sobota 11. ledna 2014

BITVA U LISSY 13. BŘEZNA 1811

Tento článek, popisující bitvu nazývanou „mini-Trafalgar", by mohl mít podtitulek „Trafalgar naruby, aneb když dva dělají totéž, není to totéž“. Velitel francouzsko-italské eskadry Bernard Dubourdieu se pokusil napodobit Nelsonův útok ve dvou kýlových liních a přestože měl – na rozdíl od Nelsona – převahu v počtu lodí, děl i mužů, výsledkem byl naprostý debakl.

Bitva u Lissy - druhá fáze, po obratu britské linie. Dobová ilustrace: podle Thomase Whitcombea (z Jenkinsovy knihy "The Naval Achievements of Great Britain, From the Year 1793 to 1817". London 1817).
Obr.: National Maritime Museum, Greenwich, London

Situace na Jadranu
V roce 1811 byly pod kontrolou napoleonské Francie všechny přímořské státy kolem Jadranu: království Neapolské, království Italské a Ilyrské provincie, jejichž součástí byly Istrie a Dalmácie. Britové se snaží zabránit francouzským vojenským transportům směřujícím na východ do Ilyrských provincií a také námořnímu obchodu nepřítele v oblasti. Námořní blokádu Jadranu vedou od roku 1807, po uzavření Tylžského míru mezi Francií, Ruskem a Pruskem. Základnu mají na ostrově Lissa (dnešní Vis), v přístavu Sv. Jiří (St. George) – byla to dobře chráněná hluboká zátoka a kotviště na severovýchodě ostrova, kam se kromě britských válečných lodí uchylovaly obchodní a zásobovací lodě a také kapeři, bojující proti Francouzům a jejich spojencům. Po skončení zimního období se v únoru 1811 na Jadran vrací britské válečné lodě, aby pokračovaly v koordinovaných nájezdech na italské pobřeží, ničily opevněné body, blokovaly italské přístavy a napadaly konvoje obchodních a transportních lodí nepřítele.
      Pro hladké zásobování armády formované v Ilyrii potřebovali Francouzi ovládat Jaderské moře. Základna Britů na Lisse, odkud podnikali výpady proti italským přístavům a lodím na Jadranu, byla Francouzům trnem v oku již dlouho, ale pokus o dobytí ostrova v říjnu 1810 se nezdařil, i když Dubourdieuovy akce v oblasti byly ve Francii označovány jako úspěšné. Začátkem února 1811 vydal císař Napoleon nový rozkaz ostrov dobýt a obsadit jej vojenskou posádkou. Misi měli připravit Murat a kapitán Dubourdieu, vrchní velitel francouzských námořních sil na Jadranu. Námitky, že dobytí Lissy je zbytečné, protože Britové svoji základnu jednoduše přesunou na jiný blízký ostrov s chráněným kotvištěm, Napoleon zamítl – Lissu považoval za strategicky velmi významnou. Podle původního Napoleonova rozkazu měly expediční síly čítat 1 500 vojáků, ale nakonec se v Anconě shromáždilo pouze 575 mužů pod velením italského plukovníka Alexandra Gifflengy. Expediční síly měly k dispozici šest těžkých děl, dvě polní děla a dva moždýře, které měly po obsazení ostrova sloužit k obraně přístavu Sv. Jiří a pobřeží ostrova před očekávaným britským protiútokem. Eskadra válečných lodí pod velením kapitána Bernarda Dubourdieua byla pro uskutečnění akce považována za více než dostačující. Hlavní bojové síly tvořilo šest fregat: tři francouzské a tři benátské, resp. italské. Dubourdieuova La Favorite (kapitán Lamellerie), La Flore kapitána Péridiera a La Danaé kapitána Villona byly standardní fregaty, nominálně 40dělové, avšak s aktuální výzbrojí 44 děl, v hlavní baterii osmnáctiliberních, a posádkou 350 mužů. Z benátských lodí byla největší Corona (kapitán Pasqualigo) rovněž se 44 děly; Bellona (kapitán Duodo) a Carolina (kapitán Buratovič) byly menší 32dělové fregaty s posádkou 224 mužů [pozn.1]. Doprovod tvořily 16dělová briga, škuner s10 děly, šebeka s 6 děly, aviso se 2 děly a dělový člun s jedním dělem [pozn. 2]. Francouzsko-italská eskadra vyplula z Ancony večer 11. března a pomalu zamířila k Lisse. Vylodění vojáků a obsazení přístavu Sv. Jiří mělo být zahájeno v časných ranních hodinách 13. března. Dubourdieu kromě obsazení Lissy také zamýšlel utkat se s nepřítelem v bitvě, porazit jej a „vyhnat Brity z Jadranu“. V předvečer akce požádal plukovník Gisslenga Dubourdieua, aby jeho vojáky vysadil na ostrov ještě před očekávanou ranní bitvou na moři – nechtěl své pěšáky vystavovat  nebezpečí námořní dělostřelby v obavě, aby měl vůbec dostatek mužů k obsazení a udržení ostrova – k dispozici měl pouze třetinu původně plánovaných sil. Dubourdieu jeho požadavek odmítl.


Bernard Dubourdieu (1773-1811), kapitán řadové lodi – fr. capitaine de vaisseau – vrchní velitel Napoleonovy Jaderské eskadry se základnou v Anconě. Na portrétu od neznámého autora má řády Čestné legie a Železné koruny, které získal za své válečné úspěchy.Po úspěšné akci v říjnu 1810 byl italským místokrálem Evženem de Beauharnais navržen 24. února 1811 k povýšení na kontradmirála. Velitel spojené francouzsko-italské eskadry, která měla na Napoleonův rozkaz dobýt a obsadit ostrov Lissa, základnu briského Královského námořnictva na Jadranu. V bitvě u Lissy byl zabit. Napoleon ocenil jeho statečnost a Dubourdieově vdově přiznal rentu odpovídající hodnosti kontradmirála, která mu byla udělena posmrtně. Protože tři fregaty byly benátské, je Dubourdieuova eskadra v anglosaské literatuře označována jako „francouzsko-benátská“. Benátky ale byly v té době součástí Napoleonem kontrolovaného Italského království, správné označení je tedy „francouzsko-italská“ eskadra. Ve francouzských pramenech je Dubourdieu označen také hodností chef de division, velitel divize. Český překlad je poněkud nepřesný, protože je shodný také pro funkci commandant de division.
Obr.: wikipedia

Sir William Hoste (1780-1828), jeden z nejúspěšnějších „fregatních“ kapitánů Královského námořnictva. Na moře odešel ve dvanácti letech, oblíbenec a chráněnec Nelsona, nadaný a velmi schopný. V osmnácti letech byl povýšen na poručíka a ještě téhož roku se stal po bitvě u Abúkíru velitelem brigy Mutine jako zastupující kapitán (acting captain). Do hodnosti komandéra (commander) byl potvrzen v prosinci 1798. V lednu 1802 je povýšen na patentního kapitána (post-captain). Od září 1805 byl velitelem HMS Amphion, 32 dělové fregaty. Většinu námořní služby strávil ve Středomoří, kde podnikl řadu úspěšných akcí. Sám nebo společně s dalšími loděmi eskader zajal nebo zničil přes 250 lodí nepřítele a jeho spojenců – převážně obchodních a transportních, několik korzárských a válečných. Od roku 1808 operoval na Jadranu, kde lodě jeho eskadry napadaly a ničily pobřežní instalace, vojenské transportní lodě, obchodní lodě a prováděly blokádu pobřeží. Jeho největšími válečnými úspěchy jsou bitva u Lissy v r. 1811 a dobytí francouzských pevností v Kotoru (Cattaro) a Dubrovníku (Ragusa) v r. 1814. Za své válečné zásluhy byl povýšen do šlechtického stavu. Manželka lady Harriet Walpole Hosteová vydala posmrtně jeho paměti a dopisy knižně - Memoirs And Letters Of Capt. Sir William Hoste. Hosteho činy inspirovaly tvorbu spisovatelů C. S. Forestera a Patricka O’Briana. Kresba H. Edridge z r. 1811.
Obr.: wikimedia


Přístav Sv. Jiří (St. George), pohled od městečka. Skica od námořního poručíka Williama Innese Pococka (1783-1836), který sloužil v r. 1811 na Jadranu na HMS Eagle.
Obr.: National Maritime Museum Greenwich, London

Ostrovy Lessina (Hvar) a Brazza (Brač), pohled z Hosteova ostrůvku u vjezdu do přístavu Sv. Jiří (Port St. George) na Lisse (Vis). Skica od námořního poručíka Williama Innese Pococka (1783-1836). Na vrcholu ostrůvku je pozorovatelna a signální stožár pro signalizaci britským lodím.
Obr.: National Maritime Museum, Greenwich, London

Mapa přístavu Sv. Jiří (Port St. George) na ostrově Lissa (Vis) - měření vykonal v březnu 1812 W. White, navigační důstojník HMS Eagle. Obr.: National Maritime Museum, Greenwich, London

      Dne 12. března se HMS Amphion kapitána Williama Hosteho (nominálně 32 děl, aktuálně 40 kusů) setkává u Lissy s dalšími třemi britskými fregatami: Active 38/46 děl, kapitán James Gordon; Cerberus 32/38 děl, kapitán Henry Whitby, a menší Volage 22/32 děl, kapitán Phipps Hornby. K počtu děl je nutno doplnit, že jak francouzské, tak britské (a později také americké) dobové prameny standardně uvádějí nižší nominální výzbroj vlastních a vyšší skutečnou výzbroj nepřátelských lodí – pochopitelně lépe vypadá, když se bojuje proti „silnějšímu“ nepříteli. Hoste se jako služebně nejstarší stává velitelem britské eskadry. V noci z 12. na 13. března křižovaly čtyři britské fregaty pod redukovanými plachtami u severního pobřeží ostrova a s úsvitem se chystaly zamířit k italským břehům. Vál mírný severo-severozápadní vítr, největší britská fregata HMS Active se nacházela dále na návětrné straně, na severozápad od zbývajích tří lodí, které se držely pohromadě. Ve tři hodiny ráno signalizovala opakovanými dvojitými dělovými výstřely a modrým světlem, že spatřila nepřítele. Hoste na fregatě Amphion nechal signál potvrdit. V šerém úsvitu v pět hodin ráno se francouzsko-italská eskadra objevila na obzoru v plné síle. Britské lodě se okamžitě připravily k boji; tři fregaty nacházející se na východ provedly na Hosteho signál společný obrat proti větru (tacked together), napjaly všechny plachty a zamířily na západ směrem k nepříteli, kde se k nim připojila předsunutá HMS Active.

      Po nočních signálech HMS Active si Dubourdieu uvědomil, že jeho eskadra byla nepřítelem spatřena a moment překvapení ztracen. Za úsvitu, když se na obzoru ve vzdálenosti asi 6 mil objevily mezi ním a ostrovem Lissa v pozadí čtyři britské fregaty, mu bylo jasné, že se do zátoky a přístavu Sv. Jiří bez boje nedostane. Přestože Britové po spatření nepřítele viděli, že má téměř dvojnásobnou převahu, jak napsal poručík O’Brien: „nebylo kupodivu na palubě Amphionu jediné duše, od nejvyššího velitele po posledního plavčíka, kdo by neočekával naprosté vítězství“. Britové si dost věřili – skvěle ovládali námořnické řemeslo včetně dělostřelby a měli mnohem větší bojové zkušenosti, než posádky lodí Dubourdieuovy eskadry. Hoste zamýšlel zahájit bitvu v kompaktní kýlové linii, kdy každá loď může okamžitě reagovat na jeho vlajkové signály, než se později boj zvrhne v dělostřelecké souboje a abordáže jednotlivých lodí a signály nebudou v oblacích dýmu vidět. V šest hodin ráno plula britská eskadra pod plnými plachtami ostře na pravoboční vítr, v kýlové linii v pořadí: Amphion, Active, Volage a Cerberus. Nepřítel, mající výhodu návětrné strany, se blížil po větru a začal se formovat do dvou divizí, plujících v souběžných kýlových liniích. Když to Hoste spatřil, vyvěsil signál k vytvoření těsné kýlové linie – britské lodě pluly v řadě za sebou s tak těsnými rozestupy, že se podle dochovaného svědectví „čeleny téměř dotýkaly zádí lodí před nimi“. To umožňovalo lepší vzájemnou podporu lodí a koncentrovanou palbu na nepřítele; jen tak se Hoste mohl úspěšně bránit francouzsko-italské přesile. Britové zredukovali plachtoví a pluli pomalu pouze pod bojovými plachtami, tj. pod košovými a brámovými, zatímco francouzsko-italská eskadra se blížila pod plnými plachtami. Ve slabém větru lodě pluly pomalu, rychlostí kolem 2-3 uzlů.


Francouzská fregata Clorinde - ilustraceT. Whitcombea. Clorinde byla standardní 40-dělová fregata, stejná jako Dubourdieuova La Favorite. Design: Jacques-Noël Sané, třída Pallas. La Favorite byla stavěna v Benátkách pro italské napoleonské námořnictvo, v r. 1810 před spuštěním na vodu předána francouzskému císařskému námořnictvu. Technické údaje: délka hlavní paluby 46,93 m; šířka 11,91 m; ponor 5,9 m; výtlak 1 390 tun. Aktuální výzbroj 44 děl: hlavní paluba 28 osmnáctiliberních děl; velitelská a přední paluba (gaillards) 8 osmiliberních dlouhých děl a 8 třicetišestiliberních karonád. Boční salva 428 francouzských liber (209,5 kg). Francouzská libra = 0,4895 kg. Obr.: National Maritime Museum, Greenwich, London

Originální plán britské fregaty Amphion, postavené v r. 1798. První z pěti lodí stejnojmenné třídy, klasifikovaných jako 32dělové lodě 5. kategorie (fifth rates). Technické údaje: délka hlavní paluby 43,90 m; šířka 11,46 m; výška skladištního prostoru (depth of hold) 3,81 m; tonáž 914 40/94 bm (builder's measurement, vyjádřující burthen = prostornost, nikoli výtlak, jak je často chybně uváděno). Nominální posádka 254 mužů. Trojstěžňová loď s plným ráhnovým oplachtěním. Hlavní výzbroj tvořilo 26 dlouhých osmnáctiliberních děl na horní (hlavní) palubě; na velitelské palubě (quarterdeck) bylo 8 čtyřiadvacetiliberních karonád a dvě šestiliberní děla; na přední palubě (forecastle deck) 2 šestiliberní dlouhá děla a 2 čtyřiadvacetiliberní karonády - aktuální výzbroj tak činila 40 děl. Boční salva 366 liber (166 kg). Anglická libra = 0,4536 kg.

Originální plán britské 22dělové Volage z r. 1806, jedné z šesti lodí 6. kategorie (sixth rate) třídy Laurel. Námořníci tyto menší lodě lodě nazývali fregatami, ale oficiálně byly označovány jako „patentní lodě" (post ships), protože jim velel kapitán s patentem (post captain). Konstrukčně se od větších „pravých fregat" (true frigates) lišily tím, že neměly spodní palubu/platformu (orlop) - pod hlavní dělovou palubou byl přímo skladištní/nákladový prostor (hold). Trojstěžňová loď s plným ráhnovým oplachtěním. Technické údaje: délka hlavní paluby 36,02 m; šířka 9,68 m; výška skladištního prostoru (depth of hold) 3,12 m; tonáž 529 47/94 bm. Max. ponor 3,7 m. Nominální posádka 155 mužů. Výzbroj: 22 dvaatřicetiliberních karonád na hlavní palubě; 6 osmnáctiliberních karonád na velitelské palubě; na přední palubě 2 osmnáctiliberní karonády a 2 šestiliberní stíhací děla. Boční salva vážila 430 liber (195 kg). Karonády měly větší kalibr, ale výrazně menší účinný dostřel a přesnost, než dlouhá děla, prot se používaly k boji zblízka, kdy působily značné škody - střelba dělovými kulemi doslova drtila boky lodí (proto se karonádám přezdívalo „drtiče", angl. smashers), střelba kartáčovými střelami proti živé síle působila na zasažených palubách krvavá jatka.

Remember Nelson
Když se nepřátelské formace nacházely od sebe na vzdálenost dvou mil, Hoste – žák Nelsona a jeho oblíbenec – dostal podobný nápad, jako Nelson u Trafalgaru, a kterým chtěl stejně jako on povzbudit bojovou morálku posádek lodí své eskadry. Nahoru vylétl vlajkový signál „Remember Nelson“ – „Vzpomeňte na Nelsona“. Na lodích plujících za Amphionem byl signál okamžitě přečten a ústně předáván z horních palub dolů, na hlavní dělové paluby a dále do podpalubí, aby jej uslyšeli všichni námořníci. A stejně jako Nelsonův slavný trafalgarský signál „Anglie očekává, že každý muž splní svoji povinnost“, vyvolal i tento obrovské nadšení. Na kapitána Hornbyho to udělalo tak silný dojem, že si poznamenal: „Již nikdy v životě nespatřím tak interesantní a nádherný okamžik“.
      Na Nelsona si vzpomněl také Dubourdieu, který jeho válečnické umění podrobně studoval, především to u Trafalgaru. Rozhodl se použít stejnou taktiku: napadnout nepřátelskou linii ve dvou divizích, prorazit ji, vyvolat mêlée – boj lodi proti lodi, a nakonec provést abordáž a využít tak svoji hlavní převahu v počtu mužů, v poměru více než dva ku jedné (více než 2 500 proti necelé tisícovce Britů). Přestože měl převahu také v počtu děl a váze boční salvy, nechtěl riskovat zdlouhavé dělostřelecké ostřelování, v němž Britové vynikali jak rychlostí, tak přesností. Dubourdieu rozdělil svoji eskadru na dvě divize: návětrnou v čele s jeho La Favorite, následovanou Florou a Bellonou, a za nimi brigou, šebekou a škunerem; závětrná divize plula v pořadí Danaé, Corona a Carolina, které následovaly aviso a dělový člun. Během formování dvou kýlových linií Dubourdieu pronesl ke kapitánu Lamelleriemu a plukovníku Gifflengovi: „Toto je nejšťastnější den našeho života. Nad nepřítelem máme přesilu dvou fregat a naše posádky jsou stejně dobré, jako jejich.“ Pro Dubourdieua byl inspirací nejen Nelson, ale také kapitán Jean Jacques Étienne Lucas z La Redoutable, hrdina od Trafalgaru, který svoji posádku cvičil v boji zblízka, střelbě z mušket, vrhání granátů, zahákování nepřítele a abordáži. Dubourdieu chtěl nyní použít taktiku obou mužů: Nelsonovu k vytvoření mêlée a Lucasovu pro boj zblízka. Stejně jako Nelson velel návětrné divizi a chystal se s mečem v ruce vést své muže do akce jako Lucas a „uštědřit Nelsonovým učedníkům pořádnou lekci.“

Bitva
V devět hodin ráno se nepřátelské eskadry dostaly na dostřel děl. Hoste nechal vypálit jeden zkušební výstřel na blížící se La Favorite – gejzír vody vytryskl přímo pod čelenem Dubourdieuovy lodi. Následovala plná boční salva z děl Amphionu, nabitých dvojitě, tj. dvěmi dělovými kulemi, z nichž většina zasáhla cíl. Dubourdieu mířil se svoji divizí na záď Amphionu, s úmyslem prorazit Hosteho linii mezi jeho lodí a Active. Když se do palebného úhlu dostala také děla HMS Active, koncentrovaná palba obou britských fregat na La Favorite jí začala způsobovat velké škody. Dubourdieu si uvědomil, že sevřenou britskou linii neprorazí a od svého původního plánu upustil – nechal změnit kurs několik čárek vpravo a protože jeho lodě měly větší rychlost než britské, zamýšlel je se svojí divizí předstihnout, proplout před přídí Amphionu na jeho závětrnou stranu a sevřít tak Hosteho z obou stran podobně, jako to provedl Nelson Francouzům u Abúkíru. Mezitím již byla zahájena také dělostřelba mezi francouzsko-italskou závětrnou linií a britským zadním vojem. Britská palba ale byla účinná a postupně ničila lanoví a plachtoví Dubourdieuovy lodi takovým způsobem, že začal pochybovat, že se mu jeho záměr podaří dokončit. Navíc pluli tak blízko ostrova, že poškozená loď mohla snadno skončit rozbitá na jeho skalnatém pobřeží. Nyní změnil plán podruhé a vsadil vše na okamžitou abordáž a boj muže proti muži. Dubourdieu, kterého se na poslední chvíli zmocnily pochybnosti, se obrátil na plukovníka Gifflengu se slovy: „Toto je slavný den. Poněkud jsem se sice unáhlil, nicméně – odvahu!“ Poté vykřikl rozkaz kormidelníkovi, aby přirazil k pravoboku Amphionu, tasil meč a volal abordážníky a osádky děl, aby jej následovali. Britové ale byli na francouzskou abordáž dobře připraveni – na příď La Favorite plnou abordážníků, mezi nimiž se vyjímala postava velitele eskadry Dubourdieua v modrobílé uniformě se zlatým zdobením, vypálili na vzdálenost něco přes 10 metrů z bronzového moždíře o vývrtu 5,5 palců (140 mm), nabitém 750 kulemi z mušket. Tento moždýř nepatřil do standardní lodní výzbroje, byla to armádní zbraň, kterou Hoste získal vlastní iniciativou z neznámého zdroje. Jakmile vítr odvál dým, naskytla se na La Favorite hrůzná podívaná – zakrvácená příď byla plná mrtvých a umírajících, mezi nimi Dubourdieu a většina jeho důstojníků. Francouzský důstojník na zádi bleskově rozkázal kormidelníkovi otočit loď vpravo, aby zabránil nárazu do britské fregaty, s úmyslem následně proplout těsně před její přídí na závětrnout stranu. Hoste si sotva mohl přát něco lepšího – věděl přesně, co se s La Favorite stane. Svým lodím ve stejný okamžik signalizoval provést společný obrat po větru o 180° a zatímco se Amphion otáčel vlevo, vypálil na La Favorite další boční salvu. Po obratu se Amphion nacházel méně než půl kabelu (asi 90 m) od skalnatého břehu.Těžce poškozená francouzská fregata se s rozstřílenou takeláží stala neovladatelnou a snášená větrem po chvíli narazila na skalnatý břeh ostrova, na kterém pevně uvízla. Protože na La Favorite nezůstal naživu žádný námořní důstojník s vyšší hodností, velení převzal plukovník Gifflenga. Aby se loď nedostala do rukou nepřítele, rozkázal ji zapálit a s asi 200 přeživšími muži ji opustil. Francouzi se pěšky vydali k přístavu Sv. Jiří, kde se chtěli zmocnit některé ze zakotvených obchodních lodí, ale místo toho byli zajati malým oddílem, jež Hoste prozíravě zanechal na břehu, a kterému pomáhaly posádky kaperských lodí a místní obyvatelstvo. Když se kolem poledne dostal oheň na hořící La Favorite do prachárny, vylétla loď do povětří.

La Flore proplouvá za zádí HMS Amphion a provádí obávaný podélný průstřel. Zcela vlevo neovladatelná La Favorite. Dobový obraz: Thomas Whitcombe

První dvě fáze bitvy - skicy od Williama Innese Pococka (1783-1836), který sloužil v r. 1811 na Jadranu v hodnosti poručíka na HMS Eagle. Obr.: National Maritime Museum, Greenwich, London

Výbuch La Favorite na pobřeží ostrova Lissa, 13. březen 1811. Dobový obrázek z r. 1812.
Obr.: National Maritime Museum, Greenwich, London

Britská eskadra nyní plula opačným kursem na východ, Amphion jako poslední v řadě. La Flore, druhá loď ve francouzské návětrné linii, mění kurs vlevo a míří za záď Amphionu, s úmyslem provést drtící podélný průstřel od zádi (raking from stern) a poté plout souběžně na závětrné straně britské lodi, zatímco další loď, Bellona, se stáčí vlevo tak, aby se dostala na její návětrný bok – Amphion by se tak dostal do křížové palby z obou stran, jak to původně zamýšlel Dubourdieu a jak to provedl Nelson u Abúkiru. Děla La Flore, pomalu proplouvající za zádí Amphionu, postupně střílí, jak se dostávají do palebného záměru. Posádka Amphionu je ale připravena a na rozkaz zalehne na palubu mezi děla. Poručík O’Brien si zapsal, že „dělové koule z La Flore rachotily podél paluby, aniž by zranily muže, takto chráněné.“
      Zatímco se La Flore pomalu otáčela vlevo, Hoste opět prokázal své brilantní schopnosti – nechal napnout více plachet, Amphion vyrazil kupředu, proplul těsně před přídí La Flore na její závětrnou stranu a z bezprostřední blízkosti do ní diagonálně vypálil plnou boční salvu. Zároveň se tak dostal do zákrytu před Bellonou. Poškozená La Flore, s palubami pokrytými mrtvými a raněnými, po několika minutách spustila vlajku. Poté Amphion provedl obrat vlevo a vzápětí pokračoval ve vzájemném ostřelování s Bellonou, která se po výměně několika bočních salv rovněž vzdala. Až na jeden malý byly všechny ostatní čluny na Amphionu dělostřelbou zničeny a tak Hoste nemohl vyslat posádku k převzetí obou nepřátelských lodí. Když to spatřil kapitán Péridier, nechal znova vztyčit francouzskou vlajku, La Flore napnula plachty a v oblacích dýmu unikla.
      Mezitím závětrná francouzsko-italská divize koncentrovala svoji palbu na ostatní tři britské lodě. Během obratu po větru dělová koule zablokovala kormidlo na HMS Cerberus, takže do čela britské eskadry se dostala nejmenší loď, HMS Volage. Když to kapitán La Danaé uviděl, změnil kurs vlevo, vyhnul se palbě HMS Active, nyní třetí lodi v řadě, a zamířil se svojí divizí přímo na Volage v domnění, že půjde o snadný cíl. Na rozdíl od francouzké lodi s osmnáctiliberními děly však byla Volage vyzbrojena 32liberními karonádami, které sice měly kratší dostřel, ale na malou vzdálenost začaly blížící se La Danaé drtivě zasahovat a přinutily ji se vzdálit. Francouzská loď poté ostřelovala Volage z větší, bezpečné vzdálenosti. Kapitán Volage Hornby nechal karonády nabít zvětšenou dávkou střelného prachu v naději, že budou mít větší dostřel, ale velmi prudký zpětný ráz způsobil přetržení zádržných lan a všechny levoboční karonády se převrátily. Volage byla nyní vůči bočním salvám francouzské fregaty zcela bezbranná a jistě by byla brzy zničena, kdyby ji nepřiplula na pomoc HMS Active. La Danaé a Carolina poté přerušily boj, napnuly všechny plachty a zamířily za La Flore pryč na volné moře, směrem k ostrovu Lesina (dnešní Hvar).
      HMS Cerberus, která vzdorovala ostřelování fregat Corona a Carolina, utrpěla těžké škody, ale když jí připlula na pomoc  HMS Active, přerušil boj také kapitán Pasqualigo na Coroně a připojil se k prchajícím lodím. Kapitán Gordon na Active se vydal prchajícího nepřítele pronásledovat. Před polednem se závěrečný boj přesunul od břehů ostrova Lissa na volné moře. V tu dobu se dostal oheň na hořící La Favorite do prachárny a loď vylétla do povětří. Corona s poškozenou takeláží plula zvolna a Active ji pomalu doháněla. Kapitánu Pasqualigovi bylo jasné, že se mu nepodaří uniknout a rozhodl se bojovat až do konce – natočil loď bokem a vypálil na blížící se Active. Zuřivý dělostřelecký souboj obou fregat trval téměř dvě hodiny. Když Pasqualigo viděl, že těžce poškozená a rozstřílená Corona nemůže dál bojovat ani se dostat do bezpečí pod ochranu pobřežních baterií na Lesině, nechal spustit vlajku. O půl druhé odpoledne bitva skončila rozhodujícím vítězstvím Britů – jedna francouzská loď byla zničena, dvě benátské zajaty. Z uniknuvších lodí byla La Flore poškozená těžce, La Danaé středně a Carolina lehce.
      Malé doprovodné lodě do bitvy prakticky nezasáhly, až na jednu, která využila situace a pronikla do zátoky Sv. Jiří, kde se chtěla zmocnit kotvící sicilské kaperské lodi, ale byla odražena. Prameny se liší – jedny uvádějí, že to byl dělový člun Lodola, jiné uvádějí škuner. V závěru bitvy se malé lodě rozptýlily a všechny individuálně dopluly na Lesinu.

Po bitvě
Když se vzdala Bellona, chtěl ji Hoste co nejdříve obsadit, aby se nepokusila uniknout stejně, jako La Flore. Na vodu byl spuštěn jediný malý člun Amphionu, který nebyl zcela zničen, byť byl také poškozen. K převzetí Bellony na něm vypluli O’Brien s jedním kadetem a čtyřmi námořníky. Na palubě Bellony mu první důstojník oznámil, že kapitán Duodo je smrtelně raněn. Situaci na palubě O’Brien později popsal takto:
„Je těžké popsat hrůzy, které se naskytly mému pohledu. Strašlivý masakr – mrtví a umírající leželi všude po palubě, všude pronikavý a žalostný nářek raněných. Lodní felčar herkulovské postavy v zástěře a s vyhrnutými rukávy, doprovázený svými pomocníky a dalšími námořníky, nepřehlédnutelná postava této tragédie, spěšně prohlížel rány, označoval mrtvé, z kterých vyprchaly poslední známky života, a dohlížel na jejich pohřbení, či přesněji na jejich vyhození do moře skrz dělové střílny!"
Ztráty na Belloně činily 70 mrtvých a přibližně stejný počet raněných, na Coroně asi 200 mrtvých a raněných. Na La Favorite bylo asi 150 mrtvých a těžce raněných (kteří byli ponecháni na palubě), 200 přeživších padlo do britského zajetí. Ztráty na La Flore, La Danaé a Carolině nejsou známy, pouze na La Flore jsou označovány jako „značné“. Celkové francouzsko-italské ztráty jsou odhadovány na 700 mrtvých a raněných. Podle hlášení britských velitelů činily jejich ztráty 50 mrtvých a 150 raněných: HMS Amphion 15 mrtvých a 47 raněných (raněn byl také Hoste); HMS Active 9 mrtvých a 26 raněných; HMS Cerberus 13 mrtvých a 44 raněných; HMS Volage 13 mrtvých a 33 raněných. [pozn. 3]
      Stejně jako u Trafalgaru, také u Lissy přišla v podvečer po bitvě silná bouře – britské lodě včetně dvou ukořistěných ale stačily bezpečně zakotvit v přístavu Sv. Jiří. Ošetření ranění byli vyloženi na břeh k další léčbě a na lodích byly provedeny nezbytné opravy, aby mohly odplout na Maltu.
      Hoste považoval znovuvztyčení francouzské vlajky a útěk La Flore za nečestný a na nedalekou Lesinu, kam se francouzské a italské lodě uchýlily, poslal dopis se žádostí, aby se La Flore vydala do jeho rukou jako legitimní kořist. Poručík, dočasně velící místo těžce zraněného kapitána Péridiera, jeho žádost odmítl s tím, že vlajka byla ustřelena a loď se nevzdala.
      Za vítězství u Lissy obdrželi čtyři britští kapitáni zlaté pamětní medaile a řada důstojníků byla povýšena. Po návratu do Anglie dostal Hoste od Admirality možnost vybrat si jakoukoli novou fregatu a oblast, ve které chce sloužit – zvolil fregatu Bacchante a v létě 1812 se vrátil na Jadran, kde pokračoval v úspěšných bojových akcích.
      Po bitvě u Lissy došlo na Jadranu jen k několika ojedinělým menším střetům a kromě střetnutí 29. listopadu 1811 se již žádná další bitva eskader nekonala. Britové udrželi kontrolu nad Jaderským mořem až do konce napoleonských válek.
      Francouzské fregaty, které unikly z bitvy u Lissy, skončily tragicky o nějaký čas později – La Flore ztroskotala 30. listopadu 1811 v bouři na pobřeží u Benátek, při níž zahynulo 75 námořníků. La Danaé vybuchla v noci 4. září 1812 v přístavu Trieste, s velkými ztrátami na životech.

Tento obraz byl mnoho let považován za portrét kapitána Williama Hosteho a autorství přisuzováno malíři Samuelu Laneovi. Nedávno bylo zjištěno, že se jedná o portrét Johna Waltera Robertse (1792–1845).

Poznámky:
[1] Jména některých kapitánů se v různých zdrojích liší: Lamellerie/Lameillerie/Lamalliére/La Marre-de-la-Meillerie/La Melliere; Pasqualigo/Pasquilago; Buratovič/Baralovič nebo dokonce Palicuccia.
[2] Označení menších dobrovodných lodí jsou v dostupných pramenech uváděny různě: zde použit výčet podle italských archívů a porovnán s hlášením kapitána Hosteho. Hoste uvádí dělový člun místo „kurýrního“ člunu podle italských pramenů (corriera), což se na dálku nedalo rozlišit; a místo avíza (avviso) škuner (typ oplachtění) se dvěmy děly – že se jedná o avízo nemohl Hoste při pozorování z dálky vědět, rozpoznat typ oplachtění ano. Na francouzské wiki jsou použity italské archívní prameny.
[3] Počty mrtvých a raněných na britských lodích podle hlášení jejich velitelů Admiralitě.


Prameny:



        Vystavil v
        Štítky: , , , ,

        Žádné komentáře:

        Okomentovat