neděle 23. listopadu 2014

TRAGÉDIE VELRYBÁŘSKÉ LODI ESSEX, 20. LISTOPAD 1820


Velrybářská loď Essex vyplouvá 12. srpna 1819 na dlouhou plavbu z přístavu Nantucket.
Obraz Anthony D. Blake. Zdroj: whaleshipessexwreck.blogspot

     Tragédie posádky americké lodi Essex patří k nejdramatičtějším událostem námořní historie. Dne 20. listopadu 1820 uprostřed Tichého oceánu zaútočil na velrybářskou loď rozzuřený vorvaň a potopil ji. Z dvaceti mužů posádky, kteří se ve třech otevřených člunech vydali na tříměsíční strastiplnou plavbu k pevnině, bylo zachráněno jen osm. Tři muži zůstali na pustém ostrově Henderson, ostatní se vydali k pobřeží Jižní Ameriky. Ti, kteří přečkali ve člunech, se živili masem zemřelých, a aby zbývající přežili, dokonce zabili a snědli losem určeného druha. Příběhem velrybářské lodi Essex se inspiroval spisovatel Herman Melville při psaní svého proslulého románu Bílá velryba.


Americké velrybářství na počátku 19. století

     Velryby u pobřeží severní Ameriky lovili již od nepaměti původní obyvatelé – Eskymáci a indiáni. Bílí kolonisté z Evropy se lovem velryb začali zabývat v druhé polovině 17. století nejdříve v pobřežních vodách, kde byly velryby loveny malými čluny a poté odvlečeny na břeh, kde byly následně zpracovány. Když velryb v pobřežních vodách začalo ubývat, vydávali se velrybáři na jejich lov na širý oceán na větších plachetnicích, které měly malé lovecké čluny zavěšeny na bocích a uložené na palubě. Ulovené velryby se zpracovávaly přímo na moři, velrybářské plachetnice pobývaly v lovných oblastech týdny a měsíce, dokud sudy v jejich nákladových prostorech nebyly plné, nebo dokud neskončila lovná sezóna.

     Nejvýznamějším americkým velrybářským střediskem na začátku 19. století byl malý ostrov Nantucket u východního pobřeží USA, pro jehož obyvatele byl lov velryb hlavním zdrojem obživy a podnikání již od 18. století – nejprve černých, tzv. pravých velryb, později především vorvaňů. Z ulovených velryb se získával tuk, který se používal ke svícení v lampách, k výrobě svíček, mýdla a margarínu. Tuk se používal rovněž jako mazivo mechanizmů. V té době byl zvláště ceněný jemný olej z vorvaňů, tzv. spermaceti, lidově vorvanina, voskovitá substance nacházející se v lebce kytovce, která má jiné chemické složení než tělní tuk. Mnohem větší cenu než vorvanina ale měla ambra, rovněž voskovitá substance, vznikající v trávicím traktu vorvaňe obrovského a která se používala k výrobě voňavek, v lékařství, jako přísada do potravin nebo jako afrodisiakum. V útrobách vorvaňů se ambra nacházela většinou v malém množství, řádově od několika dekagramů po pár kilogramů. Kromě tuku poskytovaly černé velryby kostice, které se např. používaly k výrobě korzetů, výztuží sukní, deštníků, v čalounictví, k výrobě rybářských prutů, rukojetí nožů a štětců aj.

Vorvaň obrovský, kresba z 19. stol. Tato velryba dosahuje průměrné délky
16 m a váhy přes 40 tun, největší známý jedinec ulovený v 19. stol. byl dlouhý 25 m.


     Kvůli konjuktuře a rostoucím cenám velrybího tuku, spermacetu a ambry z vorvaňů, se rok 1819 jevil nantucketským velrybářům jako velmi slibný. Po zničujících letech anglo-americké války 1812-1815 počet velrybářských plachetnic neustále stoupal a dosáhl počtu 61. Stavy velryb v Atlantiku byly dlouholetým lovem již značně redukovány, hlavní lovnou oblastí se stal jižní Pacifik, jehož loviště u jihoamerického pobřeží poskytovala bohatý úlovek, navíc byly objeveny nové oblasti v centrálním Pacifiku s výskytem velkého počtu velryb. Lodě se vracely z velmi dlouhých, 2-3 letých lovných výprav plně naložené sudy vorvaního tuku a bohatství Nantucketu rostlo. Z 30 velrybářských lodí, které v r. 1819 vypluly na lovnou výpravu, jich 15 zamířilo do Pacifiku, mezi nimi i malý trojstěžník Essex s plným ráhnovým oplachtěním. V lodním registru jsou o lodi Essex uvedeny následující údaje: postavena v r. 1799 v Amesbury; délka na hlavní palubě 87 stop 7 palců (26,7 m), šířka 25 stop (7,62 m), výška nákladového prostoru 12 stop 6 palců (3,81 m) a tonáž 238 72/95 tun b.o.m. [pozn. 1]; dvě paluby, tři stěžně, rovná záď bez galerií, bez galionové figuríny.

Miniaturní model lodi Essex od britského námořníka a modeláře
Roberta Wilsona. Model má boky s namalovanými falešnými střílnami,
které byly v té době pro velrybářské lodě typické. Dobová svědectví se
u Essexu liší - podle jednoho měl pás s namalovanými střílnami,
podle druhého jen černé boky s pásem bez namalovaných střílen.
Foto miniatureships


     Essex měl pověst šťastné lodi, za sebou měla řadu úspěšných plaveb a svým majitelům přinesla slušné zisky (majitelé Essexu očekávali čistý zisk mezi 28-48%). Její kapitán Daniel Russell byl jmenován velitelem nové a větší velrybářské lodi Aurora a na jeho místo postoupil dosavadní první důstojník Essexu, George Pollard. Na lodi byly před vyplutím vykonány opravy většího rozsahu: mj. byla vyměněna horní žebra a obšívka v horní části trupu nad úrovní paluby (upperworks), provedena výměna horní paluby a postavena nová kuchyně. Loď byla nakloněna a podvodní část trupu pobita měděnými plechy k ochraně před sášní lodní [Teredo navalis] a obrůstáním korýši svijonožci [Cirripedia]. Přestože již byla 20 let stará, kdy většina lodí byla konstrukčně značně zchátralá a opotřebovaná, její trup byl shledán jako dostatečně pevný a loď plavbyschopná. U tak staré dřevěné lodi byla potenciální hrozbou skrytá hniloba a oslabení konstrukce vzájemným chemickým působením železa a dřeva, kdy ve spojích docházelo k trouchnivění dřeva a korozi železných svorníků (iron sickness). Kvakerští majitelé lodi ale vydávali peníze jen na absolutně nezbytné opravy.

     Po dokončení nutných oprav byla loď odtažena od přístavního nábřeží na vnější rejdu (kotviště), protože plně naložená by se nedostala přes mělkou písečnou lavici před přístavem. Tam byla vystrojena a naloženy zásoby: proviant a pitná voda v soudcích; náhradní plachty, plachtovina a lana; různé náčiní a nezbytné vybavení: velké sudy na velrybí tuk, palivové dříví do pece na škvaření tuku, dřevěné plaňky a železné obruče k výrobě dalších sudů.

Pobíjení dna lodi měděnými plechy na ochranu před sášní lodní a obrůstáním korýši.
Odlehčená loď byla položena na bok a dělníci prováděli opravy z dřevěných pontonů,
rozmístěných podél lodi. Opravy lodí na vodě se prováděly běžně i v přístavech, suchých
doků bylo málo a byly drahé. Položení lodi na bok za účelem oprav se anglicky
nazývá "careen", v americké angličtině "heave down". Dobová fotografie z 19. stol.
americké velrybářské lodi v přístavu New Bedford.


Lov velryb

     Život na velrybářské lodi byl těžký a nebezpečný. Velrybářské lodě vyplouvaly na dlouhé výpravy do vzdálených moří na druhém konci světa, se zásobami na potravin na 2-3 roky. V přístavech civilizovaných zemí se zastavovaly jen zřídka, z obavy dezerce posádky. Čerstvé zásoby potravin a vody byly obvykle doplňovány na pustých ostrovech v Tichém oceánu, zejména na Galapážských ostrovech.

     Když velrybářská loď doplula do oblasti očekávaného výskytu velryb, zahájila křižování a na stěžni byla po celou dobu držena pozorovací hlídka. Objevení stáda velryb nebo osamoceného kytovce hlídka ohlašovala výkřikem "Támhle chrlí!" ("There she blows!"), po kterém následovalo určení směru. Pokud to bylo možné, změnila mateřská loď kurs, přiblížila se k velrybám a posádka spustila čluny na vodu nedaleko nich. Když se ale velryby nacházely daleko na návětrné straně, trvalo by mateřské lodi velmi dlouho, než by se k nim přiblížila křižováním proti větru, a tak byly spuštěny čluny bez prodlení a vydaly se na několikahodinový hon. Posádku velrybářského člunu tvořilo šest mužů – čtyři veslaři, harpunář na přídi a důstojník u kormidla. Během plavby člunu blíže k velrybám vesloval také harpunář. Člun se k velrybě přiblížil zezadu z boku na velmi malou vzdálenost, ze které zkušený harpunář vrhl jednu nebo dvě harpuny připevněné ke člunu několik set metrů dlouhým lanem. Zasažená a zraněná velryba se obvykle nejprve ponořila, po vynoření splašeně vyrazila vpřed a člun vlekla za sebou, někdy i několik mil. Divokému vlečení člunu raněným kytovcem se říkalo "jízda na nantucketských saních" (Nantucket sleigh ride). Když unavená velryba zpomalila nebo zastavila, posádka velrybářského člunu zkracovala vlečné lano. Jakmile se člun přiblížil na dostatečnou vzdálenost, vyměnil si důstojník místo s harpunářem, jelikož právo dorazit velrybu měl velitel člunu. Důstojník vzal kopí a zarazil jej hluboko do těla vyčerpané velryby. Bolestí zmítající se velryba mohla člun převrátit či rozbít, zvlášť úderem mohutné ocasní ploutve, ten se proto musel rychlými záběry vesel vzdálit do bezpečné vzdálenosti. Jedno kopí k doražení velryby obvykle nestačilo a útok se musel opakovat. Neklamným znamením blížící se smrti velryby bylo chrlení krve. Pokud byly poblíž další velryby, byl ukořistěný kytovec označen tyčí s praporkem a čluny pokračovaly v lovu. Při příznivém větru následovala mateřská loď své čluny, v opačném případě musely ukořistěné velryby k lodi stojící v driftu dotáhnout samotné čluny.

     Ulovená velryba byla připoutána k pravému boku lodi a posádka se ihned pustila do čtvrcení. Na boku bylo zavěšeno lešení, z něhož několik mužů začalo nejprve oddělovat hlavu pomocí sekáčů na dlouhých násadách, podobných rýčům. Po oddělení hlavy začali prosekávat tlustou podkožní vrstvu tuku v pásech, spirálovitě od hlavy směrem k ocasu. Několik metrů dlouhý pás byl zaháknut a pomocí stěžňového kladkostroje vytahován vzhůru. Dlouhé pásy surového tuku byly uloženy na palubě nebo v mezipalubí, pokud bylo ulovených velryb více, a poté rozsekány na menší kusy a následně nařezány na pláty nazývané listy bible. Tyto pláty se škvařily ve dvou velkých kotlích v cihlové peci na palubě. Získaný „olej“ se stáčel do dřevěných sudů a ukládal dole v nákladovém prostoru. Zpracování více kusů ulovených velryb trvalo několik dní, během kterých se nad palubou vznášel hustý kouř a zápach škvařeného tuku. Nevyužité zbytky velryb byly ponechány v moři, nejčastěji je zlikvidovali žraloci. Po zpracování úlovku posádka vydrhla zamaštěnou palubu lodi a loď pokračovala v pátrání po dalších velrybách.

     Po vylovení velryb v jedné oblasti se loď přesunula do další a pokračovala v lovu, dokud nebylo podpalubí plné sudů s tukem a loď se mohla vrátit do domovského přístavu. V pozdějších letech velrybářské lodě v Tichém oceánu vyložily sudy s tukem na Havajských ostrovech, odkud je na východní pobřeží USA přepravily obchodní lodě, a velrybáři pokračovali v lovu. Původně dvou- až tříleté výpravy se tak protáhly i na čtyři roky.

Velrybářský člun s výstrojí (model). Dvě harpuny byly uložené ve vidlici na přídi, připravené k okamžitému použití (tato vidlice na modelu schází). Dlouhé štíhlé čluny měly tradičně klinkerovou obšívku, byly lehké konstrukce z cedrového dřeva, stavěné pro rychlost. Během lovu docházelo často k jejich poškození, někdy k úplnému rozbití, proto měly velrybářské lodi 2-3 náhradní čluny a cedrové desky a další materiál pro opravu poškozených člunů. Ve výstroji lodi Essex bylo těchto člunů pět, tři potřebovali k lovu a dva byly náhradní. Foto: whaleboats

Nákres zavěšení velrybářského člunu na boku lodi na tzv. davitech.
Obr.: wikipedia

Velrybářské náčiní z poloviny 19. století: A - harpuny s lanem; B - kopí;
C - dlouhé nože; D - různé sekáče k čtvrcení velryb; E - hák ke strhávání
odřezaného pásu surového podkožního tuku z těla ulovené velryby.
Obr.: wikipedia

Lov velryb v 19. stol. V popředí se harpunář chystá dorazit zraněnou velrybu, která již chrlí krev. V pozadí je velrybářská loď stojící v driftu, u jejíhož boku je porcována ulovená velryba. Nařezané kusy surového velrybího tuku se škvaří v kotlích na palubě, z pece stoupá hustý kouř. Malíř Ambroise Louis Garneray (1783-1857).
Obr.: wikipedia

Lov velryb v 19. století, dobový tisk Currier and Ives podle obrazu
Ambroise Louise Garneraye (1783-1857). Takovéto litografie,
často zhotovené podle obrazů malířů-marinistů, se v 19. století
prodávaly široké veřejnosti. Obr.: wikipedia

Nebezpečí lovu velryb - dobová rytina. Zdroj: "An account of the Arctic
 regions with a history and description of the northern whale-fishery",
by W. Scoresby, 1820.

Nebezpečí lovu velryb - litografie z r. 1850, podobná scéna jako
u předchozí rytiny. Obr.: wikipedia

"Nantucketská jízda na saních" - člun vlečený velkou
rychlostí harpunovanou velrybou. Zdroj:
Frank T. Bullen: The Cruise of the Cachalot. 1897.
"Nantucketská jízda na saních" - fotografie divokého a nebezpečného
vlečení velrybářského člunu harpunovanou velrybou. Fotografie
ukazuje, jak se rychle vlečený člun "zabořuje" do vln. Malá chyba
kormidelníka a člun se může převrhnout. Rychlé a časté silné údery
o vlny mohou člun poškodit. Pokud posádka nestíhala vylévat vodu
z vlnami zaplavovaného člunu, mohl se potopit.

Schéma porcování ulovených velryb - nahoře je vorvaň (sperm whale),
dole černá, tzv. pravá velryba (right whale). Nařezané pásy tukové vrstvy
byly pomocí kladkostrojů zavěšených ze stěžně "odlupovány" a vytaženy na palubu,
kde byly následně rozřezány na malé tenké kusy, nazývané "listy z bible".

Porcování uloveného vorvaně. Muži stojí na jednoduchém lešení
vně boku lodi a porcují velrybu sekáči na dlouhých násadách.

Odseknutá hlava vorvaně je vytažena na palubu k dalšímu porcování
na malé kusy, a především k získání cenné spermaceti.

Škvaření velrybího tuku v kotlích cihlové palubní pece,
ilustrace z r. 1874. Kotle byly obvykle jen dva. 
Obr.: wikipedia

Volné chvíle na dlouhých plavbách věnovali někteří muži z posádky výrobě rytých ozdobných předmětů z velrybích kostí nebo vorvaních zubů, jako na této fotografii, nebo vyřezávání různých ozdobných či praktických užitkových předmětů. Nejčastějšími motivy rytin byly scény z velrybářského života, lodě, mořské panny či jiné bájné mořské postavy, ale také portréty mužů a žen, často rodinných příslušníků aj. Výroba předmětů z velrybích kostí a vorvaních zubů se anglicky nazývá scrimshaw. Foto mylearning


Posádky velrybářských lodí

     Původně byly posádky velrybářských lodí z Nantucketu složeny jen z obyvatel ostrova, ale s rychle narůstajícím počtem nových lodí se místních již nedostávalo a majitelé lodí byli nuceni najímat jako řadové námořníky muže z pevniny, bez zkušeností s lovem velryb, tzv. zelenáče (green hands). Námořníci z pevniny dávali před těžkým životem na velrybářské lodi přednost zaměstnání na obchodních lodích: práce na velrybářské lodi znamenala tvrdou dřinu, několikaletou plavbu s nejistým výdělkem a byla považována za poslední štaci, když nic jiného nebylo k mání. Část mužstva velrybářské lodě tak tvořili muži, kteří jinou práci nenašli, často spodina společnosti. Nantucketští velrybáři na začátku 19. století se částečně odlišovali, pro mnohé to byla rodinná tradice. Kapitán a důstojníci byli vždy z Nantucketu, a pokud možno také harpunáři; zkušení námořníci přednostně z Nantucketu, případně z mysu Cod (Cape Codders). Zelenáči z pevniny tvořili přibližně třetinu posádky. V případě Essexu byli majitelé nuceni najmout přes agenta v Bostonu sedm černochů, aby loď mohla vůbec vyplout. Nantucketští velrybáři dodržovali vždy následující hierarchii: muži z Nantucketu na prvním místě – jednak mezi mnohými existovaly příbuzenské vztahy, jednak se všichni znali navzájem; poté následovali ostatní kvalifikovaní námořníci – běloši z pevniny; na nejnižším stupni pak byli námořníci černošského původu. Tato hierarchie včetně vyšší hodnosti se uplatňovala při rozdělování do hlídek, do posádek člunů i ubytování na lodi. Na Essexu měli kapitán a důstojnici své kajuty na zádi; v ubikaci v mezipalubí před důstojnickými kajutami (steerage) žili harpunáři a někteří námořníci z Nantucketu, a v příďové ubikaci ostatní běloši a sedm černochů. Thomas Nickerson ve svých vzpomínkách napsal, že „měl štěstí a unikl tomu být zavřený v příďové ubikaci s tak velkým počtem černochů.“ Ačkoli v převážně kvakerské společnosti ostrova Nantucket nebyl rasismus tak výrazný, jako na pevnině, a schopní černošští námořníci byli na palubách velrybářských lodí vítáni, rasové předsudky existovaly i zde.

Posádku lodi Essex tvořilo 21 mužů:
  • kapitán George Pollard, 28 let, poprvé ve funkci velitele, na lodi předtím sloužil jako 1. a 2. důstojník.
  • Owen Chase, 1. důstojník, 22 let, na Essexu sloužil od roku 1815, postupně rychle povyšoval z pozice řadového námořníka přes člunového kormidelníka na důstojníka.
  • Matthew Joy, 2. důstojník, 26 let.
  • Člunoví kormidelníci (boatsteerers): Benjamin Lawrence, Obed Hendricks (20 let); Thomas Chappel (Angličan).
  • Námořníci z Nantucketu: Isaac Cole; Joseph West; Owen Coffin (16 let); Barzillai Ray (17 let); Charles Ramsdell (15 let).
  • Námořníci z Massachusetts (z pevniny): Seth Weeks; William Wright.
  • Steward: William Bond, černoch z Bostonu.
  • Černí lodníci z Bostonu: Samuel Reed, Richard Peterson, Lawson Thomas, Charles Shorter, Isaiah Sheppard, Henry Dewitt (později dezertoval v jihoamerickém přístavu)
  • Plavčík (cabin boy) Thomas Nickerson (14 let) z Nantucketu.
Pozn.: věk členů posádky v roce 1819, v době vyplutí lodi z Nantucketu.

     Posádky velrybářských lodí nedostávaly pravidelnou mzdu, ale po skončení plavby jim byl vyplacen podíl z celkového výtěžku, tzv. lay. Kapitánův podíl činil obvykle 1/16, plavčíkův 1/198. V případě úspěšné a nepříliš dlouhé plavby představovaly vyplacené podíly pro řadové námořníky slušné peníze, naopak v případě dlouhé plavby s malým úlovkem byly podíly bídné a námořníci pracovali v podstatě jen za stravu. Oděv, obuv a osobní věci si námořníci přinášeli na loď v dřevěných námořnických truhlicích (seaman's chest), na lodi si mohli během plavby některé věci zakoupit z lodních zásob (slop chest), útrata jim byla stržena z podílu při vyúčtování na konci plavby. Posádkám velrybářských lodí vyplouvajících na lovnou výpravu se proto přála „krátká a úspěšná plavba“ (short and prosperous voyage), též „tučné štěstí“ (greasy luck).


Poslední plavba lodi Essex

     Po naložení všech potřebných zásob a doplnění stavu posádky loď zvedla kotvy 12. srpna 1819 a vyplula na moře. Posádka byla rozdělena do dvou hlídek, pravoboční a levoboční, které se střídaly po čtyřech hodinách služby. Kapitán a oba důstojníci si rovněž vybrali posádky pro své tři čluny: po jednom harpunáři a čtyřech veslařích. Zbývající tři muži, tzv. shipkeepers, zůstávali během lovu člunů na palubě, obsluhovali kormidlo a případně i plachty. Kapitán pak pronesl k nastoupené posádce úvodní řeč, kdy se představil a v několika větách oznámil své požadavky. Řeč kapitána Pollarda byla krátká, upozornil nastoupené muže, že úspěch plavby záleží na výkonu každého člena posádky, a že vyžaduje disciplínu a bezodkladné vykonání rozkazů důstojníků. Za neuposlechnutí rozkazu důstojníka se měl provinilec zodpovídat nejen důstojníkovi, ale přímo jemu osobně.

     Loď nejprve zamířila k Azorským ostrovům, ale již druhého dne po vyplutí ji překvapil náhlý poryv větru (squall), při kterém se naklonila na bok a kromě poškození takeláže přišla o dva levoboční čluny, jeden člun byl poškozen a rozbita kuchyň. Až na dva zničené a ztracené čluny byly škody rychle opraveny, loď pokračovala v plavbě a 30. srpna připlula k ostrovu Flores, kde se zdržela dva dny, během nichž byly na břeh vyslány čluny pro čerstvou zeleninu a několik vepřů. Po šestnácti dnech plavby dorazili k ostrovu Maio v Kapverdském souostroví, kde spatřili u pobřeží ztroskotanou velrybářskou loď Archimedes z New Yorku. V přístavu se dozvěděli, že loď ztroskotala před čtrnácti dny, celá posádka byla zachráněna a již odplula domů. Kapitán Essexu odkoupil od místních obyvatel jeden zbylý velrybářský člun z lodi Archimedes, vyměnil 1,5 barelu fazolí za několik živých vepřů a pokračoval v plavbě. Na 30° jižní šířky spatřili velryby, ale během honu byl Chaseův člun vymrštěn úderem ocasní ploutve jedné z velryb do vzduchu a poškozen. Posádka člunu ale přežila vše bez zranění a člun byl na palubě lodi opraven. První velrybu ulovili až o několik dní později.

     Ostrov Stavů (angl. Staten Island, šp. Isla de los Estados) u argentinského pobřeží spatřili 25. listopadu a vzhledem k panujícímu létu na jižní polokouli očekávali snadné obeplutí obávaného mysu Horn. Místo toho narazili na bouřlivý západní vítr a vysoké vlny, na poledník mysu Horn se dostali až 18. prosince. Obeplutí mysu jim trvalo celých pět týdnů, než se dostali dostatečně na západ od něj a mohli zamířit na sever. U chilského ostrova Sv. Marie v pozici 36° 59' s.š. a 73° 41' z.d. zakotvili 17. ledna 1820. Na tomto místě setkávání velrybářských lodí se doplňovala pitná voda a palivové dříví, ale Essex se zde zastavil jen pro čerstvé zprávy. Vodu, čerstvé ryby a palivové dřívi Essex doplnil u ostrova Masafuera a poté zamířil na sever do oblasti výskytu velryb u chilského pobřeží. Tam ulovili osm vorvaňů, ze kterých získali 250 barelů tuku, dalších 550 barelů získali lovem u pobřeží Peru. Velryb bylo málo, dosavadní úlovek nesplňoval očekávání a kapitán Pollard se rozhodl zamířit do nově objevené lovné oblasti u rovníku, přes tisíc mil západně od Galapág. Po krátké zastávce v malém přístavu Decamas (Atacames v dnešním Ekvádoru) pro pitnou vodu a palivové dříví, kde dezertoval Henry Dewitt, jeden z černošských lodníků, se Essex vydal 2. října směrem ke Galapážskému souostroví. Nejprve zakotvili u ostrova Hood, kde v chráněné zátoce s písčitou pláží museli zastavit lekáž trupu – odlehčenou loď naklonili na bok, aby se dostali k poškozenému místu pod čárou ponoru. Během několika dní, kdy část posádky prováděla opravy trupu, druhá část odchytávala obří želvy, které vydržely dlouho bez vody i potravy a na lodích sloužily jako „živé masové konzervy“. Po týdnu Essex odplul k nedalekému ostrovu Charles, na kterém se nacházela improvizovaná „poštovní schránka“ k předávání zpráv velrybářskými loděmi, které se u ostrova zastavily. Zde pokračovali v lovu želv – celkem jich námořníci pochytali přes 300. Dne 22. října rozdělal námořník Thomas Chappel na břehu oheň, který vítr rychle rozšířil a jelikož bylo období sucha, zakrátko hořel celý ostrov. Essex zvedl kotvy následujícího dne a zamířil za velrybami na západ, do centrálního Pacifiku. Požár proměnil ostrov Charles ve spálenou zemi a vyhubil veškeré živočichy. Ještě po mnoha letech byl ostrov černou spálenou pustinou bez života.

     Během plavby spatřili několik skupin velryb, ale teprve 16.  listopadu odpoledne se jim podařilo přiblížit se natolik, že mohli zahájit hon. Při lovu jedna z velryb vymrštila Chaseův člun do výšky a poté jej úderem ocasu rozbila. Nikomu z posádky se nic nestalo a muže přidržující se trosek vyzvedl po chvíli druhý člun.


Útok vorvaně a zkáza lodi

     V osm hodin ráno 20. listopadu 1820 bylo krásné, jasné počasí s dobrou viditelností a vál slabý vítr, když tu hlídka na stěžni spatřila stádo vorvaňů na závětrné straně od přídě a ozval se výkřik: „Támhle chrlí!“ Loď okamžitě změnila kurz a zamířila k nim. Ve vzdálenosti asi půl míle od stáda loď vyostřila na vítr a stanula v driftu, na vodu byly spuštěny všechny tři čluny a rychle se vydaly k velrybám. Ve druhém člunu si 1. důstojník Chase vyměnil místo s člunovým kormidelníkem a sám byl připraven na přídi s harpunou. Když se blízko něj vynořil jeden z vorvaňů, Chase ho zasáhl harpunou, raněné zvíře udeřilo ocasem do člunu a prorazilo v jeho boku díru. Člun začal rychle nabírat vodu. Chase bleskově přesekl harpunové lano sekyrkou, přikázal díru provizorně utěsnit kabátci posádky, veslaři se opřeli do vesel a Chase s poškozeným člunem zamířil zpět k Essexu, zatímco jeden z mužů neustále vyléval z člunu vodu. Kapitán a druhý důstojník ve svých člunech pokračovali v lovu a brzy harpunovali další velrybu. Po vytažení člunu z vody Chase zjistil, že díru mohou snadno opravit a pokračovat v lovu. Když uviděl, že zbývající dva čluny se nachází daleko na závětrné straně, nechal otočit loď a zamířil k nim.

     Během opravy člunu Chase spatřil, jak se asi 100 m od lodi vynořil obrovský vorvaň, jehož délku odhadl na 85 stop (26 m), s hlavou směrem k lodi. Po chvíli zmizel pod hladinou, ale vzápětí se vynořil přibližně 25 m od lodi a rychlostí asi tří uzlů (5,5 km/h) se hnal přímo na loď. Chase se pokusil o úhybný manévr, ale bylo již pozdě – vorvaň plnou rychlostí narazil do boku lodi před úponovou lavicí předního stěžně (fore-chains). Loď se po úderu prudce zachvěla, ozval se praskot drceného dřeva a námořníci se stěží udrželi na nohou. Úder byl tak silný, jako by loď narazila na podmořské skalisko. Vorvaň mezitím podplul pod lodí, hřbetem drhl o kýl a vynořil se na závětrném boku vedle lodi, kde zůstal asi minutu na hladině bez hnutí, evidentně otřesený silou nárazu, a poté se vzdálil. V tu chvíli se posádka vzpamatovala z šoku a uvědomila si, že v boku je velká díra, kterou do lodi rychle vniká voda. Chase poslal muže k pumpám a nechal vyvěsit vlajkový signál k návratu člunů. Zatímco muži začali čerpat, příď lodi se pomalu zanořovala do vody. V tu chvíli křikem upozorněný Chase spatřil rozzuřeného vorvaně vzdáleného asi 500 m před přídí, jak se blíží dvojnásobnou rychlostí, než bylo běžné, s mohutnou hlavou napůl vynořenou, obklopen zvířenou pěnou. Vorvaň plnou rychlostí znovu narazil do lodi a kompletně rozbil její příď, opět podplul pod lodí a tentokráte již zmizel nadobro.

Vyobrazení útoku vorvaně na velrybářskou loď Essex,
zjednodušená a nepřesná novinová ilustrace z pozdější doby.
Útok vorvaně na velrybářskou loď Essex - skica Thomase Nickersona,
zhotovená o mnoho let později.
Potápějící se Essex - skica Thomase Nickersona, bývalého plavčíka 

     Chasemu bylo ihned jasné, že loď již nelze zachránit a přikázal mužům vzít co nejvíce zásob a spustit náhradní člun na vodu. Mezitím steward William Bond nadvakrát vynesl z důstojnických kajut dva kvadranty, dvě Bowditchovy příručky navigátora, kapitánovu a Chaseovu lodní truhlici – to vše urychleně vložili do člunu, včetně dvou kompasů, které Chase vyndal z kompasnice (skříňka na kompasy před kormidelním kolem). Steward se pokusil sestoupit do podpalubí potřetí, ale rychle stoupající voda mu v tom zabránila. Loď se začala naklánět na bok, muži naskákali do člunu a urychleně ji opustili. Sotva se vzdálili s člunem asi dvacet metrů, loď se převrátila na bok, ale nepotopila se.

     Zbývající dva čluny mezitím pokračovaly v lovu, až po chvíli si harpunář v kapitánově člunu všiml, že loď zmizela. Ihned poté čluny zamířily zpět a šokovaný kapitán Pollard se jen zmohl na dotaz: „Můj bože, pane Chase, co se stalo?“ Nato Chase stručně odpověděl: „Narazil do nás vorvaň.“

     Trup Essexu byl sice zaplaven vodou, ale sudy v jeho podpalubí prozatím poskytovaly dodatečný vztlak, takže se držel na hladině. Kapitán Pollard nařídil odseknout stěžně, aby se loď narovnala, a pokusit se z vraku zachránit co nejvíce potravin a pitné vody. Odsekávání malými sekerkami z člunové výstroje šlo pomalu, asi po 45 minutách namáhavé činnosti se jim ale podařilo stěžně odseknout a trup se částečně napřímil. Mezitím kapitán provedl astronomické měření a vypočítal pozici lodě: 0°40’ jižní šířky a 119° západní délky. Poté posádka vysekala díru v palubě nad skladem s potravinami a z podpalubí vynesla 600 liber sucharů, dále asi 65 galonů pitné vody v soudcích do každého ze tří člunů, mušketu, malý soudek střelného prachu, tesařské nářadí s hřebíky a také několik želv. Odpoledne zesílil vítr a muži se připravili na přenocování – jeden člun uvázali dlouhým lanem k vraku, ostatní pak navzájem k sobě a tak přečkali neklidnou noc. Jen málokdo mohl spát, ostatní přemýšleli o své zoufalé situaci, ve které se ocitli.

     Následujícího dne se trosečníci vrátili na vrak a pobrali z lodi lehké plachty, lana a kulatinu na stěžně a ráhna pro čluny, a na jejich zhotovení pracovali celý den. Stále vál silný vítr a protože vlny zalévaly čluny, muži zvýšili jejich boky asi o 6 palců (15 cm) pomocí cedrových desek, které sebrali z vraku. Nickerson ve svých pamětech napsaných mnoho let po události uvádí, že boky byly zvýšeny asi o 18 palců (46 cm). Protože se jim nepodařilo dokončit šití plachet a další práce během jednoho dne, přečkali u vraku další neklidnou noc.

     Ráno 22. listopadu se na hladině kolem vraku objevil velrybí tuk z poškozených sudů a z lodi se ozýval skřípot a praskání dřeva. Loď se zanořila o něco více a bylo jasné, že se na hladině již dlouho neudrží. Posádka provedla poslední prohlídku vraku, co užitečného by se dalo ještě zachránit a pokračovala v šití plachet. Po poledním měření Slunce a určení pozice svolal kapitán Pollard důstojnickou poradu k zhodnocení situace a rozhodnutí, kterým směrem se vydat k pevné zemi. Snášeni východním větrem a mořským proudem, nacházeli se nyní v pozici 0° 13’ severní šířky a 120° 00’ západní délky. Z Bowditchovy příručky navigátora zjistili, že nejbližší souostroví jsou Markézy, vzdálené asi 1200 mil, a pak Společenské ostrovy (Tahiti), ale plavbu k nim zavrhli, protože jsou obývány divokými domorodci a kanibaly. Ze stejného důvodu zavrhli plavbu k Sandwichovým ostrovům (Havaj), navíc tam začínalo období hurikánů. Nakonec se rozhodli plout k pobřeží Jižní Ameriky, vzdálenému 2500 mil. Protože přímou plavbu na východ k jihoamerickým břehům znemožňovaly pasáty, rozhodli se plout nejdříve asi 1500 mil na jih a na 25°-26° jižní šířky zamířit k pobřeží Chile nebo Peru, a přitom doufali, že cestou narazí na některou z mnoha velrybářských lodí lovících v Pacifiku. Šance na přežití v otevřených velrybářských člunech lehké konstrukce nebyla velká, ale důstojníci z Essexu věřili, že za dva měsíce by mohli dosáhnout jihoamerických břehů a podle toho rozdělili dávky potravin a vody. Ve třech člunech se nacházelo 20 mužů, z toho 6 černochů. Několikrát opravovaný Chaseův člun byl v nejhorším stavu, proto v něm bylo 6 mužů, v ostatních dvou člunech po sedmi mužích. Čluny se měly držet spolu, aby si mohly poskytnout vzájemně pomoc. Ve 12:30 naposled pohlédli na potápějící se Essex, napnuli na člunech plachty a zamířili na jiho-jihovýchod.


Plavba v otevřených člunech - první měsíc

     Muži byli rozděleni do dvou hlídek, z nichž jedna odpočívala a druhá a obsluhovala člun: kormidlovala, trimovala plachty a ze člunů neustále zalévaných vlnami vylévala vodu. Kapitán dal oběma důstojníkům pistoli k udržení disciplíny a rozdělil malé množství střelného prachu. Denní dávka na osobu byla zpočátku stanovena na jednu libru a tři unce sucharů a půl pinty vody (0,24 l). Nepříznivé počasí se silným větrem a velkými vlnami trvalo několik dní. Ve své truhlici měl Chase kromě jiného také papír a tužku, a proto si začal psát deník, což ve člunu poskakujícím na vlnách a zalévaném vodní tříští nebylo snadné. Nepohodlí ve člunu zhoršovalo to, že muži měli neustále mokré oděvy. Mořská voda také pronikla do zabalených zásob sucharů a část jich promočila. Ráno 25. listopadu se v Chaseho člunu objevila trhlina a dovnitř pronikala voda. Poškození se jim naštěstí podařilo opravit – naklonili člun na opačnou stranu, aby se trhlina dostala nad hladinu a uvolněnou plaňku obšívky zatloukli hřebíky, které zachránili z vraku. 28. listopadu kolem 11. hodiny večer poškodil neznámý mořský dravec člun kapitána Pollarda. Aby zabránil potopení, nechal Pollard přeložit všechen náklad na ostatní čluny a jeho posádka celou noc vylévala vodu. Ráno člun opravili, naložili zpět všechny věci a pokračovali v plavbě. Dny plynuly jeden za druhým, do člunů zatékalo, občas je zaplavila vlna a muži museli neustále vylévat vodu. Stav křehkých člunů začal vzbuzovat obavy, zda se nerozpadnou. Slanou mořskou vodou nasáklé suchary způsobovaly nesnesitelnou žízeň, malé dávky pitné vody ji nestačily uhasit. 29. listopadu čluny obklopilo stádo delfínů, ale pokus ulovit některého z nich se nezdařil. Následujícího dne nechal Chase zabít jednu želvu, aby se muži posílili čerstvým masem. Podle poledního měření se nacházeli na 7° 53'  jižní šířky, asi 480 mil od místa, kde opustili vrak lodi.

     Odpoledne 8. prosince se přihnala prudká bouře a déšť a vítr zesílil natolik, že museli spustit stěžně a nechat se bezmocně unášet na vlnách. Bouře trvala celou noc, ale k úlevě všech ráno zjistili, že čluny se udržely spolu a žádný se neztratil. V noci 9. prosince ztratili vizuální kontakt s kapitánovým člunem, ale nad ránem jej opět spatřili. 10. prosince do Chaseova člunu spadly čtyři létající ryby – muži se na ně vrhli a snědli je syrové. Následujícího dne, 11. prosince, zabili a snědli poslední želvu. Vítr zeslábl, bylo velké vedro a posádky člunů vystavené pražícímu slunci trpěly bez možnosti se skrýt do stínu. 13. prosince nastalo bezvětří a vedro se pro zesláblé muže stalo ještě nesnesitelnější. Bezvětří trvalo několik dní, až do 17. prosince, a mořský proud snášel čluny na západ, na opačnou stranu, než potřebovali. V těchto dnech byly sníženy dávky na polovinu, nikdo z mužů neprotestoval. Největším problémem byla palčivá žízeň, muži se pokoušeli pít mořskou vodu, ale to stav ještě zhoršovalo. Někteří zkusili pít vlastní moč. 15. prosince začala do Chaseova člunu rychle pronikat voda trhlinou na přídi u kýlu. Benjamin Lawrence se nabídl, že se ováže kolem pasu lanem, ponoří do vody a u dna člunu sekyrkou přidrží uvolněnou plaňku obšívky tak, aby se dala zatlouct zevnitř člunu hřebíky, které pak sekyrkou zvenčí ohne. To se podařilo a lekáž byla zastavena. 16. prosince kapitán Pollard navrhl, aby za nočního chladu veslovali, ale pokus o veslování zesláblí muži po třech hodinách vzdali. 17. prosince se zvedl vítr z jihovýchodu, sice z nežádoucího směru, ale přinesl jim alespoň úlevu od příšerného vedra. 18. prosince se od východu přehnala další bouře, ale poté mohli napnout plachty a pokračovat v plavbě.

     Ráno 20. prosince, měsíc od zkázy Essexu, se ozval radostný výkřik, oznamující zemi na obzoru. Muži se rázem probrali z letargie a čluny zamířily daným směrem. Holé skalnaté břehy ostrova vypadaly nehostinně, ale na vrcholcích bylo vidět zelenou vegetaci. Po prozkoumání Bowditchovy příručky navigátora dospěli k názoru, že se jedná o Ducie, ale ve skutečnosti to byl ostrov Henderson, objevený teprve rok předtím. Nevěděli, zda je obydlený a nehrozí jim nebezpečí, ale po krátkém váhání se rozhodli přistát a ostrov prozkoumat. Na kost vyhublí a vyčerpaní trosečníci si nejdříve odpočinuli, poté nalovili nějaké ryby a kraby, pochytali ptáky a posbírali jejich vejce. První dva dny nemohli najít pitnou vodu a tak žvýkali listy místních rostlin. Pramen pitné vody objevili teprve 22. prosince a po dlouhé době se mohli napít, co hrdlo ráčí. Po několika dnech průzkumu zjistili, že malý ostrov nedokáže uživit 20 mužů po delší dobu a tak se pustili do oprav člunů. Po konzultaci příručky pro navigátory a zvážení situace se rozhodli plout k Velikonočnímu ostrovu, vzdálenému 850 mil. Neměli ani tušení, že pouhých 104 mil na západo-jihozápad leží ostrov Pitcairn, na kterém žila malá kolonie potomků vzbouřenců z britské lodi Bounty. Tři muži – William Wright, Thomas Chappel a Seth Weeks – se dobrovolně rozhodli zůstat a v plavbě nepokračovat. Pollard napsal zprávu o osudu Essexu a jeho posádky a zanechal ji na ostrově. Třem námořníkům slíbil, že pokud se mu podaří doplout do civilizované země, podá o nich zprávu a učiní vše pro jejich záchranu.

Skalnatý korálový ostrov Henderson v jižním Pacifiku. Je neobydlený,
nemá vlastní zdroj sladké vody, flóra a fauna závisí na deštích.
Dlouhý 9,6 km, široký 5,1 km. V severní části jsou pláže, ostatní
pobřeží tvoří strmé skalnaté útesy, vysoké až 15 m.
Foto web On The Rock


Pokračování plavby v otevřených člunech

     Dne 27. prosince 1820, po naložení zásob pitné vody a ulovených ptáků a ryb, se za dopoledního přílivu vydaly tři čluny se 17 muži na další plavbu. Ve člunech si zřídili improvizovaná ohniště z plochých kamenů a vzali sebou palivové dříví. 3. ledna 1821 se přehnala silná bouře a následující den zjistili, že se nachází daleko na jih od Velikonočního ostrova a při stávajícím nepříznivém východo-severovýchodním větru nemají šanci k ostrovu doplout. Nezbylo jim nic jiného, než pokračovat směrem k ostrovu Juan Fernández, vzdálenému přes 2000 mil. Čerstvé potraviny již snědli a museli opět přejít na hladové dávky sucharů. Dne 10. ledna odpoledne zemřel druhý důstojník Matthew Joy, který již nějakou dobu churavěl a byl velmi slabý. Druhého dne byl pohřben do moře podle námořních zvyklostí. Velitelem jeho člunu se stal harpunář Obed Hendricks. 12. ledna se začalo zhoršovat počasí a v noci přešel silný vítr v bouři, doprovázenou hustým deštěm. Druhého dne ráno Chase zjistil, že ostatní čluny zmizely a v další plavbě pokračoval sám. Podle Chaseových výpočtů k oddělení člunů došlo v pozici 32° 16' jižní šířky a 112° 20' západní délky. 14. ledna, devatenáctého dne po odplutí z ostrova, měli za sebou teprve 900 mil a Chase byl nucen snížit již tak nedostatečné denní dávky sucharů na pouhých 1,5 unce na osobu. Pitné vody měli naštěstí dostatek. Muži se změnili v kostlivce a byli sotva schopni vykonávat nezbytnou činnost ve člunu. V noci ukradl černý lodník suchar, ale byl spatřen a Chase ho nabitou pistolí pod pohrůžkou zastřelení přinutil suchar vrátit. Vyčerpaní muži převážnou část dne jen polehávali na dně člunu. 15. ledna zaútočil na člun velký žralok, ale muži již byli tak zesláblí, že jej nedokázali ulovit. Za bezvětří 18. ledna se ocitli uprostřed stáda velryb chrlících gejzíry vody a muži se obávali, aby jejich člun nesmetla některá z velryb ocasem. 20. ledna zemřel černý lodník Richard Peterson, který se již poslední tři dny nedokázal ani pohnout, a druhého dne byl odevzdán moři.

     Nepříznivý vítr v následujících dnech jim znemožnil pokračovat v plavbě na východ a člun driftoval se skasanými plachtami. Zbylé muže ve člunu opouštěla fyzická síla i vůle žít, jedinou nadějí na záchranu viděli v tom, že potkají nějakou loď. Jejich beznaděj dosahovala vrcholu a krutý hlad byl nesnesitelný. 8. února odpoledne zemřel Isaac Cole. Když se druhého dne chystali námořníci hodit mrtvého do moře, Chase je zarazil a sdělil jim, že suchary jim vydrží již jen tři dny a navrhl tělo ponechat ve člunu a sníst jej. Muži souhlasili a dali se ihned do práce. Oddělili končetiny od trupu a odřezali maso od kostí, rozřízli hrudník a vyjmuli srdce. Poté trup zašili a pohřbili do moře. Nejprve snědli srdce, maso nařezali na tenké plátky, část nechali sušit na slunci a část opekli na ohni. Maso jim vydrželo několik dní a protože je příznivý vítr hnal správným směrem na východ, muži ve člunu značně pookřáli. 15. února snědli poslední kus masa. Podle Chaseho výpočtů jim k pevnině zbývalo ještě 300 mil a k jídlu zbývaly již poslední suchary, postačující sotva na tři dny. 17. února odpoledne spatřil Chase velký mrak, označující blízkost země a zamířil k němu; podle jeho výpočtů to měl být ostrov Masafuera. 18. února v 7 hodin ráno, když Chase ještě spal, námořník u kormidla vykřikl: „Támhle je plachta!“ Chase spatřil loď vzdálenou asi 7 mil, která plula stejným směrem, a vydal se za ní. Po třech hodinách byli z lodi spatřeni a ta zpomalila, aby člun mohl připlout k jejímu boku. Owen Chase, Benjamin Lawrence a Thomas Nickerson byli zachráněni. O chvíli později se ocitli na palubě obchodní brigy Indian z Londýna, které velel kapitán William Crozier. Zesláblí trosečníci nebyli schopni stát, natož se vyšplhat na loď, a na palubu byli vytaženi. Britové trosečníkům poskytli veškerou možnou péči. V poledne téhož dne spatřili ostrov Masafuera a 25. února dopluli do přístavu Valparaíso.

     Druhého dne trosečníky navštívil guvernér, ke kterému se doneslo, že Chase a jeho druhové ve skutečnosti nejsou trosečníky, ale že v krvavé vzpouře zabili kapitána Essexu. Chaseovo svědectví guvernéra přesvědčilo, že se jedná o fámu. O trosečníky se ve Valparísu postaral americký konzul. V přístavu kotvila americká fregata Constellation, v jejíž lodní nemocnici byli tři muži z Chaseova člunu uloženi a ošetřováni. Chase informoval velitele Constellation komodora Ridgelyho o dalších třech mužích zanechaných na ostrově Ducie a ten slíbil, že učiní vše pro jejich záchranu. Požádal kapitána britské obchodní lodi Surry, která se vracela do Austrálie, aby se cestou zastavil u ostrova Ducie a trosečníky vyzvedl, a ten to přislíbil. Komodor Ridgely mu jako kompenzaci za zdržení vyplatil z lodní pokladny 430 dolarů. Surry vyplula z Valparaísa 10. března a k Ducie doplula o necelý měsíc později. Na Ducie nikoho nenašli a kapitána napadlo, zda se důstojníci Essexu nezmýlili v identifikaci a nepřistáli na 190 mil vzdáleném ostrovu Henderson, kam neprodleně zamířil. K ostrovu Henderson dopluli 9. dubna 1821 a zbývající tři trosečníci z Essexu – Chappel, Weeks a Wright byli za dramatických okolností zachráněni. Vysoký příboj na korálových útesech znemožnil člunu ze Surry přistát na pobřeží a tři trosečníci na pláži se začali obávat, že loď odpluje bez nich. Chappel se vrhl do moře a k člunu doplaval. Velitel člunu chtěl plout zpátky k lodi, driftující dále od břehu, a pro zbývající dva muže se vrátit následujícího dne. Chappel ale nechtěl své druhy opustit ani na okamžik, kolem pasu si ovázal dlouhé lano a plaval zpět. Trosečníci byli poté k člunu přitaženi na laně. Během přetahování přes korálový útes byli značně potlučeni a poškrábáni. Na palubě Surry pak jejímu kapitánovi řekli o dopisech, které tam zanechal kapitán Pollard. Následující den našel kapitán vhodnější místo k přistání člunu a jeho posádka dopisy vyzvedla.

     Osud posádek člunů kapitána Pollarda a Hendrickse byl mnohem krutější. Po oddělení Chaseova člunu v bouři z 12. na 13. ledna pokračovaly oba čluny v plavbě k ostrovu Juan Fernández. Také ony se potýkaly s nepříznivými větry. 14. ledna došly zásoby v Hendricksově člunu a muži rychle slábli. 20. ledna zemřel černý lodník Lawson Thomas a jeho tělo bylo ostatními snězeno. O den později došly zásoby v kapitánově člunu a když 23. ledna zemřel Charles Shorter, jeho tělem se několik dní živily posádky obou člunů. 27. ledna zemřel v Hendricksově člunu Isaac Shepherd a 28. ledna Samuel Reed, oba byli sněděni v následujících dnech. 29. ledna se v bouři oba čluny navzájem ztratily. Poslední lidské maso v kapitánově člunu snědli 1. února a kapitán Pollard rozhodl, že k přežití ostatních bude nutné někoho obětovat. Los padl na Owena Coffina, jeho bratrance, který se odevzdaně podřídil osudu. Následně byl losován muž, který měl Coffina zabít. Tím byl určen Charles Ramsdell, který Coffina zastřelil. 11. února zemřel Barzillai Ray a ve člunu zbyli poslední dva muži – kapitán Pollard a Charles Ramsdell, kteří se živili lidským masem po několik dalších dní, a poté se udržovali při životě vysáváním morku z lidských kostí. 23. února je zachránila velrybářská loď Dauphin z Nantucketu, které velel kapitán Zimri Coffin. Posádce Dauphinu se naskytl pohled na člun plný lidských kostí a dvě živé postavy, které se od kostlivců příliš nelišily. Pollardův člun byl objeven nedaleko ostrova Sv. Marie u chilského pobřeží, 300 mil jižněji než Chaseův. O několik dní později byli Pollard a Ramsdell přemístěni na americkou velrybářskou loď Two Brothers, která zamířila do Valparaísa, kam připlula 17. března. Zprávu o tom, že Pollard a další muž z Essexu jsou naživu, přivezla do Valparaísa již 9. března americká velrybářská loď Hero, která se setkala s lodí Dauphin na moři. Na její palubu nemohli být trosečníci přepraveni kvůli špatnému zdravotnímu stavu.

     Kapitán velrybářské lodi Eagle z Nantucketu, která se vracela domů, trosečníkům z Essexu nabídl, že je vezme sebou. Nabídku využili čtyři muži: Chase, Lawrence, Nickerson a Ramsdell; kapitán Pollard byl shledán příliš slabým, aby přežil dlouhou plavbu domů kolem mysu Horn. Loď Eagle vyplula z Valparaísa 23. března a do Nantucketu připlula 11. června 1821. Pollard odplul z Valparaísa na palubě velrybářské lodi Two Brothers o dva měsíce později a domů do Nantucketu dorazil 5. srpna 1821.


Epilog

     Z dvaceti mužů posádky lodi Essex přežilo osm, dvanáct jich zahynulo. Osud třetího člunu, ve kterém byli Obed Hendricks, Joseph West a William Bond, zůstal neznámý. O několik měsíců poté, co atol Ducie prozkoumala posádka lodi Surry, se zde zastavila další loď, jejíž posádka našla na pobřeží velrybářský člun, ve kterém se nacházely čtyři kostry. V roce 1825 se u atolu Ducie a ostrova Henderson zastavila britská válečná šalupa HMS Blossom na výzkumné výpravě, jejíž kapitán Frederick William Beechey o tragédii Essexu věděl, a dospěl k závěru, že nalezený člun s kostrami je onen třetí, pohřešovaný člun. Pokud to byl člun z Essexu, pak by čtvrtá kostra patřila Isaiahu Sheppardovi, poslednímu muži, který zemřel předtím, než se Hendricksův a Pollardův člun navzájem ztratily. Vzdálenost od pozice oddělení člunů k ostrovu Ducie byla přes 1500 mil. Je možné, že za nějaký čas po oddělení dospěl Hendricks k názoru, že se vzhledem převládajícímu protivětru k pobřeží Jižní Ameriky nemají šanci dostat živí, člun otočil a zamířil zpět k ostrovu. Muži cestou postupně umírali, ale zda i v tomto člunu došlo k dalšímu kanibalismu, se zřejmě již nikdy nedozvíme.

     Všech osm přeživších členů posádky Essexu se krátce po návratu domů vydalo opět na moře. Kapitán George Pollard (1791–1870) byl jmenován velitelem velrybářské lodi Two Brothers, na které vyplul z Nantucketu do Pacifiku počátkem r. 1822. V posádce byli dva další muži z Essexu – Charles Ramsdell a Thomas Nickerson. Dne 11. února 1823 loď ztroskotala v bouři na mělčině u Havajských ostrovů, na atolu French Frigate Shoals. Pollard na lodi vykonal ještě jednu plavbu, poté se kariéry na moři vzdal a stal se nočním hlídačem v Nantucketu. Každého 20. listopadu se zavíral ve svém pokoji a postil se na památku mužů z Essexu. Svoji verzi událostí po ztroskotání Essexu vyprávěl několika lidem, kteří o tom zanechali útržkové informace. Vrak velrybářské lodi Two Brothers byl objeven v r. 2008 (další informace zde).

     Owen Chase (1797-1869) se po návratu domů dozvěděl, že je otcem čtrnáctiměsíční dcery. Ještě téhož roku vydal své vzpomínky knižně pod názvem "Narrative of the Most Extraordinary and Distressing Shipwreck of the Whale-Ship Essex" (Vyprávění o nejpozoruhodnějším a nejúděsnějším ztroskotání velrybářské lodi Essex). Vyprávění vycházející z jeho deníkových zápisků se vyznačuje dobrým literárním stylem a je jisté, že jej nenapsal sám – prostému velrybáři musel pomáhat někdo s literárním nadáním. Pravděpodobným autorem textu, kterému Chase jen nadiktoval základní fakta, byl zřejmě jeho známý z dětství William Coffin mladší, který vystudoval Harvard a později se věnoval literární tvorbě. Knížka se objevila v knihkupectví 22. listopadu, rok po ztroskotání Essexu. Chaseovy vzpomínky posloužily jako inspirace spisovateli Hermanu Melvilleovi při psaní jeho románu „Bílá velryba“. Chase se vydal zpět na moře již v prosinci jako první důstojník velrybářské lodi Florida z New Bedfordu. I když jeho rodina žila v Nantucketu, Chase se nantucketským velrybářským lodím vyhýbal celých jedenáct let. V roce 1824 ovdověl, následujícího roku se oženil s vdovou po Matthewu Joyovi, druhém důstojníkovi Essexu, který ve člunu zemřel jako první. Dva měsíce po svatbě vyplul Chase již jako kapitán velrybářské lodi Winslow z New Bedfordu. Jako velrybář byl úspěšný a zbohatl. V roce 1832 mu bylo nabídnuto místo kapitána a podílníka nově stavěné nantucketské velrybářské lodi Charles Carrol. Chase se plavil po mořích do roku 1840, kdy jako zámožný muž odešel na odpočinek. V osobním životě již tak šťastný nebyl – dvakrát ovdověl a s třetí ženou se rozvedl, protože otěhotněla s jiným mužem, když byl na velrybářské výpravě v Pacifiku. V roce 1841 se oženil počtvrté. Vzpomínky na hrůzné události po ztroskotání Essexu jej pronásledovaly celý život. V pozdním věku trpěl silnými bolestmi hlavy a nočními můrami a začal schovávat jídlo na půdě svého domu. V roce 1868 byl prohlášen za duševně chorého a zavřen v ústavu. Zemřel o rok později.

Mladý Owen Chase, první důstojník velrybářské
lodi Essex, dobový portrét
Titulní strana knižního vydání vzpomínek,
které Chase sepsal a publikoval v r. 1821

     Thomas Nickerson (1805-1883) sloužil na dalších velrybářských lodích, pak velrybářství opustil a postupně se vypracoval až na kapitána v obchodním loďstvu. Nějakou dobu žil s manželkou v New Yorku, ale jejich manželství zůstalo bezdětné. Po skončení kariéry a odchodu na odpočinek provozoval v Nantucketu malý penzion, kde se setkal se spisovatelem Leonem Lewisem. Ten ho vybídl, aby své zážitky ze ztroskotání Essexu a tříměsíční plavbě ve člunu sepsal. Nickerson tak učinil a v r. 1876 mu poslal rukopis nazvaný "The Loss of the Ship Essex Sunk by a Whale and the Ordeal of the Crew in Open Boats" (Ztráta lodě Essex potopené velrybou a utrpení posádky v otevřených člunech) k jazykové a stylistické úpravě. Lewis ale v té době prožíval osobní krizi, odplul do Anglie a Nickersonův zápisník zanechal u svých přátel v Connecticutu. Zápisník byl objeven po mnoha letech v r. 1960, ale teprve v r. 1980 se k němu dostal odborník na velrybářství Edouard Stackpole, který se pak podílel na jeho publikaci v r. 1984, sto let po Nickersonově smrti. Ve svých vpomínkách Nickerson věnuje dost místa událostem před potopením lodi, ale také popírá, že by se zúčastnil kanibalismu.

     Charles Ramsdell se postupně vypracoval na kapitána, byl dvakrát ženatý a měl šest dětí. Zemřel v r. 1866. Rovněž Benjamin Lawrence se stal kapitánem, oženil se a měl sedm dětí. Podobně jako Chase ukončil kariéru na moři po roce 1840 a koupil malou farmu na ostrově Nantucket, kde zemřel v r. 1879. Seth Weeks a William Wright se po zachránění z ostrova Henderson nechali najmout do posádky lodi Surry a plavili se nějakou dobu v jižním Pacifiku. Po čase se vrátili přes Anglii do USA. Wright později zahynul na lodi během hurikánu v Karibiku. Weeks odešel na odpočinek a žil na Cape Cod. Zemřel ve vysokém věku a přežil všechny ostatní trosečníky z Essexu. Angličan Thomas Chappel se vrátil do Londýna v r. 1823, kde publikoval vlastní verzi potopení lodi, plavbu na ostrov Henderson, pobyt na něm a záchranu. O pár let později zemřel na Timoru.


     Další svědectví o událostech po zkáze Essexu jsou kusá, některá sepsaná mnoho let po událostech, v detailech si navzájem odporující, především v popisu chování přeživších. Krátce po zachránění publikoval své svědectví pouze první důstojník Owen Chase. Ten se zde prezentuje jako rozhodný muž, který vše zvládl s přehledem. Z jiných svědectví ale vyplývá, že to byl on a druhý důstojník Joy, kteří kapitána Pollarda naléháním přesvědčili, aby se nevracel do Nantucketu po ztrátě člunů druhý den po vyplutí, a také aby po zkáze Essexu nepluli na nejbližší ostrovy, na Tahiti, ale mnohem dál k jihoamerickému kontinentu.

     Za zvláštní se považuje, že vzpomínky nesepsal a nevydal kapitán Pollard – někteří lidé se domnívali, že měl co skrývat. Podle nepotvrzené fámy si vylosoval smrt on sám, ale Owen Coffin, na pokraji fyzického i psychického vyčerpání údajně již neměl vůli žít a tušil, že zakrátko zemře, se nabídl místo něj. Při odsuzování údajné zbabělosti kapitána Pollarda je ale nutno vzít do úvahy, že kdyby byl obětován on, zbývající tři mladíci ve člunu by byli odsouzeni na jistou smrt – nikdo z nich neuměl navigovat ani neměl dostatečné znalosti k vedení člunu. Coffinovi bylo 17 let, Ramsdellovi 16 a Rayovi 18, a pro všechny to byla první plavba. S kapitánem Pollardem měli dva zbylí mladíci šanci na přežití. Za povšimnutí stojí rovněž fakt, že první čtyři muži, kteří byli sněděni, byli černoši – teprve poté přišli na řadu běloši.

     Na ostrově Nantucket se jeho obyvatelé hovorům o zkáze Essexu a následných událostech vyhýbali po celé 19. století. O událostech se šířily různé fámy a historky, většinou nepodložené. Jednou z nich je tato: jistý cizinec, který navštívil Nantucket, se zeptal jednoho místního muže, zda znal místního obyvatele jménem Owen Coffin. Onen muž – kapitán Pollard – údajně odpověděl: „Jestli jsem ho znal? Vždyť já ho snědl!“

     Tříměsíční plavba v otevřených člunech vedených Pollardem a Chasem je nepochybně podivuhodnou ukázkou námořnického řemesla. Pro srovnání, jiná pozoruhodná plavba člunu kapitána Bligha z Bounty, kdy překonali vzdálenost 3600 mil, trvala 47 dní, většinou s příznivým větrem, s možností zastávky na ostrovech cestou, byť z obavy před nepřátelskými domorodci nevyužitou.



Tragédie posádky lodi Essex v literatuře a filmu

     V r. 2000 vydal spisovatel Nathaniel Philbrick knihu In the Heart of the Sea: The Tragedy of the Whaleship Essex (Uprostřed oceánu: tragédie velrybářské lodi Essex; v češtině bohužel nevyšla), ve které vypráví tragický příběh lodi a přeživších námořníků na základě vzpomínek přímých účastníků: plavčíka Thomase Nickersona a prvního důstojníka Owena Chase, doplněných o další dobové zdroje.

Obálka vydání knihy z r. 2005
Zdroj: Amazon.co.uk

     Podle Philbrickovy knihy, která se stala bestsellerem, se v současnosti dokončuje dramatický film o stejném názvu. Režisérem je Ron Howard, který natočil takové filmy jako Apollo 13, Výkupné, Čistá duše, Šifra mistra Leonarda, Andělé a démoni nebo nejnověji Rivalové. Scénárista Charles Leavitt má na svém kontě takové filmy jako Krvavý diamant, Expres nebo Svět podle Prota. Snad i tento příběh o tragédii posádky lodi Essex bude patřit k tomu lepšímu. Uvidíme v březnu 2015, kdy má film premiéru. Hudbu k filmu složil slavný skladatel Hans Zimmer.

Několik fotografií z natáčení filmu
Exteriéry se točily na ostrově La Gomera, jednom z Kanárských ostrovů. Velrybářský trojstěžník Essex ve filmu představuje menší dvojstěžník, briga Phoenix – vhodnější větší trojstěžňovou loď se filmařům nepodařilo zajistit.





Natáčení člunových scén ve filmovém studiu u Londýna

Fotogalerie z natáčení na Picasa Web Albums

Filmová loď Essex
Briga Phoenix byla postavena v r. 1929 v Dánsku jako misionářský škuner. Jako misionářská a později nákladní loď se plavila do r. 1974, poté ji noví majitelé předělali na brigantinu. V r. 1988 ji zakoupila britská soukromá společnost Square Sail, rekonstruovala a používala jako školní loď a pro filmové účely. V r. 1996 byla předělána na brigu a vzhledově stylizována na  loď z počátku 19. stol. Objevila se v řadě filmů, mj. v seriálech Hornblower nebo Červený bedrník.

Briga Phoenix na kotvišti u Fowey v Cornwallu, červenec 2011.
Foto wikimedia 

Plakát k filmu

Několik záběrů z filmu:








Trailer z filmu na ČSFD (české titulky)

Stejný trailer, originál v angličtině:





Poznámky:
  1. Tonáž amerických lodí se v té době počítala podle vzorce: [(délka – 3/5 šířky) x šířka 1/2 šířky] : 95; kde délka = vzdálenost mezi předním a zadním vazem na hlavní palubě ve stopách, šířka = max. šířka na hlavním žebru. Výsledek označoval teoretickou prostornost lodi v objemových tunách a tonáž se označovala b.o.m., tj. builder’s old measurement (stará loďařská míra), též old tons (staré tuny). Nejedná se o výtlak nebo BRT, jak je prezentováno v neodborné literatuře. Pro Essex: [(87,583 – 3/5 x 25) x 25 x ½ x 25] : 95 = [(87,583 – 15) x 25  x 12,5] : 95 = 238,76 = 238 72/95 tun b.o.m.



Literatura:
  • Philbrick, Nathaniel: In the Heart of the Sea: The Tragedy of the Whaleship Essex. Viking Press, New York 2000.
  • Chase, Owen: Narrative of the Most Extraordinary and Distressing Shipwreck of the Whale-Ship Essex. W. B. Gilley, New York 1821.
  • Nickerson Thomas, Chase Owen and others: The Loss of the Ship Essex Sunk By a Whale. First-person Accounts. Penguin Books, New York 2000. Tato kniha obsahuje úplné znění vzpomínek přímých účastníků Owena Chase, Thomase Nickersona a Thomase Chappela, svědectví kapitánů lodí, které trosečníky zachránily, výňatky z dopisů komodora Ridgelyho a další dobové informace. Doporučuji jako primární zdroj pro seriózní zájemce o námořní historii.
  • Spence, Bill: Harpooned. The Story of Whaling. Conway Maritime Press, Greenwich 1980.


Webové odkazy:


Vyhledávání na webu - loď Essex a další informace o velrybářství (anglicky):
whaler Essex
American whaler
American whaleboat
Whaling museum
whale hunt
whaling


Jak vypadala americká velrybářská plachetnice z první poloviny 19. století a život na ní, lze vidět na dodnes dochované lodi Charles W. Morgan z r. 1841, nyní plovoucím muzeu v přístavu Mystic ve státě Connecticut, USA.


Čtenářům, kteří by se o velrybářství v dobách plachetnic chtěli dozvědět více v češtině, doporučuji následující literaturu a film:
  • Herman Melville: Bílá velryba. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, edice Klubu čtenářů, Praha 1956. Překlad S. V. Klíma a Marie Kornelová.
  • Richard Konkolski: Obři oceánů - Velryby a velrybáři. Nakladatelství Knihy Konkolski 2013. 
  • Peter Freuchen: Kniha sedmi moří. Nakladatelství Práce, Praha 1972.
     Americký film Bílá velryba (Moby Dick) z r. 1956 podle románu Hermana Melvillea, s Gregory Peckem v roli kapitána Achaba. Novější filmové verze podle Melvillova románu se této nevyrovnají. Informace o filmu na ČSFD. Film je k shlédnutí na youtube, vyhledávání: film Moby Dick 1956



Vystavil v
Štítky: , , , , ,

Žádné komentáře:

Okomentovat