Tento příspěvek je věnován legendární akci ozbrojených obchodních lodí britské Východoindické společnosti, které v únoru roku 1804 odrazily v Jihočínském moři útok francouzské eskadry válečných lodí a donutily ji k úniku. V anglických pramenech je tento menší bojový střet nazýván poněkud honosně bitvou u Pulo Aura. V malajštině se ostrov nazývá Pulau Aur.
Amienský mír, který ukončil válečný stav mezi Francií a Británií trvající od roku 1793, neměl mít dlouhého trvání. Během roku 1802 mezi zeměmi postupně narůstalo napětí a Napoleon, který považoval obnovení války za nevyhnutelné, si byl dobře vědom, jak velký význam má pro Británii námořní obchod s Indií a Čínou. Již před koncem roku proto vydal rozkaz, aby byla připravena eskadra pro dlouhodobou operaci v Indickém oceánu, která by v této oblasti vedla guerre de course – válku proti námořnímu obchodu Britů. Velitelem eskadry byl jmenován kontradmirál Charles-Alexandre Léon Durand Linois (1761-1848). Aby nevzbudili u Britů podezření, nebyla eskadra příliš velká a jejím oficiálním posláním bylo převzetí Pondichéry v Indii, o které Francie přišla v předchozí válce. Eskadra sestávala z jedné 74-dělové řadové lodi, tří fregat a dvou transportních lodí. Lodě eskadry měly do Indie přepravit 1250 vojáků, asi 150 úředníků a rodinných příslušníků, dále vojenskou výstroj, zbraně a zásoby, včetně 48 tažných koní. S Linoisem měl do Indie odplout také nový guvernér francouzských kolonií v oblasti Indického oceánu, generál Charles Decaën. Napoleon Linoise před vyplutím ujistil, že nová válka s Anglií nevypukne dříve než v září. Eskadra vyplula z Brestu 6. března 1803, do Pondichéry doplula 11. července. O tom, že Británie 18. května vyhlásila Francii válku ještě nikdo nevěděl, ale britský vrchní velitel námořních sil v oblasti kontradmirál Rainier dostal již dříve depeše, že válka je na spadnutí, a proto z Bombeje vyslal k Pondichéry silnou eskadru válečných lodí.
Krátce po připlutí do Pondichéry obdržel Linois depeše z Francie s novými Napoleonovými rozkazy, aby ihned odplul na Ile de France (Mauritius), že válka bude zahájena dříve. Linoisova eskadra v noci tajně odplula z kotviště u Pondichéry, aby unikla pozornosti Britů. Na Ile de France dopluli 16. srpna, a guvernér Decaën se ujal funkce. Na ostrov nechal Linois vylodit jen část vojáků, ostatní ponechal na lodích. Koncem srpna připlula na ostrov korveta Berceau se zprávou o vypuknutí války. Linois korvetu zařadil do své eskadry a po ukončení všech příprav vyplul na moře, křižovat v místech britských obchodních tras. Fregatu Atalante vyslal napadat britské a portugalské lodě do Ománského zálivu. Linoisova eskadra, která nyní sestávala z vlajkové 74-dělové lodi Marengo, 40-dělové fregaty Belle Poule, 36-dělové fregaty Sémillante a 22-dělové korvety Berceau, zamířila k ostrovům Holandské východní Indie. Francouzi ukořistili několik menších britských obchodních lodí a vyplenili obchodní stanici Bencoolen na jihozápadním pobřeží Sumatry. V prosinci eskadra připlula do Batávie, kde vylodila další část vojáků k posílení holandské posádky. Po doplnění zásob potravin a vody eskadra, ke které se připojila holandská briga Aventurier s 18 děly, zamířila do Jihočínského moře, kde chtěla zadržet tzv. Čínskou flotu (China Fleet), velký konvoj britských východoindických lodí, každoročně v tuto dobu odplouvající z Číny s nesmírně cenným nákladem zboží do Anglie. Od Holanďanů se Linois dozvěděl, že se u Kantonu připravuje k odplutí flota 24 východoindických lodí, na kdy je plánováno odplutí a že konvoj mají chránit tři 64-dělové válečné lodě, což u cenného konvoje v době války bylo obvyklé. Tuto informaci mu potvrdil kapitán zadržené portugalské obchodní lodi. K čekání na východoindickou flotu si Linois vybral ideální místo poblíž ostrova Aur, kolem kterého musely britské lodě, mířící do Malackého průlivu, proplout.
Na kotvišti čínského přístavu Whampoa pod Kantonem se v lednu shromáždilo 16 velkých ozbrojených obchodních lodí britské Východoindické společnosti a 11 menších lokálních indických obchodních lodí, tzv. Country ships, které provozovaly plavbu mezi Indií, Perským zálivem, Rudým mořem a Čínou. Lodě byly naloženy a připraveny k odplutí, čekaly jen na britské válečné lodě, které měly konvoj obrovské hodnoty doprovázet a ochraňovat. Hodnota samotného nákladu – čaje, porcelánu, hedvábí, uměleckých předmětů a koření – byla vyčíslena na 8 milionů liber šterlinků. Pro srovnání cena britské řadové lodi 1. kategorie HMS Victory činila 103 tisíc liber, kompletně včetně výstroje a výzbroje; cena velké britské východoindické lodi s tonáží 1450 tun bm činila kolem 25 000 liber (pouze trup bez výstroje a výzbroje); a roční rozpočet Královského námořnictva pro rok 1804 činil 12 milionů liber. Protože válečné lodě stále nepřiplouvaly a konvoj nemohl již déle čekat, rozhodla komise Východoindické společnosti po poradě s kapitány lodí, že vyplují bez ochrany. Komodorem, tj. velitelem konvoje, byl jmenován služebně nejstarší kapitán Nathaniel Dance z lodi Earl Camden, schopný a rozhodný velitel, odhodlaný v případě napadení bojovat. V tom měl podporu řady kapitánů východoindických lodí, z nichž tři dříve sloužili v Královském námořnictvu a měli bojové zkušenosti, a kteří byli přesvědčeni, že konvoj je dostatečně silný, aby se malé Linoisově eskadře ubránil; navíc nebylo známo, že by v Indickém oceánu operovala další francouzská eskadra. Svou pomoc pro případ napadení nepřítelem nabídli důstojníci Královského námořnictva z HMS Investigator a Porpoise, kteří se vraceli domů do Anglie jako pasažéři. Poručík Robert Fowler a kadet John Franklin se nalodili na Danceho vlajkovou loď Earl Camden – Fowler jako poradce a osmnáctiletý Franklin jako signální kadet (později proslul jako polární průzkumník); další byli přiděleni na Ganges a Bombay Castle. Ke konvoji se měly ještě připojit jedna portugalská obchodní loď a jedna britská z Botany Bay v Austrálii, a ozbrojená rychlá briga Východoindické společnosti Ganges. Z Whampoa se lodě postupně vydaly po Perlové řece k moři 31. ledna. V noci 5. února minul konvoj Macao, vyplul na otevřené moře a se severovýchodním monzunem zamířil k Malackému průlivu, v počtu 28 lodí – portugalská a australská loď se na smluveném místě neobjevily.
Krátce po připlutí do Pondichéry obdržel Linois depeše z Francie s novými Napoleonovými rozkazy, aby ihned odplul na Ile de France (Mauritius), že válka bude zahájena dříve. Linoisova eskadra v noci tajně odplula z kotviště u Pondichéry, aby unikla pozornosti Britů. Na Ile de France dopluli 16. srpna, a guvernér Decaën se ujal funkce. Na ostrov nechal Linois vylodit jen část vojáků, ostatní ponechal na lodích. Koncem srpna připlula na ostrov korveta Berceau se zprávou o vypuknutí války. Linois korvetu zařadil do své eskadry a po ukončení všech příprav vyplul na moře, křižovat v místech britských obchodních tras. Fregatu Atalante vyslal napadat britské a portugalské lodě do Ománského zálivu. Linoisova eskadra, která nyní sestávala z vlajkové 74-dělové lodi Marengo, 40-dělové fregaty Belle Poule, 36-dělové fregaty Sémillante a 22-dělové korvety Berceau, zamířila k ostrovům Holandské východní Indie. Francouzi ukořistili několik menších britských obchodních lodí a vyplenili obchodní stanici Bencoolen na jihozápadním pobřeží Sumatry. V prosinci eskadra připlula do Batávie, kde vylodila další část vojáků k posílení holandské posádky. Po doplnění zásob potravin a vody eskadra, ke které se připojila holandská briga Aventurier s 18 děly, zamířila do Jihočínského moře, kde chtěla zadržet tzv. Čínskou flotu (China Fleet), velký konvoj britských východoindických lodí, každoročně v tuto dobu odplouvající z Číny s nesmírně cenným nákladem zboží do Anglie. Od Holanďanů se Linois dozvěděl, že se u Kantonu připravuje k odplutí flota 24 východoindických lodí, na kdy je plánováno odplutí a že konvoj mají chránit tři 64-dělové válečné lodě, což u cenného konvoje v době války bylo obvyklé. Tuto informaci mu potvrdil kapitán zadržené portugalské obchodní lodi. K čekání na východoindickou flotu si Linois vybral ideální místo poblíž ostrova Aur, kolem kterého musely britské lodě, mířící do Malackého průlivu, proplout.
Na kotvišti čínského přístavu Whampoa pod Kantonem se v lednu shromáždilo 16 velkých ozbrojených obchodních lodí britské Východoindické společnosti a 11 menších lokálních indických obchodních lodí, tzv. Country ships, které provozovaly plavbu mezi Indií, Perským zálivem, Rudým mořem a Čínou. Lodě byly naloženy a připraveny k odplutí, čekaly jen na britské válečné lodě, které měly konvoj obrovské hodnoty doprovázet a ochraňovat. Hodnota samotného nákladu – čaje, porcelánu, hedvábí, uměleckých předmětů a koření – byla vyčíslena na 8 milionů liber šterlinků. Pro srovnání cena britské řadové lodi 1. kategorie HMS Victory činila 103 tisíc liber, kompletně včetně výstroje a výzbroje; cena velké britské východoindické lodi s tonáží 1450 tun bm činila kolem 25 000 liber (pouze trup bez výstroje a výzbroje); a roční rozpočet Královského námořnictva pro rok 1804 činil 12 milionů liber. Protože válečné lodě stále nepřiplouvaly a konvoj nemohl již déle čekat, rozhodla komise Východoindické společnosti po poradě s kapitány lodí, že vyplují bez ochrany. Komodorem, tj. velitelem konvoje, byl jmenován služebně nejstarší kapitán Nathaniel Dance z lodi Earl Camden, schopný a rozhodný velitel, odhodlaný v případě napadení bojovat. V tom měl podporu řady kapitánů východoindických lodí, z nichž tři dříve sloužili v Královském námořnictvu a měli bojové zkušenosti, a kteří byli přesvědčeni, že konvoj je dostatečně silný, aby se malé Linoisově eskadře ubránil; navíc nebylo známo, že by v Indickém oceánu operovala další francouzská eskadra. Svou pomoc pro případ napadení nepřítelem nabídli důstojníci Královského námořnictva z HMS Investigator a Porpoise, kteří se vraceli domů do Anglie jako pasažéři. Poručík Robert Fowler a kadet John Franklin se nalodili na Danceho vlajkovou loď Earl Camden – Fowler jako poradce a osmnáctiletý Franklin jako signální kadet (později proslul jako polární průzkumník); další byli přiděleni na Ganges a Bombay Castle. Ke konvoji se měly ještě připojit jedna portugalská obchodní loď a jedna britská z Botany Bay v Austrálii, a ozbrojená rychlá briga Východoindické společnosti Ganges. Z Whampoa se lodě postupně vydaly po Perlové řece k moři 31. ledna. V noci 5. února minul konvoj Macao, vyplul na otevřené moře a se severovýchodním monzunem zamířil k Malackému průlivu, v počtu 28 lodí – portugalská a australská loď se na smluveném místě neobjevily.
![]() |
| Protivníci v bitvě u Pulo Aura: vlevo francouzský kontradmirál Charles-Alexandre Léon Durand Linois (1761-1848) vpravo komodor britské Východoindické společnosti Nathaniel Dance (1748-1827) Obr. wikipedia : Linois, Dance |
![]() |
| Ostrov Aur, Jihočínské moře u Malajského poloostrova. Zdroj wikipedia, vlastní popisky |
Za úsvitu 14. února se před konvojem objevil v dohledu ostrov Pulo Auro, v náměru západo-jihozápad, a v 8:00 signál z lodi Royal George oznamoval, že v jihozápadním
směru byly spatřeny čtyři cizí lodě. Komodor Dance ihned signalizoval prvním
čtyřem lodím v čele konvoje – Alfred,
Royal George, Bombay Castle a Hope –
aby zamířily k cizím lodím a zjistily, o koho se jedná. Poručík
Fowler Dancemu nabídl, že se vydá cizí lodě prozkoumat zblízka na palubě brigy Ganges. Signály z těchto pozorovacích
lodí po chvíli oznamovaly, že se jedná o francouzskou eskadru ve složení:
řadová loď, tři fregaty a briga. Jak již bylo uvedeno dříve, byla to Linoisova eskadra ve složení Marengo, Belle Poule, Sémillante, Berceau a Aventurier, která na tomto strategickém místě poblíž vstupu do Malackého průlivu na konvoj východoindických lodí čekala.
V 1:00 hod. odpoledne odvolal Dance signály pozorovací lodě a vydal rozkaz zformovat těsnou bitevní kýlovou linii. Východoindické lodě pokračovaly pomalu v plavbě pod základními plachtami. Linois čekal, až konvoj propluje, aby se dostal za něj do jeho kýlové linie a zatím se držel od něj dále a pozoroval jej. Předtím ještě vyslal fregatu Belle Poule, aby se konvoji přiblížila a zjistila podrobnosti. Když se Linoisova eskadra ocitla za konvojem, Dance se nejprve domníval, že Francouzi ihned zaútočí na jeho zadní voj. Slunce již zapadalo a protože francouzské lodě vyostřily na vítr a držely se dál, Dance usoudil, že preferují boj za denního světla. Komodor vyslal poručíka Fowlera na brize Ganges, aby shromáždil indické lodě na závětrné levoboční přídi, takže se bitevní linie velkých východoindických lodí nacházela mezi Linoisovou eskadrou a těmito loděmi. Celou noc pak britské lodě zformované do kýlové bitevní linie stály v driftu, posádky na svých bojových stanovištích připraveny k boji.
Za úsvitu 15. února spatřili francouzskou eskadru rovněž stojící v driftu, asi 3 míle na návětrné straně. Linois byl počínáním protivníka zmaten a s útokem váhal. Později ve svém hlášení napsal, že se chtěl přesvědčit, zda razantní počínání nepřítele předchozího dne nebyla jen lest, která jej měla přesvědčit o odhodlání bojovat a přitom skrýt své slabiny – očekával proto, že konvoj v noci využije tmy a pokusí se uniknou; jeho rychlé lodě by pak konvoj snadno dohonily a jednu po druhé zajaly – nutno dodat, že francouzské lodě byly poměrně rychlé, včetně Marenga, a že dohonit pomalé, těžce naložené obchodní lodě by pro Francouze nebyl žádný problém. K Linoisově překvapení se konvoj o únik vůbec nepokusil, naopak tři britské lodě měly po celou noc rozsvíceny lucerny, jako to dělávaly válečné lodě, a konvoj udržoval bitevní kýlovou linii. To nebylo typické chování konvojů obchodních lodí, které obvykle pluly v neuspořádaném shluku. Navíc kapitán fregaty Belle Poule Linoisovi předchozího dne sdělil, že nejméně dvě britské lodě jsou dvojpalubníky. Počet britských lodí byl o tři větší, než hlásili špehové z Kantonu. Další věc, která Linoise znejistila, byl vzhled východoindických lodí – ty totiž byly během postoje v Číně natřeny přesně ve stylu královského námořnictva a byly tak na větší vzdálenost od válečných lodí nerozpoznatelné, což Linois pochopitelně nevěděl. Kromě namalovaných falešných střílen mívaly východoindické lodě často v prázdných střílnách také falešné dělové hlavně, zhotovené ze dřeva a plachtoviny, na dálku od skutečných děl neodlišitelné.
Britské lodě po východu slunce vztyčily vlajky, načež čtyři nepřátelské lodě vztyčily francouzské vlajky a briga vlajku batávskou. Tři velké východoindické lodě – Earl Camden, Royal George a Ganges – a ozbrojená briga místo červených námořních vlajek obchodních lodí vztyčily modré námořní vlajky a plamence válečného námořnictva. Když se v 9:00 hod. stále nic nedělo a Francouzi neprojevovali úmysl se přiblížit, pokračoval britský konvoj v určeném plavebním pořadí v plavbě, pomalu jen pod základními plachtami (tj. pod plachtami do výše brámových, bez přídavných závětrovek, méně, než by mohly vzhledem k síle a směru větru nést), jakoby Britové čekali, až Francouzi zaútočí. Linoisova eskadra se poté stočila po větru, vydala se za britským konvojem a pomalu se přibližovala. Krátce po poledni bylo zřejmé, že Francouzi zaútočí a pokusí se odříznout zadní voj britské linie. V 1:00 hod. odpoledne komodor Dance vyvěsil signál vykonat postupně obrat proti větru, zamířit k nepříteli v kýlové linii a zahájit palbu. Jako první plul Royal George, následovaly Ganges, Earl Camden, Warley a Alfred, a po nich další. Francouzi se blížili v sevřené kýlové linii a jejich lodě nesly více plachet: královské a také závětrové, a snažili se držet o něco dál a příliš se k britským lodím nepřiblížit.
Asi v 1:15 zahájili Francouzi palbu na loď Royal George, které velel kapitán John Timins, a který dříve sloužil u Královského námořnictva v hodnosti poručíka, a na druhou loď v britské divizi, na Ganges. Royal George neopětoval palbu ihned, ale mířil přímo k Marengu a začal pálit, až se více přiblížil. Poté zahájila palbu loď Ganges a po ní Earl Camden komodora Danceho, a později také Warley a Alfred. Loď Royal George pálila asi 40 minut, jeden muž byl v akci zabit a jeden zraněn, loď samotná utrpěla jen lehké škody. Loď Ganges bojovala asi 35 minut, Earl Camden 25 minut, a Warley a Alfred, které zahájily palbu společně, shodně po 15 minutách. Na ostatních z pěti bojujících britských lodí nebyly žádné oběti a materiální škody byly zanedbatelné. Vzájemné ostřelování Francouzů a Britů trvalo 43 minut, poté francouzská eskadra přerušila palbu, vyostřila na vítr vlevo a pod plnými plachtami zamířila na východ, pryč od britského konvoje. Linois se totiž domníval, že další britské lodě se jej chystají zezadu obeplout na druhý bok a jeho lodě by se tak dostaly do dvojího ohně, tj. do palby ze dvou stran, což by znamenalo přinejmenším velké riziko poškození lodí. V hlášení doslova napsal, že se obával obklíčení. S nedokonalou optikou tehdejších dalekohledů nemohl Linois kamufláž lodí na dálku odhalit. Rovněž tmavomodré uniformy důstojníků a oděvy řadových námořníků východoindických lodích se z dálky nedaly rozlišit od podobných oděvů v Královském námořnictvu.
Brilantní lest komodora Danceho s kamufláží (nátěr ve stylu válečných lodí, falešné střílny, falešné dělové hlavně), použití modrých námořních vlajek a plamenců válečného námořnictva, rozhodné počínání britských kapitánů, podpora důstojníků Královského námořnictva, vlajková signalizace, razantní vykonání manévrů a agresívní postup, to vše tak vedlo k úspěšnému odražení Francouzů a záchraně nesmírně cenného nákladu, o východoindických lodích nemluvě. Nutno však zdůraznit, že Linois nebyl poražen, ale oklamán.
Brilantní lest komodora Danceho s kamufláží (nátěr ve stylu válečných lodí, falešné střílny, falešné dělové hlavně), použití modrých námořních vlajek a plamenců válečného námořnictva, rozhodné počínání britských kapitánů, podpora důstojníků Královského námořnictva, vlajková signalizace, razantní vykonání manévrů a agresívní postup, to vše tak vedlo k úspěšnému odražení Francouzů a záchraně nesmírně cenného nákladu, o východoindických lodích nemluvě. Nutno však zdůraznit, že Linois nebyl poražen, ale oklamán.
Ve 2:00 hodiny odpoledne nechal komodor Dance vyvěsit vlajkový signál s rozkazem pronásledovat nepřítele. Pronásledování trvalo dvě hodiny, britské lodě na vzdalující se Francouze ještě několikrát bez účinku vypálily. Poté Dance stíhání odvolal: nechtěl se příliš vzdálit od ústí Malackého průlivu a riskovat obrovskou hodnotu konvoje v případném dalším střetu. Lodě se vrátily k čekajícím indickým lodím a společně zamířily blíž k Malackému průlivu, před nímž večer v 8:00 hod. zakotvily. Do průlivu vpluly následujícího dne ráno a pokračovaly v plavbě. V průlivu se konvoj setkal 28. února se dvěma 74-dělovými válečnými loděmi, HMS Albion a HMS Sceptre, které byly vyslány k ochraně konvoje. Dance odtud odeslal depeše do Penangu a guvernérovi do Indie a velení konvoje předal kapitánu Ferrierovi z HMS Albion. Konvoj šestnácti východoindických lodí s doprovodem doplul k ostrovu Sv. Heleny 9. června, kde po doplnění zásob převzala ochranu konvoje, ke kterému se připojilo 5 velrybářských lodí a Carmarthen, 800-tunová východoindická loď plující z Indie, 74-dělová loď HMS Plantagenet. HMS Albion a HMS Sceptre se vrátily do Indického oceánu. Konvoj doplul do Anglie v pořádku, během plavby se již nic zvláštního nepřihodilo.
![]() |
| Britské lodě napínají více plachet a vydávají se stíhat francouzskou eskadru. Britové byli na vítězné bojové akce zvyklí, ale tohle byla nevídaná situace i pro ně – obchodní lodě zahnaly na útěk francouzského admirála a pronásledovaly eskadru válečných lodí! Uprostřed obrazu jsou vidět východoindické lodě s modrými vlajkami válečného námořnictva, vpravo v pozadí "prchající" Francouzi. Olej na plátně 84 x 144 cm, britský malíř-marinista Robert Dodd (1768-1842). Obr. wikipedia |
V Anglii byly posádky východoindických lodí uvítány jako hrdinové. Noviny se předháněly v popisech akce, jak "hrstka napůl ozbrojených obchodních lodí zahnala na útěk admirála". Východoindická společnost předala komodoru Dancemu odměnu 2000 guineí a doživotní penzi 500 liber šterlinků; další finanční částku obdržel od Bombejské pojišťovací společnosti, navíc dostal různé věcné dary jako zdobený meč v hodnotě 100 liber. Dance byl králem pasován na rytíře. Kvůli chatrnému zdraví ale již více na moře nevyplul. Východoindická společnost zadala malíři Williamu Daniellovi namalování obrazu akce a portrétu komodora Danceho. Kapitán Timins, velitel lodi Royal George, obdržel odměnu 1000 guineí; ostatní kapitání 500; první důstojníci 150; druzí důstojníci 125 guineí; třetí a čtvrtí důstojníci 80; pátí a šestí důstojníci 50; lodní hospodáři a ranhojiči 80; bocmani, dělmistři, tesaři a pomocníci ranhojiče 50; kadeti 30; ostatní poddůstojníci 15; lodníci a sluhové 6. Poručík Fowler obdržel 300 guineií. Rodina námořníka zabitého v boji dostala 30 liber a penzi, zláštní odměnu dostal rovněž raněný námořník z lodi Royal George. Všech 15 kapitánů a poručík Fowler obdrželi zdobené meče v hodnotě 50 liber. Pro zajímavost měsíční platy některých členů posádek východoindických lodí: kapitán 10 liber šterlinků; první důstojník 5; druhý důstojník 4; bocman (loďmistr) 3 libry 10 šilinků; kadet 2 libry 5 šilinků; tesař 4 libry 10 šilinků; řadový námořník 2 libry 5 šilinků. Bojovou akci namalovalo několik malířů, s větší či menší přesností, a podle nich byly pro širokou veřejnost publikovány památeční oslavné tisky v početných nákladech.
Linoisova eskadra se vrátila do Batávie, kde se k ní připojila fregata Atalante. Po doplnění zásob potravin a vody odplul Linois na Ile de France, zatímco fregaty pokračovaly v kořistění britských obchodních lodí samostatně. Guvernér Decaën, jehož vztahy s Linoisem nebyly právě nejlepší, byl s jeho počínáním v průběhu několika měsíců velmi nespokojen a Napoleonovi poslal dopis, kde nešetřil ostrou kritikou. Linois pokračoval v křižování v Indickém oceánu ještě téměř dva roky, s nepříliš velkými úspěchy, a jeho mise nesplnila očekávání. Při pokusu vplout do Velkého přístavu (Grand Port) na Ile de France narazil 31. října 1804 s Marengem na korálový útes, opravy lodi trvaly několik měsíců, až do května roku 1805. Po dokončení oprav pokračoval v křižování v Indickém oceánu a pátrání po britských obchodních lodích, ale bez většího úspěchu. S Linoisem nebyli spokojeni jeho nadřízení ani Napoleon, který se vyjádřil následovně:
"Postup admirála Linoise je zoufalý..... Sdělte mu, že prokázal nedostatek morální odvahy – té odvahy, které si u velitele cením nejvíce..... Rovněž mu oznamte mé očekávání, že vykoná nějaký čin pro čest naší vlajky dříve, než se vrátí do Francie."
Linois již žádnou větší kořist nezískal, kromě jediné východindické lodi, 1200-tunového Brunswicku v červenci 1805. V srpnu 1805 se opět neúspěšně pokusil napadnou konvoj deseti východoindických lodí, tentokrát chráněných 74-dělovu řadovou lodí Blenheim. Stejně jako u Pulo Aura se východoindické lodě seřadily do kýlové linie. První den byl po krátkém ostřelování odražen palbou řadové lodi, druhý útok následujícího dne byl odražen společnou palbou Blenheimu a východoindických lodí. Během ostřelování byl poškozen hlavní stěžeň Marenga. Linois se o další útok nepokusil a odplul do holandské Kapské kolonie, kde v Simonstadu setrval dva měsíce. V říjnu se k němu připojila fregata Atalante, která ale byla v prudké bouři začátkem listopadu vržena na pobřeží a následně vlnami rozbita. Rovněž největší Linoisova kořist, východoindická loď Brunswick, ztroskotala v bouři u jihoafrického pobřeží. Po vykonání oprav se Linois s Marengem a fregatou Belle Poule nějaký čas plavil v jižním Atlantiku u západoafrického pobřeží a v okolí ostrova Svaté Heleny. Když se v lednu 1806 od kapitána americké obchodní lodi dozvěděl, že Britové dobyli Kapské město a obsadili holandskou kolonii, rozhodl se vrátit do Francie – ztratil totiž poslední přístav, kde mohl získat zásoby a kam se mohl uchýlit v případě poškození svých lodí (Ile de France v Indickém oceánu byl příliš daleko). Zatímco v Indickém oceánu Linois s útokem na konvoje východoindických lodí váhal a byl velmi opatrný, 13. března 1806 se bez zaváhání rozhodl zaútočit na několik lodí, které spatřil na obzoru v přesvědčení, že se jedná o obchodní lodě. Tentokrát to ale byla eskadra britských válečných lodí a po několika hodinách manévrování a ostřelování Marengo a fregata Belle Poule spustily vlajky a vzdaly se. Francouzští váleční zajatci byli přepraveni do Anglie, mezi nimi i Louis Garneray, bývalý Surcoufovův korzár a pozdější malíř-marinista. Napoleon, rozzuřený Linoisovými neúspěchy, odmítl vyměnit kontradmirála a jeho posádky za britské válečné zajatce a ti tak strávili v britských vězeních osm let, až do roku 1814, kdy byli propuštěni po Napoleonově abdikaci. Linois byl za nového režimu jmenován guvernérem ostrova Guadeloupe, ale protože se za stodenního císařství po Napoleonově návratu z Elby postavil na jeho stranu, byla jeho kariéra definitivně skončena. Zemřel v roce 1848.
Zbývá dodat ještě jednu důležitou informaci, vysvětlující Linoisovu opatrnost při útocích na konvoje východoindických obchodních lodí. Vzhledem k tomu, že v případě poškození jeho větších lodí neměl k dispozici přístav s potřebným materiálem k provedení oprav, musel se vážnému poškození vyhýbat. V holandské Batávii byly možnosti omezené, stejně tak na více než 3000 mil vzdáleném Ile de France. Zvlášť problémová by pro něj byla ztráta stěžňového pně Marenga, ale i ztráta košových čnělek či dolních ráhen znamenala s prodlužující se kampaní a nemožnosti získání náhradních vážnou komplikaci. Kapitán James L. Grant z britské východoindické lodi Brunswick, který byl zajatcem na palubě Marenga, později napsal:
"Linois se mi často svěřoval, že když pro něj není dostupný žádný přístav, do kterého by se mohl uchýlit v případě poškození některé z jeho lodí, a že nemá žádnou možnost jak nahradit stěžeň, kdyby měl tu smůlu a o nějaký přišel, a že tak musí nutně jednat jako korzár a rozhodně nemůže riskovat bojový střet, ani se stejně silným protivníkem."
* * *
Technické informace:
| Ve výše uvedené tabulce jsou zeleně označeny lodě, které měly dělostřeleckou výzbroj podle posledního doporučení správní rady Východoindické společnosti; všechny ostatní lodě měly výzbroj menší. |
| Žlutě označené jsou přibližné hodnoty výtlaku. |
Srovnejme si nyní palebnou
sílu protivníků, tj. váhu boční salvy jednotlivých lodí, jen dlouhá děla a
kanonády, bez děl velmi krátkého dostřelu (francouzských obusiérů a britských
karonád), protože Linoisova eskadra se držela mimo efektivní dostřel britských karonád.
Francouzské lodě: Marengo 410 kg; Belle Poule 147 kg; Sémillante 85 kg; Berceau
43 kg; Aventurier 35 kg = celkem 720
kg. Nominální doporučená výzbroj východoindických lodí 1200-tunové třídy a
větších činila 36 děl kalibru 18 liber, z toho 26 tzv. kanonád v hlavní baterii
na dělové (střední) palubě a 10 x 18-liberních karonád. Jakžtakž efektivní dostřel měly
jen kanonády (zkrácená dlouhá děla), tj. váha boční salvy činila maximálně 106
kg; řada lodí měla ale výzbroj menší než nominální, np. boční slava lodi Henry Addington činila 91 kg, u nejslabších
lodí byla jen 76 kg. Pět východoindických lodí, které se s Francouzi střetly v
boji – Royal George, Ganges, Earl Camden, Warley a Alfred – mělo celkovou boční salvu menší
než 500 kg. Nejsilnější děla východoindických lodí byly 18-liberní kanonády, s
kratším dostřelem a průrazností, než klasická dlouhá děla. I ty největší
východoindické lodě neměly posádky větší než 140 mužů, a část mužstva tvořili
laskarové (lascars), tj. domorodci z Indie, nebo Číňané. Početní stav posádek
byl nedostačující pro současnou obsluhu děl a plachtoví. Jak je patrné
z přehledu skutečné výzbroje východoindických lodí podle kaperských listů,
žádná z nich nebyla „plně“ vyzbrojená, tj. řada střílen byla prázdná –
větší pozornost byla věnována prostoru pro uložení přepravovaného zboží, než
zvýšení obranyschopnosti. Bedny či balíky se zbožím byly obvykle uloženy také na dělové palubě a dokonce mezi děly bývaly upevněny sudy s vodou. Jak vidno, většina východoindických lodí nebyla
vážným soupeřem ani pro menší fregatu Sémillante.
Britové měli 16 ozbrojených
obchodních lodí, s celkem 518 děly různých kalibrů včetně karonád, max. kalibr 18-liberní
kanonády; a 2195 mužů v posádkách (po 135-140 mužích). Linois měl celkem 5
lodí, se 190 dlouhými děly (s obusiéry 206 hlavní) a 1590 mužů. Francouzi měli
29 dlouhých děl kalibru 18 liber a 14 děl kalibru 36 liber, o celkové váze
boční salvy 502 kg, s větším dostřelem a průrazností. Rovněž francouzská
12-liberní dlouhá děla byla účinnější, než britské kanonády stejného kalibru.
Pokud by Linoisova eskadra
musela bojovat proti deseti lodím, po pěti na každém boku, boční salva dlouhých děl (bez karonád a obusiérů) by na východoindických
lodích činila přibližně 1000 kg, na francouzských 1440 kg, a početní stav posádek 1400
mužů na východoindických lodích proti 1590 Francouzům, ale Francouzi by museli
obsluhovat děla na obou bocích (únava a fyzické vyčerpání obsluh děl). Výhodou
Britů by bylo, že v případě poškození a vyřazení některé jejich lodě z boje ji
mohla ihned nahradit další, s čerstvou posádkou. Pak by výsledek střetu záležel
jen na přesnosti a účinnosti francouzské palby.
![]() |
| Ozbrojená východoindická obchodní loď 'Warley', která se zúčastnila střetu u Pulo Aura. S tonáží 1470 tun bm patřila k největším lodím britské Východoindické společnosti, a zároveň k největším obchodním lodím na světě. Technické údaje: délka na dolní palubě 53,8 m; šířka 13,3 m; výška nákladového prostoru 5,3 m. Nominální výzbroj 36 děl: 26 x 18-liberní kanonády na dělové (střední) palubě a 10 x 18-liberní karonády na horní palubě (kanonády měly kratší hlavně než standardní lodní děla v Královském námořnictvu a byly lehčí, jednalo se o jakýsi hybrid mezi dlouhým dělem a krátkou karonádou). Aktuální výzbroj podle kaperského listu z 20. června 1803 (archív admirality ADM 7/649): 32 děl kalibru 18, 12 a 6 liber (kaperský list uvádí jen celkový počet děl). Posádka 140 mužů. Loď je kamuflována jako dvojpalubník Královského námořnictva. Olej na plátně z r. 1804, 91 x 144 cm, přední britský malíř-marinista Robert Salmon (1775-1851?). Obraz byl pravděpodobně namalován na zakázku pro kapitána Henryho Wilsona (1740–1810), který lodi velel v letech 1796-1806. Obr. wikipedia |
Poznámka: tonáž britských lodí není výtlak, jak je často chybně uváděno, ale tonáž v tunách bm (builder's measurement), loďařské míře, vypočítané podle vzorce:
délka mezi vazy na dolní palubě minus 3/5 šířky x šířka x 1/2 šířky děleno 94
(délkové míry v angl. stopách)
![]() |
| Francouzská 74-dělová řadová loď 'Marengo', třída Téméraire, podtřída Duquesne, postavená v roce 1795 v Toulonu jako 'Jean-Jacques Rousseau' (na 'Marengo' přejmenovaná v r. 1802). V letech 1803-1806 vlajková loď kontradmirála Linoise na jeho misi v Indickém oceánu. Ukořistěna Brity v březnu 1806 v Atlantiku, západně od Kanárských ostrovů. Originální plán z archívu britské Admirality. Obr. © National Maritime Museum Greenwich |
* * *
Tyto ozbrojené obchodní lodě, obvykle postavené v indických loděnicích v Bombeji nebo Kalkatě, hlavních sídlech Východoindické společnosti, vykonávaly plavby pouze mezi přístavy v tzv. Východních mořích (Eastern Seas), tj. v mořích východně od mysu Dobré naděje – pluly podél pobřeží Indie, do Rudého moře, Perského zálivu, Číny, na ostrovy na Dálném východě a později do Austrálie. Lodě vlastnily tzv. agencie (agency houses): soukromí majitelé, především obchodníci, jak evropští, tak indičtí, a podíl v nich často měli jejich kapitáni. K provozování námořního obchodu měly agencie licenci od monopolní Východoindické společnosti, někdy si je tato společnost pronajímala pro své záměry – to je i případ románové Niobe. Jejich velikost byla různá, obvykle kolem 400-500 tun, ty největší měly až 800 tun. Kapitán, tři důstojníci a ranhojič (chirurg) byli Evropané; dělostřelci a kormidelníci Portugalci z Indie (často míšenci); mužstvo tvořili domorodí námořníci, laskarové (lascars). Lodě pluly pod britskou vlajkou. Někdy byly i tyto lodě pronajaty Východoindickou společností k plavbě do Anglie, např. za války s revoluční a později s napoleonskou Francií si Východoindická společnost pronajímala tyto lokální indické lodě k převozu potravin do Anglie, která byla sužována jejich nedostatkem – jejich náklad obvykle tvořila rýže, cukr a káva.
* * *
Bitva u Pulo Aura byla rovněž zpracována v dobrodružné literatuře: poprvé v námořním románu Fredericka Marryata "Newton Forster, or, the Merchant Service" z roku 1832 (česky nevydán), podruhé v románu Patricka O'Briana "HMS Surprise" z roku 1973, který vyšel v češtině pod názvem "H.M.S. Surprise. Loď Jeho veličenstva Překvapení" v roce 2003 v nakladatelství Talpress. V O'Brianově knize flotě východoindických lodí ve střetu s admirálem Linoisem pomáhá a obranu organizuje hrdina románové série kapitán Královského námořnictva Jack Aubrey. České vydání románu "HMS Surprise" ale neprošlo odbornou korekturou, v překladu námořní terminologie je mnoho chyb a nepřesností.
![]() |
| Scéna z 3. dílu románu Patricka O’Briana "HMS Surprise" – kapitán Jack Aubrey míří s fregatou 'Surprise' před příď francouzské řadové lodi 'Marengo' o 74 dělech. Současný britský malíř-marinista Geoff Hunt. Obr. marineartists |
Literatura
- Demerliac, Alain: Nomenclature des navires français de 1792 à 1799. La marine de la révolution. Éditions Omega, Nice 1999.
- Demerliac, Alain: Nomenclature des navires français de 1800 à 1815. La marine du consulat et du premier empire. Éditions ANCRE, Nice 2003.
- Gardiner, Robert, ed: The Campaign of Trafalgar 1803-1805. Caxton Editions 2001 (přetisk vydání z r. 1997). Str. 30-32.
- Gardiner, Robert, ed: The Victory of Seapower. Winning the Napoleonic War 1806-1814. Caxton Editions 2001 (přetisk vydání z r. 1998). Str. 29, 88, 101.
- Hardy, Charles: A Register of Ships Employed in the Service of the Honorable the United East India Company, From the Year 1760 to 1810. London 1811. Dostupné online zde
- James, William: The Naval History of Great Britain 1793-1820, Vol. 3. London 1826. Online dostupné např. zde (str. 359-365), nebo vydání z r. 1837 zde (str. 248-252).
- Maffeo, Steven E.: Most Secret and Confidential. Intelligence in the Age of Nelson. Naval Institute Press, Annapolis 2000. Str. 185-193.
- O'Brian, Patrick: HMS Surprise. Harper Collins 2002 (přetisk z r. 1973).
- O'Brian, Patrick: H.M.S. Surprise. Loď Jeho veličenstva Překvapení. Talpress, Praha 2003.
- The Naval Chronicle, Volume 12, July–December 1804. Str. 137-140 a 345-349.
- Parkinson, C. Northcote: Trade in the Eastern Seas 1793-1815. Cambridge University Press, London 1937.
- Sutton, Jean: Lords of the East. The East India Company and its Ships. Conway Maritime Press, London 1981.
- Winfield, Rif: British Warships in the Age of Sail 1793–1817. Design, Construction, Careers and Fates. Seaforth Publishing, Barnsley 2008 (Second revised edition).
- Winfield, Rif and Roberts, Stephen: French Warships in the Age of Sail 1786-1861. Design, Construction, Careers and Fates. Seaforth Publishing, Barnsley 2015.
Webové odkazy:
- Bitva u ostrova Aur - Battle of Pulo Aura - na wikipedii (anglicky)
- Výprava kontradmirála Linoise do Indického oceánu - na wikipedii (anglicky)
- Obusier na wikipedii (anglicky)
- Obusier - fotogalerie na wikipedii
- Karonáda na wikipedii (česky)









Žádné komentáře:
Okomentovat