sobota 26. dubna 2014

VÝROČÍ - VZPOURA NA LODI BOUNTY, 28. DUBNA 1789


Známá scéna, kdy vzbouřenci z lodi Jeho veličenstva Bounty vysazují kapitána Blighe a část důstojníků a mužstva do člunu. Dobová kolorovaná akvatinta z r. 1790, autoři Robert Dodd a B.B. Evans. Zdroj: wikipedia

Dne 28. dubna 1789 došlo k nejznámější vzpouře v dějinách mořeplavby - lodi Jeho veličenstva Bounty se zmocnila vzbouřená část posádky, která vysadila jejího velitele, poručíka Williama Blighe, s 18 loajálními členy posádky do otevřeného člunu. Bounty s 25 muži (19 vzbouřenci, čtyřmi loajálními muži, pro které nebylo ve člunu místo, a dvěma muži, kteří se nepřidali ke vzpouře) zamířila zpět na Tahiti, zatímco člun vedený poručíkem Blighem se vydal na 3 600 mil dlouhou strastiplnou plavbu na ostrov Timor, do přístavu Kupang, nejvýchodnějšího sídla Evropanů - Holandské východoindické společnosti, odkud se chtěl dostat zpět do Anglie.

Samotný příběh vzpoury je většině čtenářů blogu jistě znám z literatury nebo z filmových zpracování, i když tato jsou poměrně hodně romantizována. Stručné informace o vzpouře, o lodi Bounty a Williamu Blighovi jsou pro české čtenáře k dispozici na wikipedii. Vzbouřenci pod vedením pomocníka navigačního důstojníka (master's mate) Fletchera Christiana se nejdříve vrátili na Tahiti. Christian si byl vědom, že britská Admiralita vyšle trestnou výpravu a proto se s několika Tahiťany vydal na Bounty hledat útočiště na jiném ostrově. Část vzbouřenců - 16 mužů - zůstala na Tahiti. Po delším hledání se 9 vzbouřenců z Bounty, doprovázených 6 Tahiťany a 11 ženami, usídlilo na osamoceném neobydleném ostrově Pitcairn, který byl v britských námořních mapách nanesen v chybné pozici. Po vyložení zvířat, zásob potravin a všech potřebných věcí byla Bounty 23. ledna 1790 zapálena a zničena. První lodí, která k ostrovu Pitcairn připlula, byla r. 1808 americká loď lovící tuleně Topaz. Tehdy na Pitcairnu žil již poslední ze vzbouřenců, John Adams (Smith), 9 žen a několik dětí. Informace o osudech vzbouřenců se do Anglie dostaly v r. 1810. První britská válečná loď se u ostrova Pitcairn objevila teprve v r. 1814. Potomci vzbouřenců z Bounty a Tahiťanů žijí na ostrově dodnes.

William Bligh při plavbě přetíženého otevřeného člunu, s nedostatkem potravin a navigačních pomůcek, prokázal své vynikající navigační schopnosti a po 47 dnech plavby dorazil do přístavu Kupang (Coupang) na holandském ostrově Timor. Během plavby zahynul jen jeden muž, zabitý domorodci na ostrově Tofoa. Po návratu do Anglie byl Bligh postaven před admiralitní válečný soud, kde se zodpovídal za ztrátu lodi. a kterým byl zproštěn viny. V r. 1790 byl povýšen na kapitána, zúčastnil se druhé - tentokráte úspěšné výpravy pro chlebovník; později se jako velitel řadových lodí vyznamenal v r. 1797 v bitvě u Camperdownu proti holandské flotě a v r. 1801 v bitvě u Kodaně proti Dánům.

Na trestnou výpravu za vzbouřenci do Pacifiku byla Admiralitou vyslána v listopadu 1790 malá fregata Pandora pod velením kapitána Edwarda Edwardse. V posádce Pandory byl větší počet kadetů, nižších důstojníků a poddůstojníků, kteří měli po předpokládaném zajetí Bounty přejít na její palubu na zpáteční plavbu do Anglie. V březnu 1791 Pandora doplula na Tahiti, kde bylo zajato a uvězněno 14 mužů z posádky Bounty, loajálních i vzbouřenců. Ti byli umístěni do vězení, zhotoveného na velitelské palubě fregaty - tato dřevěná cela měla půdorys 3,3 x 5,4 m a výšku 1,5 m. Posádka lodi nazvala toto vězení "Pandořinou skříňkou". Další pátrání po Bounty a ostatních vzbouřencích bylo neúspěšné a proto se Pandora vydala na zpáteční plavbu do Anglie. 29. srpna 1791 ztroskotala na korálovém útesu u severovýchodního pobřeží Austrálie, když směřovala do Torresovy úžiny. Z posádky fregaty se zachránilo 89 mužů, 31 zahynulo; ze 14 vězňů bylo zachráněno 10, zahynuli 4 muži. Přeživší se vydali ve člunech na ostrov Timor, stejně jako předtím Bligh. Po návratu do Anglie stanulo 10 mužů z Bounty před válečným soudem. Rozsudek byl vynesen 18. září 1792: 4 muži, které Bligh označil za nevinné, byli zproštěni viny; 2 byli shledáni vinnými, ale omilostněni; jeden získal milost později; zbývající 3 byli shledáni vinnými, odsouzeni k trestu smrti a oběšeni na ráhnu HMS Brunswick 29. října 1792. Před válečným soudem stanul rovněž kapitán Edwards, aby se zodpovídal za ztrátu HMS Pandory - a stejně jako Bligh byl zproštěn viny.


H.M.S. nebo H.M.A.V. Bounty?
V anglické literatuře je před jménem lodi obvykle uvedena zkratka H.M.S., též HMS (His Majesty Ship = loď Jeho veličenstva). To se používalo občas i k označení trojstěžňové lodi s příčným ráhnovým oplachtěním, která patřila do stavů královského námořnictva, i když nebyla lodí válečnou. Technicky správnější je označení H.M.A.V. (His Majesty Armed Vessel = Ozbrojená loď Jeho veličenstva), protože Bounty nebyla válečnou lodí, ale do stavů královského námořnictva (Royal Navy) byla zařazena jako pomocná loď.
      Původně malá obchodní trojstěžňová loď s ráhnovým oplachtěním nesoucí jméno Bethia byla britskou Admiralitou zakoupena v r. 1787 a upravena pro výpravu na Tahiti, odkud měla převézt na britské ostrovy v Karibiku sazenice chlebovníku, pro výživu stále rostoucího počtu otroků.
Oficiální údaje lodi z archívu britské Admirality:
Ozbrojená loď (Armed Vessel)
Tonáž (prostornost):               220  26 ⁄94 tum bm
Délka (mezi vazy):                  27,69  m
Šířka:                                       7,42  m
Výška nákladového prostoru:   3,45  m
Výzbroj:                                    4 x 4liberní dlouhá děla, 10 x ruční otočná děla


Dobový plán Bounty z archívu britské Admirality z r. 1787
s vyznačenými úpravami včetně držáků na květináče
 sazenic chlebovníku v zadní části lodi.
Zdroj: National Maritime Museum Greenwich

Plán rozmístění držáků na květináče sazenic chlebovníku z Blighova
popisu plavby "A Voyage to the South Sea", publikovaném v r. 1792.

Zdroj: guttenberg.org



Vzpoura na lodi Bounty ve filmu

Scéna z filmu "Vzpoura na lodi Bounty" z r. 1935,
kdy jsou Bligh a jeho věrní  vysazeni do člunu.
Do širokého povědomí se vzpoura na lodi Bounty dostala teprve ve 20. století, kdy se z ní stal mýtus. Plavba Bounty na Tahiti, vzpoura, následná plavba Blighova člunu na Timor a osud vzbouřenců byly mnohokrát zpracovány v literatuře i ve filmu. Ze tří nejznámějších filmových verzí událostí byly dvě natočeny na motivy románu Charlese Nordhoffa a Jamese Normana Halla - verze z r. 1935 pod názvem "Vzpoura na lodi Bounty" (Mutiny on the Bounty) s Clarkem Gablem a Charlesem Laughtonem v hlavních  rolích, a verze z  r. 1962 pod názvem "Vzpoura na Bounty" (Mutiny on the Bounty) s Marlonem Brandem a Trevorem Howardem. Kniha Richarda Hougha posloužila jako předloha pro film "Bounty" (The Bounty) z r. 1984 s Melem Gibsonem a Anthony Hopkinsem v hlavních rolích. Všechny tři filmy podávají události v poněkud romantizované podobě a soustředí se především na Fletchera Christiana, více než knižní předlohy, a představují jej jako kladného hrdinu - ve všech filmech ho pochopitelně hrály filmové idoly své doby. Poručík Bligh je ve filmech představen jako záporný hrdina a ztělesnění zla - nejvíce je to patrné ve verzi z r. 1935. Všechny tři filmy lze z hlediska dramatizace považovat za dobré a rozhodně stojí za zhlédnutí (byť každý má své klady i nedostatky), historicky je však nejblíž skutečnosti verze z roku 1984. Knižní předlohy jsou tradičně komplexnější a detailnější, filmové verze dramatičtější, zjednodušené, více schématické, určené širšímu publiku, balancující mezi dobrodružným příběhem a dramatem, částečně fiktivní. Všechny tři filmy rovněž obsahují historické nepřesnosti.
      Širší diváckou veřejností, kterou zajímá především dramatické ztvárnění a historické reálie, včetně historické přesnosti lodí, jsou pro ni podružné, je nejlépe hodnocen film z r. 1935, pak verze z r. 1962 a nakonec verze z r. 1984. Co se týče historických reálií, včetně historické přesnosti lodí (exteriér), je pořadí přesně obrácené.




Film "Vzpoura na lodi Bounty" (Mutiny on the Bounty) z r. 1935
Ačkoliv se černobílá filmová verze z r. 1935 drží knižní předlohy nejvíce, obsahuje několik odchylek od románu a události i postavy vykresluje dost "černobíle" a mění některá fakta: zatímco v knize se napjaté vztahy mezi Blighem a Christianem rozvíjejí postupně, ve filmu jsou špatné od samého počátku; filmový Bligh je již od začátku představen jako autoritativní sadista a ztělesnění zla, a ve filmu je na rozdíl od románu (a skutečnosti) mužstvo naverbováno násilně. Jako jediný film ukazuje pátrání fregaty Pandora po vzbouřencích, její ztroskotání, návrat vzbouřenců do Anglie a jejich válečný soud. Na rozdíl od skutečnosti je však ve filmu kapitánem fregaty Pandora samotný Bligh! Kromě nedodržení některých historických faktů (během vzpoury nebyl nikdo zabit, jako je tomu ve filmu pro větší dramatický efekt) filmaři rovněž nijak zvlášť nedbali na autentičnost uniforem a dobových oděvů. Tehdejší morálka nedovolovala, aby ve filmu měly tahitské ženy odhalená ňadra.
      Na filmovou Bounty byl přestavěn škuner Lily, obchodní loď z r. 1882. Trup škuneru byl pro loď z 18. století příliš štíhlý, proto na něj byla připevněna z vnějšku žebra, tvarově odpovídající plánu Bounty, zhotovena nová obšívka a prostor mezi starým trupem a novou obšívkou vyplněn betonem, který tak posloužil jako balast (zátěž). Záď i příď filmové Bounty neodpovídají přesně dobovým plánům lodi: příď byla "vylepšena" na efekt po vzoru větších fregat; záďové zrcadlo je výrazně větší a níže nad hladinou - jednak při přestavbě škuneru využili odlišné konstrukce zádi lodi z konce 19. stol. a větší záď na ni "naroubovali", zároveň filmaři získali větší záďovou kajutu pro natáčení. Rozdíly ve velikosti záďového zrcadla jsou patrné z porovnání originálních plánů Bounty a fotografiemi filmové rekonstrukce. Rovněž některé detaily palubní výstroje (např. vratidlo nebo stěžňové úvazníky odlišného tvaru) a takeláže nejsou z 18., ale modernější z 19. století, např. provedení stěžňových pňů jako na amerických lodích o desítky let později, železné kloubové závěsy dolních ráhen, upevnění ráhnových plachet na železných tyčích nahoře na ráhnech, tzv. jackstays, vratiplachta s vratipněm, šití pásů plachtoviny kosatek, brámová a královská plachta na zadním stěžni, železné kruhy v šotových rozích plachet, oka dolních stěhů vedená nad koši, přední dolní stěhy ukotvené na palubě nebo ochranná síť mezi čelenovými ráhny.
      Pro film byl rovněž přestavěn trojstěžňový škuner Nanuk z r. 1892, představující fregatu Pandora. Jak v případě Bounty, tak u Pandory nešlo o pravé repliky, ani přesné rekonstrukce a plnohodnotné lodě, ale filmařsky kašírované lodě, z nichž rekonstrukce Bonnty je mnohem zdařilejší. Rekonstrukce Pandory je filmařsky stylizovaná poměrně hodně a od skutečné fregaty značně odlišná. Scény v bouři a najetí Bounty na břeh ostrova Pitcairn byly natočeny s 8 m velkým modelem lodi.

Webové odkazy:

*    *    *

Film "Vzpoura na Bounty" (Mutiny on the Bounty) z r. 1962
Tato verze byla natočena podle stejné románové předlohy, jako film z r. 1935, přesto se v řadě detailů liší a obsahuje fiktivní scény, které v románu nejsou ani neodpovídají historické skutečnosti. Typický hollywoodský výpravný dobrodružný romantický film, se zjednodušeným podáním hlavních postav - Fletcher Christian (Marlon Brando) jako džentlmen a kapitán Bligh (Trevor Howard) jako sadistický velitel lodi neurozeného původu. Ve filmu na rozdíl od knižní předlohy zemřou 3 muži. Film má rovněž melodramatický závěr, odlišný od skutečnosti i románové předlohy. Širší diváckou veřejností je tato verze hodnocena výše, než film z r. 1984, především kvůli herectví Marlona Branda.

Filmová Bounty
Pro film byla v Kanadě v r.1960 postavena plně plavbyschopná loď, vycházející z originálních plánů Bounty v archívu britské Admirality. Loď byla na žádost filmového studia (a údajně i Marlona Branda) postavena o něco větší, než byl originál - délka byla zvětšena o 10 m (40%) a šířka o 1,7 m (23%), rekonstrukce je tedy štíhlejší, než originál. Rovněž takeláž byla proporcionálně zvětšena. Tato filmová Bounty byla první velkou lodí, postavenou pro film přímo podle dobových plánů - drtivá většina filmových plachetnic jsou kašírované předělávky existujících moderních lodí nebo naprosto komické fantasmagorie filmařských výtvarníků, nemající se skutečností téměř nic společného. Dřevěná loď byla vybavena dvěma pomocnými motory a elektrickým generátorem. Také u této rekonstrukce nechali filmaři o něco zvětšit záď, než byla na skutečné Bounty, aby měli pro filmování prostornější zadní kajutu. Rovněž některé detaily takeláže byly modernější, podobně jako u filmové Bounty z r. 1935.

Webové odkazy:
Záběr z filmu z r. 1962 - Bounty na oceánu, plující na boční vítr zprava  (námořnicky "na pravém halsu"). Tato filmová Bounty byla větší, než originální loď. Objevila se i v dalších námořních filmech. V letech 1963-1993 sloužila filmová Bounty jako stacionární turistická atrakce v St. Petersburgu na Floridě, od r. 1993, kdy byla předána soukromé nadaci, sloužila jako výcviková a turistická loď. 29. října 2012 se potopila u amerického pobřeží v hurikánu Sandy.

*    *    *

Film "Bounty" (The Bounty) z r. 1984
Podkladem pro scénář k tomuto filmu byla kniha Richarda Hougha, jejíž překlad vyšel i v češtině. Film není klasická hollywoodská dobrodružná podívaná, ale historické drama, které se z historického hlediska blíží skutečnosti mnohem více, než předchozí verze. Režisér Donaldson pojal film civilněji, postavy Fletchera Christiana a kapitána Blighe jsou komplexnější. Na rozdíl od starších verzí není kapitán Bligh ukázán jako ztělesnění zla. Diváci však film považují za nejslabší z tří verzi, kvůli nedotaženému scénáři dramatizace a méně přesvědčivému hereckému výkonu Mela Gibsona; zejména pro diváky očekávající dobrodružný příběh plný napětí byl tento film spíše zklamáním.
      Filmová Bounty představuje z exteriéru nejvěrnější rekonstrukci lodi. Byla postavena v r. 1978 na Novém Zélandu podle originálních plánů z archívu britské Admirality, avšak s ocelovým trupem, který byl od čáry ponoru nahoru pokrytý dřevěnou obšívkou. Trup pod čárou ponoru má navařeny pásky a body, natřené měděnou barvou, imitující měděné plátování dřevěného trupu skutečné lodi. Jedná se o plně plavbyschopnou loď - navenek vypadá jako z 18. století, uvnitř zcela moderní. Vzhledem k ocelové konstrukci trupu má jinak řešena okna na zádi - rovněž vzhledově jsou méně estetická, než bylo na lodích 18. stol. obvyklé. Dnes loď slouží jako turistická atrakce v Hongkongu.

Webové odkazy:

Vzhledově nejvěrnější rekonstrukce Bounty pro film z r. 1984
Zdroj: wikimedia

O filmech na ČSFD, včetně názorů diváků:

Všechny tři filmy jsou k dispozici na DVD nebo Blu-ray discích, např. na Amazonu.



Vzpoura na lodi Bounty v literatuře

      Zprávu o vzpouře publikoval již v roce 1790 po svém návratu do Anglie samotný William Bligh. V roce 1792 následoval jeho celkový popis plavby Bounty z Anglie do jižních moří, vzpoury a plavby člunu na Timor, až do návratu do Anglie. Začátkem 19. století se zmínky o Bounty objevily v časopisech, např. v magazínu Quarterly Review - v r. 1810 krátká informace o posledním přeživším vzbouřenci na ostrově Pitcairn, v r. 1815 obšírnější informace o vzpouře a osudu vzbouřenců na Pitcairnu. V r. 1831 vydal knižně popis událostí sir John Barrow, tajemník britské Admirality. Vzpouře se ve svých románech věnovali Mark Twain a Jules Verne (1879). Do širokého povědomí veřejnosti se vzpoura na Bounty dostala po vydání fiktivní dramatizované verze spisovatelů Charlese Nordhoffa a Jamese Normana Halla v r. 1932. Jejich románová trilogie Mutiny on the Bounty z r. 1932, následované Men Against the Sea (1933) a Pitcairn's Island (1934), se stala předlohou pro úspěšný dobrodružný film z r. 1935. Vzpoura na Bounty nepřestávala přitahovat spisovatele (i filmaře), z řady publikací stojí za zmínku knihy Bengta Danielssona, Richarda Hougha a Caroline Alexander.


Anglojazyčná literatura:

Dobové popisy:
  • Bligh, William: A Narrative Of The Mutiny, On Board His Majesty's Ship Bounty; And The Subsequent Voyage Of Part Of The Crew, In The Ship's Boat. První Blighův popis vzpoury a plavby ve člunu, publikovaný v r. 1790.
  • Bligh, William: A Voyage to the South Sea. Obsahuje Blighův popis plavby Bounty z Anglie na Tahiti, pobytu na ostrově, vzpoury, plavby ve člunu na Timor až do příjezdu do Anglie, publikovaný v r. 1792.
  • Bligh, William: The Bounty Mutiny: Captain William Bligh's Firsthand Account of the Last Voyage of HMS Bounty. Stejný text jako výše zmíněná kniha, vydaný pod jiným názvem později.
  • Bligh, William and Christian, Edward: The Bounty Mutiny. Penguin Classics 2002. Obsahuje Blighův popis vzpoury a plavby ve člunu;, záznam projednávání vzpoury u válečného soudu Admirality s dodatky Edwarda Christiana; bratra vůdce vzpoury, vyjádření Williama Blighe k Christianovým tvrzením a Christianovu odpověď. Přílohy obsahují mj. ukázky z magazínu Quarterly Review z let 1810 a 1815, a výpovědi Johna Admase a Jenny, jedné z tahitských žen z ostrova Pitcairn.
  • Barrow, sir John: The Eventful History of the Mutiny and Piratical Seizure of H.M.S. Bounty: Its Cause and Consequences. London 1831. První kritické zpracování událostí podle dobových dokumentů. Barrow byl dlouholetým tajemníkem britské Admirality, a měl přístup ke všem dokumentům o události. Popisuje rovněž výpravu fregaty Pandora, válečný soud se zajatými vzbouřenci a osud vzbouřenců na ostrově Pitcairn. Kniha online


Moderní literatura:
  • Charles Nordhoff a James Norman Hall: Mutiny on the Bounty. 1932. Románové zpracování udíálostí, posloužilo jako předloha ke dvěma filmovým verzím z r. 1935 a 1962. Další díly románové trilogie o Bounty jsou Men Against the Sea (1933) a Pitcairn’s Island (1934).
  • Hough, Richard: Captain Bligh and Mr.Christian: The Men and the Mutiny. E. P. Dutton 1973. Beletristické zpracování plavby Bounty, vzpoury a Blighovy plavby ve člunu. Kniha byla předlohou pro film "The Bounty" z r. 1984.
  • Alexander, Caroline: The Bounty: The True Story of the Mutiny on the Bounty. London 2003. Autorka popisuje události počínaje vyplutím Bounty z Anglie po soudní projednávání na základě dobových dokumentů.

Literatura v češtině:
  • Alexanderová, Caroline. Bounty: Pravdivá historie vzpoury na plachetníku Bounty. Praha  2005.
  • Falk-Rønne, Arne: Po stopách Bounty. Praha 1972.
  • Hough, Richard. Vzbouřenci z Bounty. Praha 1979.

Poznámka: u českých překladů nebyla provedena odborná korektura námořní terminologie a překladatelé si někdy vymýšleli vlastní výrazy, včetně pofiderních hodností a funkcí posádky Bounty, vyplývající z neznalosti reálií Royal Navy 18. století.


Vyhledávání na webu:
Mutiny on the Bounty
HMS Bounty
HMAV Bounty


Webové odkazy:

Další informace o fregatě Pandora na mém blogu:
http://historia-navalis.blogspot.cz/2014/05/blog-post.html

Článek o fregatě Pandora na modelářském webu:
http://www.modelforum.cz/viewtopic.php?f=183&t=84031



Dodatečná poznámka 20.06.2014:
v návaznosti na výše uvedený příspěvek jsem v článcích na české wikipedii postupně opravil chyby a nepřesnosti a doplnil některé informace. Mimo jiné byly rovněž opraveny chybně uvedené hodností a funkce členů posádky Bounty.



Žádné komentáře: