojenou loď Niobe, včetně tureckých vojáků. U Mubary kapitán Aubrey galéru potopí, protože na poslední chvíli zjistí, že jde o past a galéra jej měla vlákat do úzkého zálivu pod dělostřecké baterie, které tam tajně zřídili Francouzi. Od jednoho domorodce se Aubrey dozví, že Francouzi jsou v Mubaře už dávno a očekávali je, a že galéra byla nastražená léčka.

      Po návratu do Vallety kapitán Aubrey oznámí admirálu Ivesovi, že jejich výpravu někdo prozradil. Surprise je opravena a kapitán Aubrey s ní pluje do Jaderského moře, jako ochrana konvoje obchodních lodí. Poté Surprise odplouvá s vlajkovou lodí admirála Hartea HMS Pollux do Anglie, ale cestou se mají zastavit v Zambře na barbarském pobřeží, kde má admirál místního beje přesvědčit, aby jeho korzáři nepřepadávali britské obchodní lodě. U Zambry ale ně číhají tři francouzské válečné lodě a dojdě k bitvě. Je jasné, že někdo vysoce postavený na Maltě je zrádce.

Velký přístav (Grand Harbour), Valletta, Malta. Vlevo je Dockyard Creek - Loděniční zátoka, kde, jak název napovídá, byla loděnice, na začátku 19. stol. britského Královského námořnictva. Uprostřed je opevnění Senglea, vpravo French Creek - Francouzská zátoka. Foto: wikipedia


Ukázka z šesté kapitoly románu, pracovní překlad před konečnou jazykovou korekcí
      Kapitán Jack Aubrey, doktor Stephen Maturin, důstojníci a zbylá část posádky z Jackovy fregaty Surprise, turecký přidělenec a turečtí vojáci, se po přechodu pouště od středomořského zálivu Pelusium nalodili na obchodní ozbrojenou loď Východoindické společnosti Niobe, kotvící v egyptském přístavu Suez. Loď čeká na příznivý vítr, aby mohla proplout Suezským zálivem do Rudého moře a pokračovat k cíli plavby, k ostrovu Mubara:


...... Jack vyšel na palubu, na neobvykle přeplněnou malou velitelskou palubu: jeho důstojníci okamžitě vedli Turky a Araba, kteří nic nechápali, ale na lodi poslouchali, co se jim řekne, k závětrnému zábradlí. Návětrná strana byla v mžiku uvolněná a Jack se na ní postavil a zadíval se na večerní oblohu, protrhané mraky plující vysoko nad Afrikou a na opar na arabském pobřeží. Byl si jistý tím, že se právě mění počasí; a stejného názoru bylo i několik námořníků z příďové čety ze Surprise, postarších mužů, kteří měli s mořem bohaté zkušenosti; k těmto změnám byli citliví jako kočky a nyní se seřadili na palubním ochozu a výmluvně na něj hleděli.
     „Pane McElwee,“ oslovil Jack lodivoda Východoindické společnosti, „co si o tom vy a předák indických námořníků myslíte?“
     „Pane,“ odpověděl McElwee, „Já jsem dále na sever od Džiddy nebo Janbu byl jen párkrát, jak jsem řekl, a stejně tak předák, ale oba si myslíme, že vítr přes noc s největší pravděpodobností zeslábne a že zítra možná začne vát Egypťan.“
     Jack pokývl souhlasně hlavou. Egypťan, ačkoliv sice není ideální v takovém úzkém kanálu jako je Suezský záliv, kde jsou silné proudy a korálové útesy, povane alespoň za traverzem; a pokud Niobe pluje tak ostře na vítr, jak o ní tvrdí, a pokud bude dobře vedena, mohl by jí vítr hnát na relativně otevřené moře. „Dobře,“ řekl, „Myslím, že můžeme vyvézt přitahovací kotvu, takže pokud tenhle zatracený vítr dostatečně zeslábne na vrcholu přílivu, vytáhneme loď ven z přístavu, abychom neztráceli čas, až začne vát Egypťan, pokud k tomu tedy vůbec dojde.“
     „Doktore,“ řekl, když Stephen a Martin vystoupali na palubu, poté, co poslali nahoru krabice plné korálů a mušlí, zatímco z přídě Niobe bylo vypouštěno dlouhé silné lano, zavážené velkým člunem mezi spoustou arabských dhau a džerm, „máme poloviční šanci, že začne vát Egypťan.“
     „Je stejný jako ten hrozný samum?“
   „Asi ano,“ řekl Jack. „Slyšel jsem, že je strašně horký, i pro lid v těchto končinách. Obrovskou výhodou však je, že je západní a dokonce trochu víc k severu; a dokud bude ten vítr za traverzem, může být horký jak se mu zlíbí.“
     „Horký jak se mu zlíbí,“ zopakoval, když spolu pili v kajutě čaj. „Už nemůže být teplejší, nebo by nepřežil nikdo kromě krokodýlů. Zažil jsi už někdy takové vedro, Stephene?“
     „Nezažil,“ řekl Stephen.
     „Nelson jednou prohlásil, že nepotřebuje kabát – že jej hřeje láska k vlasti. Říkám si, jestli by ho naopak chladila, kdyby byl tady? Na mě to bohužel neúčinkuje: kape ze mě jak z Purvisova destilačního stroje.“
     „Možná je to kvůli tomu, že svoji vlast dostatečně nemiluješ.“
     „A kdo by ji miloval, když požaduje daň z příjmu dva šilinky z jedné libry a kapitány připraví o osminu kořistného?“
     První závany Egypťana přišly chvíli po úsvitu. Niobe byla zakotvená na jedné kotvě dál od přístavu, když se během noci přetáhla ven až za všechny zakotvené místní čluny a lodě. Vítr během prostřední hlídky zcela ustal a v podpalubí bylo nesnesitelné horko i přesto, že byla všechna ventilační okénka a palubní jícny otevřeny; první závany Egypťana však byly ještě teplejší.
     Jack si několikrát zdříml, s prvním rozbřeskem však byl již na palubě a když uviděl, jak se vítr nese přes neklidnou hladinu čeřenou přílivem, velmi se mu ulevilo a začal doufat. Takový počet ochotných mužů otáčel vratidlo poměrně rychle a kotvu ode dna odtrhli v okamžiku; a jakmile Niobe vyplula, držela kurz docela dobře, přestože měla přílivový proud z boku. Zjistil, že i když nemůže tuto loď srovnávat se Surprise stavbou, okamžitou reakcí na kormidlo ani rychlostí, byla tato malá a solidní loď stabilní, neměla příliš tendenci ke snosu do závětří, alespoň když plula na zadoboční vítr; a byl s tímto poznatkem velmi spokojen. Cítil však, že je na tom větru něco divného: nejen, že byl neuvěřitelně horký, jako kdyby na ně dýchalo z pece, nebo že vane v nepravidelných nárazech, bylo to něco jiného, co nedokázal popsat. Na jasné východní obloze zazářilo ranní slunce a jeho paprsky pálily již nyní, na západě však bylo ještě šero a na obzoru, asi deset stupňů nad ním, spatřil žlutohnědý pruh, který byl na mrak příliš hustý.
     „Co by to mohlo být,“ říkal si. Když se otočil, aby sešel do podpalubí na svoji první snídani a první úžasně osvěžující šálek kávy – té pravé kávy z Mokky, přímo z toho zajímavého přístavu – kterou již cítil na dálku, všiml si, že se na něj dívají jeho čtyři kadeti. „No jistě,“ pomyslel si, „oni samozřejmě chtějí vědět, co si myslím, že to je. Kapitán je totiž vševědoucí.“
     Stephen vešel dovnitř a v ruce držel malou lahvičku. „Dobrý den,“ pozdravil. „Víš, jaká je teplota moře? Osmdesát čtyři stupňů Fahrenheitovy stupnice. Slanost jsem ještě neměřil, ale myslím si, že bude velmi vysoká.“
     „To jistě bude. Celkově je to tu velmi neobvyklé. Barometr doposud nijak zvlášť neklesl... Poslouchej, Stephene, byl bys velmi laskav, kdyby ses zeptal Hassana, co je podle něj ten pruh na západní obloze. Vzhledem k tomu, že většinu času sedí na velbloudu a putuje sem a tam arabskou pouští, jistě zaznamenal jaké je zdejší počasí. Nemusíš však spěchat; nejdříve dopijeme tu konvici.“
     A také nikam nepospíchali, neboť konvice byla veliká a Stephen se rozpovídal na téma škorpióni. Našli jich v podpalubí velké množství a posádka Surprise je začala horečně zabíjet: „... to je opravdu politováníhodné, škorpión nikdy svévolně neútočí – a bodne jen když je vyprovokován – bodnutí může být nepříjemné, dokonce může způsobit kóma, ale většinou se na něj neumírá – můžeme dokonce říci, že se na něj nikdy neumírá, kromě případů, kdy má jedinec slabší srdce, a ten je zřejmě odsouzen k smrti tak jako tak.“
     „A co chudák Hairabedian?“ zeptal se Jack.
    „Zítra už bude běhat po palubě, což je pro jeho rekonvalescenci lepší,“ řekl Stephen a v tu chvíli Niobe zasáhl poryv větru, který ji téměř převrátil na bok. Konvice s kávou se v mžiku ocitla na závětrné straně, prázdné šálky si nesmyslně stále tiskli v rukou; a jakmile se loď narovnala, Jack vyskočil na nohy a spěchal ven přes popadané židle, stůl, dokumenty a různé nástroje. Ve chvíli, kdy otevřel dveře kajuty, se ocitl v oblaku žlutohnědého písku, písek byl všude, pod nohama, v zubech – a skrze  písek se mu naskytl matný pohled na to, co se dělo na lodi. Plachty se divoce třepotaly ve větru, roztočené kormidlo zlomilo kormidelníkovi ruku a odhodilo jej k zábradlí, veškerá stěžňová kulatina a čluny byly smeteny, a hlavní košová stěhovka, která se nad lodí vznášela jako duch, se téměř vytrhla z bočního lemovacího lana a třepotala se na závětrnou stranu. Situace byla kritická, ačkoliv škody doposud nebyly závažné; zádržná lana děl vydržela, ale kdyby se při tom prudkém a obrovském náklonu utrhlo jen jedno devítiliberní dělo z protější návětrné strany a prorazilo bok, loď by šla rovnou ke dnu. Šoty byly okamžitě uvolněny, aby se nezlomily stěžně, a u kormidla již stáli dva kormidelní poddůstojníci. Mnohem vážnějším problémem však byla horda zděšených Turků: někteří z nich pobíhali na přídi a po střední části paluby ve vířícím písku a prachu, a další vybíhali na palubu z hlavního a předního palubního průlezu. Mnozí z těch na palubě se chytali lan pohyblivého lanoví a překáželi námořníkům v práci, a pokud se k nim přidají další, nebude možné obsluhovat takeláž lodi: a další poryv větru může loď položit na bok a ta se již nenarovná, zcela jistě s velkou ztrátou na životech – suchozemci půjdou přes palubu po desítkách.
     Spatřil Mowetta, Rowana a navigačního důstojníka – Gill byl svlečený do půl těla. „Zažeňte je do podpalubí,“ zakřičel Jack, rozběhl se s roztaženýma rukama a křičel „kšá, kšá,“ jako kdyby houfoval husy. Turci byli na souši zuřivými bojovníky, zde však byli naprosto vyvedeni z míry; mnoho z nich trpělo mořskou nemocí a všichni byli nadmíru vystrašení. Ustrašeně pozorovali, jak se k nim lehce po houpající se palubě ženou čtyři odhodlaní důstojníci. Začali klopýtat jeden přes druhého a přesunovat se k průlezům a lezli nebo padali dolů do podpalubí. Sotva Jack vydal rozkaz „Zavřít průlezy!“, aby je udrželi v podpalubí, ucítil tlak v uších, který nastal okamžik před dalším poryvem. Prudký náraz větru položil loď na bok a ani se již nestačila zcela narovnat, neboť nyní začal vát Egypťan, vál nepravidelně, ale silně a ustáleně ze stejného směru. Jack zamířil na záď, kvůli písku měl oči téměř zavřené, a pomyslel si, že se musí všem v tomto horkém vzduchu plném písku špatně dýchat, a děkoval hvězdám, že nenechal vytáhnout nahoru brámové čnělky.
     Hvězdám mohl děkovat také za to, jakou má schopnou posádku a naprosto profesionální důstojníky – Mowett s Rowanem možná veršovali v jídelně, avšak na palubě byli v případě nenadálých situací čistě pragmatičtí. I kdyby na to však měl čas, neděkoval by hvězdám, neboť měl za to, že každý příslušník královského námořnictva by měl přirozeně být i schopným námořníkem, a opovrhoval těmi, kdo námořnické řemeslo dokonale neovládali. Tyto lidi považoval za ostudu, ne-li hrozbu námořnictva a cenil si pouze vrcholných příkladů námořnického umění: neměl však ani prostor se touto otázkou zabývat, neboť téměř po celých dvacet hodin, které následovaly, byl zcela zaměstnán záchranou svojí lodi a určováním kurzu.
     Na prvním a velmi dlouhém úseku se věnovali redukováním plachet a řešili takové problémy, jako zajištění ráhen a zbývajících člunů, instalace přídavných stěhů a ráhnových otěží a dodatečných kladkostrojů zajištění děl přídavnými dvojitě uvázanými zádržnými lany, oprava škod nahoře v takeláži; a neustále pozorovali, zda se neblíží další poryv, pokud jen to bylo v oblacích písku valících se žlutým závojem prachu možné, neboť prachová clona byla tak hustá, že polední slunce vypadalo jako červený pomeranč, jako listopadové slunce v Londýně s tím rozdílem, že zde byla teplota sto dvacet pět stupňů Fahrenheita ve stínu.
     A poté někdy během dopoledne, kdy byla prasklá přední košová čnělka nouzově vyztužena a Egypťanovy poryvy zeslábly a vál rovnoměrněji, se cíl jejich úsilí poněkud změnil: naléhavá již nebyla ani tak otázka přežití jako možnost využít vítr jak jen to je možné, „vytěžit z Egypťana co nejvíce“ jak to v duchu nazval Jack, který byl bez sebe radostí, že se jim podařilo přežít těch hrozných několik hodin, kdy jeden chybný krok mohl skončit potopením lodi se všemi na palubě. Jen málo věcí jej dokázalo vzrušit tak jako situace, kdy byl nucen v silném větru hnát loď až na hranici jejích možností a nyní jej nezajímalo nic jiného než zjistit, kolik plachet Niobe může nést a kde mají být napnuty: možnosti se samozřejmě měnily v závislosti na síle větru a vlnách a určit nejvhodnější oplachtění nebylo zdaleka jednoduché, rovněž z důvodu silných a neustále se měnících přílivových a odlivových proudů v zálivu a podivuhodně proměnlivých mořských proudů.
     Nehnal však Niobe kupředu tak, že vytvářela velikou příďovou vlnu, odhazovala bílou pěnu do stínu na levoboku a neustále zvedala spoustu vodní tříště, která dopadala jako slaný déšť na pravoboční příď jen proto, že to zbožňoval. Velmi brzy zjistil, že čím rychleji loď plula, tím menší měla boční snos; a v úzkém zálivu lemovaném útesy, kde nebyl žádný přístav nebo chráněná zátoka, si nemohl dovolit ani yard snosu na závětrnou stranu. A vzhledem k tomu, že nemohl nikde zastavit, neboť arabské pobřeží bylo blízko, neměl jinou možnost než plout co nejrychleji a uhánět prostředkem zálivu, či spíše víc na návětrné straně od středu, jak nejblíž to bylo dle jeho úsudku bezpečné; tedy pokud by se nerozhodl obrátit loď po větru, vrátit se zpět do Suezu a zůstat v tomto přístavu v pochybném bezpečí, a ukončit tak tuto výpravu. Neboť jakmile dorazí francouzští stavitelé na Mubaru, bezpochyby opevní pevnost tak, že nemá smysl, aby na ni loď Východoindické společnosti s devítilberkami a pár Turky útočila – musí se tam dostat dříve, později to bude k ničemu.
     Uhánět na jih bylo velmi riskantní, avšak při těchto velkých vlnách byly útesy lépe viditelné; a Jack měl rovněž skvělou podporu v lodivodovi z Mochy, který vedl loď z předního ráhna a hlasitě sděloval svá pozorování Davisovi, muži, který měl ten nejsilnější hlas z celé posádky a který stál v průlezu příďové paluby tak, že mu nad ní vyčnívala jen horní polovina těla, a posílal informace na záď; a také měl velikou oporu celé posádky Surprise, která věděla přesně, co má dělat. Muži okamžitě pochopili, co je po nich žádáno a počínali si nanejvýš zkušeně. I přesto však došlo k situacím, kdy se zdálo, že je s nimi konec. První nastala, když loď v plné rychlosti narazila na velký palmový kmen, který byl napůl ponořený ve vodě, a do jehož středu narazila svým klounem tak silně, že se málem zastavila. Při prudkém otřesu praskly tři zadní stěhy, stěžně však vydržely, kmen podplul pod kýlem a minul kormidlo o několik palců. K té druhé došlo během obzvláště dlouhého poryvu větru s oslepujícími mračny písku. Niobe se zachvěla; v podpalubí něco zaskřípělo, a to tak silně, že ten zvuk byl slyšet i přes skučící vítr a když vysoká vlna naklonila loď na levobok, Jack zahlédl ve vodě záblesk velkého kusu odtrženého měděného plátování.
     K poledni se zdálo, že jim již nehrozí takové nebezpečí. Stále uháněli vražednou rychlostí pod plně refovanými košovkami a dolními plachtami, neviditelná pevnina Egypta na pravoboku však již nebyla jen poušť, ale spíše vyprahlá kamenitá pahorkatina; takže ubylo písku a zlepšila se viditelnost. Život na palubě se víceméně vrátil do běžných kolejí: polední měření Slunce ale nebylo možné a v kuchyni nemohli rozdělat oheň a uvařit jídlo pro posádku, avšak s pravidelnými údery zvonu byl obnoven běžný režim střídání na kormidle a spouštění logu, a Jack byl potěšen, když zjistil, že poslední měření ukázalo dvanáct uzlů a dva sáhy, což byla vzhledem k tomu, že byla Niobe trochu těžkopádná, snad největší rychlost, kterou mohla loď plout, aniž by byla vážně poškozena, i když by možná mohl přidat sáh nebo dva napnutím zadní košové bouřkové stěhovky.
Konec ukázky
Obálka anglického vydání románu


      Někteří námořní důstojníci Královského námořnictva za napoleonských válek trávili volný čas mj. psaním a recitací vlastních básní, často s lodní tématikou a plných námořní terminologie, což Patrick O’Brian zakomponoval rovněž do svých námořních románů. Kromě recitace poezie se po večerech v důstojnických jídelnách také zpívalo, a jedna z námořnických písní je i v románu Přístav zrady. Překlad níže uvedené sloky ponechala paní překladatelka na mně, možná si pomyslela, že když už si námořníci vymýšlejí odbornými výrazy prošpikované písničky, tak ať si je taky sami přeloží J

Anglický text sloky z námořnické písně:

'We hove our ship to when the wind was sou'west, boys,
We hove our ship to for to strike soundings clear,
Then we filled our maintopsail and bore right away, boys,
And right up the Channel our course we did steer.'

      Námořníci zpívají, že postavili loď do driftu při jihozápadním větru, aby se přesvědčili, zda se nacházejí v ústí Anglického kanálu (La Manche) a mohou do něj bezpečně vplout; že potom natočili hlavní košovou plachtu, aby nabrala vítr, loď odpadla od větru a zamířila přímým kurzem vzhůru Kanálem. No a teď to nějak přebásnit do češtiny, aby se to rýmovalo a smysl popěvku byl zachován co nejpřesněji.
  • we hove our ship – postavili jsme loď do driftu, zastavili na moři
  • soundings – hloubky měřitelné olovnicí; oblast hloubek měřitelných olovnicí; pro anglické námořníky také označení pro ústí do Anglického Kanálu (Lamanšského kanálu)
  • to strike soundings – připlout do oblasti, kde se dá hloubka měřit olovnicí; též připlout k ústí Anglického kanálu

 A toto je výsledný pokus o překlad sloky písně, pracovní verze:

V driftu stanula naše loď, když jihozápadní vítr vál,
V driftu stanula naše loď, by do Kanálu jistě vplula,
Pak hlavní košovku napnuli jsme a od větru odpadli dál,
A přímým kurzem vzhůru Kanálem naše loď plula.


      Nejsem básník a tak výše uvedený můj kostrbatý pokus o překlad je nutno považovat spíše za kuriozitu. Překlad knihy ještě projde jazykovou korekcí a je možné, že konečná podoba písňové sloky bude upravena.


*      *      *


      Románová loď britské Východoindické společnosti Niobe byla tzv. country ship, indická loď. Tyto ozbrojené obchodní lodě, obvykle postavené v indických loděnicích v Bombeji nebo Kalkatě, hlavních sídlech Východoindické společnosti, vykonávaly plavby pouze mezi přístavy v tzv. Východních mořích (Eastern Seas), tj. v mořích východně od mysu Dobré naděje – pluly podél pobřeží Indie, do Rudého moře, Perského zálivu, Číny, na ostrovy na Dálném východě a později do Austrálie. Lodě vlastnily tzv. agencie (agency houses): soukromí majitelé, především obchodníci, jak evropští, tak indičtí, a podíl v nich často měli jejich kapitáni. K provozování námořního obchodu měly agencie licenci od monopolní Východoindické společnosti, někdy si je tato společnost pronajímala pro své záměry – to je i případ románové Niobe. Jejich velikost byla různá, obvykle kolem 400-500 tun, ty největší měly až 800 tun. Kapitán, tři důstojníci a ranhojič (chirurg) byli Evropané; dělostřelci a kormidelníci Portugalci z Indie (často míšenci); mužstvo tvořili domorodí námořníci, laskarové (lascars). Lodě pluly pod britskou vlajkou. Někdy byly i tyto lodě pronajaty Východoindickou společností k plavbě do Anglie, např. za války s revoluční a později s napoleonskou Francií si Východoindická společnost pronajímala tyto lokální indické lodě k převozu potravin do Anglie, která byla sužována jejich nedostatkem – jejich náklad obvykle tvořila rýže, cukr a káva.

Typická "indická" loď, tzv. "country ship" z konce 18. století. Vyobrazená ozbrojená obchodní loď 'Nonsuch', postavená ve Watsonově loděnici v Kalkatě v r. 1781, měla tonáž 483 tun bm (prostornost), a byla postavena z indického týkového dřeva, které mělo mnohem větší odolnost než dubové dřevo, používané v Evropě. K obraně před piráty a korzáry byla vyzbrojena 24 děly. V nájmu Východoindické společnosti vykonala také plavby z Indie do Anglie. Poslední záznamy o lodi z rejstříku pochází z r. 1805. Loď je natřena ve stylu válečné šalupy (sloop-of-war), k odrazení útoku pirátů. Podobně mohla vypadat románová 'Niobe'. Olej na plátně, detail obrazu z r. 1790; přední britský malíř-marinista Thomas Whicombe (1760-1824).


Fregata 'Surprise', oblíbená loď kapitána Aubreye, za slabého větru
ve Středozemním moři. Olej na plátně, malíř-marinista  Geoff Hunt,
ilustrátor obálek románové série Patricka O'Briana. Obr. Artmarine

Plán fregaty 'Surprise' z archívu britské admirality. Délka 38.4m; šířka 9.7 m; ponor 4.3 m; tonáž 578 tun bm. Posádka 200 mužů. Původně francouzská korveta 'Unité', postavená v r. 1794, ukořistěna Brity v r. 1796. Výzbroj pod britskou vlajkou: 24 x 32-liberní karonády na hlavní palubě; 12 x 18-liberní karonády na velitelské palubě; 4 x 18-liberní karonády na přední palubě.



Literatura
  • Bulley, Anne: The Bombay Country Ships 1790-1833. Curzon Press, Richmond 2000.
  • O'Brian, Patrick: Treason's Harbour. Harper Collins, 1997.



Webové odkazy



Románům Patricka O'Briana jsou věnovány články zde na blogu:



Poznámka k odborným korekturám námořní terminologie románů Patricka O'Briana:

V článku o osmém díle Jónská mise zde na blogu jsem oznámil, že se na odborné korektuře námořní terminologie devátého dílu Přístav zrady již nebudu podílet pro nedostatek volného času a pracovní vytížení, což jsem v lednu 2015 oznámil překladatelce i nakladatelství, a s tím, že nemohou čekat několik měsíců, až budu mít čas, jsem záležitost považoval za uzavřenou. K mému překvapení jsem byl po několika měsících požádán o provedení korektury tohoto devátého dílu a přestože jsem upozornil, že nemám čas a korektura bude trvat dlouho, nakonec jsem se jí ještě ujal. Na dalších pokračováních románové série jsem již spolupráci odmítl.



Vystavil v
Štítky: , , , , , ,

Žádné komentáře:

Okomentovat