neděle 1. listopadu 2015

KORZÁR SURCOUF A DOBYTÍ VÝCHODOINDICKÉ LODI "KENT"


Známý obraz dobytí britské východoindické lodi "Kent" francouzskou korzárskou korvetou "Confiance" v r. 1800. Autor obrazu malíř Ambroise-Louis Garneray (1783-1857) sloužil na palubě "Confiance" s proslulým korzárským kapitánem Robertem Surcoufem a této akce se přímo zúčastnil. Obraz v romantickém duchu, olej na plátně 162 x 132 cm, signován, datován r. 1850. Originál se nachází v Musée d'Histoire de Saint-Malo. Toto je druhý Garnerayův obraz akce - první verze z roku 1836 obsahovala řadu chyb - avšak i tento obraz obsahuje chyby, např. ustavení lodí vůči větru neodpovídá popisu v pamětech. Podrobnější komentář a srovnání obou verzí obrazů s Garnerayovými pamětmi následuje níže. Obr. wikipedia

      O francouzských korzárech toho bylo napsáno mnoho a jak jsem zmínil v předchozím článku o korzárské fregatě L'Egyptienne, převažuje nekritický oslavný přístup, dělající z korzárů národní hrdiny, statečně bojující proti silnějšímu anglickému nepříteli. Tato legenda pochází z dob krále Ludvíka XIV., za francouzských revolučních a napoleonských válek ale nebylo nic vzdálenějšího pravdě, proti nepřátelské přesile korzáři bojovali jen zcela vyjímečně. Střetům s válečnými loděmi protivníka se zásadně vyhýbali, v drtivé většině případů přepadali slabě vyzbrojené obchodní lodě s malými posádkami, tj. „bojovali“ s výrazně slabším nepřítelem. V literatuře jsou korzárské akce obvykle popsány tendenčně, zkresleně, vynechávající některé skutečnosti, mnohdy romantizující a přehnaně oslavné. Korzárství bylo ve skutečnosti státem podporované námořní lupičství, označované jako legalizovaná loupež (angl. legalized theft). Korzáři byli civilní soukromé osoby s oprávněním přepadat a kořistit obchodní lodě nepřítele, jejich lodě byly vlastněny a financovány soukromníky a jejich hlavním cílem bylo získat co největší kořist. Ve válce stát korzáry využíval k poškození námořního obchodu nepřítele. Korzáři ale byli individuální osoby, nebyli organizováni státem a neplnili žádné strategické vojenské mise, nebyli součástí ozbrojených sil státu, jak je někdy chybně prezentováno, a nepodléhali vojenskému velení. V literatuře je rovněž chybně uváděn termín guerre de course jako korzárská válka, vycházející patrně z podoby francouzských slov course (výprava, hon, štvanice, pronásledování) a corsair (korzár) a nepochopení jejich významové odlišnosti. Guerre de course je označení pro válku státu proti námořnímu obchodu nepřítele s cílem přerušit nebo zničit jeho zásobování a způsobit ekonomické škody, vedenou válečným loďstvem, na níž se podíleli rovněž korzáři (kapeři). Tento druh války proti námořnímu obchodu nepřítele praktikovaly všechny válčící státy. Odpovídající anglické označení pro guerre de course je commerce raiding (přepadání a loupení obchodních lodí), německé Handelskrieg (válka proti obchodu). Francouzští revolucionáři byli zpočátku proti korzárství, které odporovalo článkům 2, 12 a 17 Deklarace práv člověka a občana z r. 1789, ale krátce po zahájení námořní války s Anglií šly revoluční ideály stranou a korzárské licence (kaperské listy) byly vydávány jako na běžícím pásu. Tento rozmach trval jen krátce, vzhledem k nedostatku posádek pro válečné lodě bylo korzárství vládou zakázáno. Obnoveno bylo za Direktoria v r. 1795.

      Nejslavnějším korzárem francouzských revolučních a napoleonských válek byl Robert Surcouf (1773-1827), rodák ze Saint-Malo. Pocházel z rodiny s korzárskou tradicí, sahající až k časům slavného René Duguay-Trouina. Jako chlapec byl velmi prudký, měl bojovnou povahu a účastnil se mnoha klukovských rvaček. Po incidentu v jezuitské škole byl poslán jako plavčík na obchodní loď, plující mezi St. Malo a Cádizem. V patnácti letech se vydal na obchodní lodi do Indického oceánu, kde se tři roky plavil na obchodních a otrokářských lodích. Bystrý, energický, houževnatý a schopný mladík projevoval zájem o námořnické řemeslo, učil se navigaci a rychle se vypracoval – v osmnácti byl již prvním důstojníkem, zástupcem kapitána. V r. 1792 se vrátil do Francie jako kormidelník na válečné lodi, ale po krátkém pobytu doma odplul zpět do Indického oceánu jako důstojník na otrokářské lodi. O něco později se stal kapitánem otrokářské brigy Créole, i když obchod s otroky byl revolučním Konventem zakázán. V r. 1794 sloužil jako poddůstojník na válečné fregatě Cybèle. Služba na fregatě se mu nezamlouvala, chtěl být korzárem a tak válečné námořnictvo opustil.

      V r. 1795 se stal kapitánem korzárské lodi Émilie, jíž ale guvernér Ile de France (Mauritius) odmítl vydat na další plavbu kaperský list. Přestože k přepadání a zajímaní obchodních lodí nepřítele neměl oficiální povolení, Surcouf zajal v Bengálském zálivu u ústí řeky Gangy několik britských obchodních lodí, včetně lodivodské brigy Cartier, na kterou se přemístil s částí posádky a ukořistěné lodě odeslal v doprovodu Émilie na Ile de France. S touto brigou, přejmenovanou na Hasard a posádkou 26 mužů, ukořistil v lednu r. 1796 britskou východoindickou obchodní loď Triton o tonáži 800 tun, vyzbrojenou 26 děly a s posádkou 100 mužů. Po návratu na Ile de France se dozvěděl, že jeho kořist je zkonfiskována státem, protože neměl k zajímání cizích lodí povolení. Rozlobený Surcouf odplul do Francie, kde se mu podařilo po delším jednání s úřady rozhodnutí změnit a kořistné mu bylo vyplaceno. Po 14 měsících vyplul v r. 1798 jako kapitán korzárské brigy Clarisse, tentokráte řádně vybaven kaperským listem. Zamířil opět do Indického oceánu, kde během r. 1799 uskutečnil dvě korzárské plavby, při nichž ukořistil několik obchodních lodí, především britských. V únoru r. 1800 se vrátil na Ile de France a protože poškozená Clarisse vyžadovala větší opravy, přijal nabídku velení na 18-dělové korzárské korvetě Confiance z Bordeaux. Zde se na palubu nalodil také mladý, teprve sedmnáctiletý Ambroise-Louis Garneray (sám používal jen jméno Louis), který se později stal známým malířem-marinistou a autorem korzárských pamětí, mj. podrobně popisujících Surcoufovo dobytí lodi Kent.

Vlevo skutečný Surcouf na dobovém portrétu, vpravo herec Gerard Barray,
jeho filmový představitel. O dvou romantických dobrodružných filmech
o Surcoufovi pojednává pasáž v článku na blogu zde.

Portrét Roberta Surcoufa jako kapitána
korzárské lodi, dobový obraz.

      V roce 1800 vykonal Surcouf na Confiance dvě korzárské plavby v Indickém oceánu a ukořistil několik obchodních lodí. Jen taktak unikl zajetí britskou fregatou, ale na druhé plavbě se mu podařilo získat svoji největší kořist, loď britské Východoindické společnosti Kent. Dobytí této lodi je Surcoufovou nejslavnější akcí, která se stala ve své době legendou. Celou akci barvitě vylíčil ve svých pamětech výše zmíněný Louis Garneray a jelikož nebyla známa žádná jiná podrobná svědectví (popis akce od Surcoufova prvního důstojníka Drieuxe nebyl publikován, britské prameny jsou ohledně ukořistění lodi velmi skromné a obsahují minimum podrobností), z jeho vyprávění vychází prakticky všichni autoři knih a článků o Surcoufovi. Málokdo z nich však vzal do úvahy, že Garnerayovy paměti jsou tendenční, poněkud přehnané, účelově zdramatizované, psané formou dobrodružného románu pro mládež, že obsahují řadu chyb, nepřesností i zcela fiktivních informací; a vůbec se nenamáhal některá fakta ověřit a doplnit.

      Stejnou hrubou chybu učinil také spisovatel Jiří Kovařík, který Surcoufově akci dobytí Kentu věnoval kapitolu ve své knize Korzáři Francouzské revoluce. Kromě nekritického převzetí Garnerayových chyb včetně přehnané glorifikace korzárů, Kovařík informace neověřoval a jeho text navíc obsahuje chybné překlady z Garneraye, nepřesnosti, podivnou neodbornou lodní terminologii a rozkazy, včetně vyložených nesmyslů, které ale v Garnerayově popisu vůbec nejsou. Například: Kent plul zpočátku směrem ke Confiance ostře na levoboční vítr, nikoli na vítr zprava (nákres, text vůbec nezmiňuje); Kent měl jinou výzbroj, než je uvedeno (str. 180); na jeho palubě nebyli žádní námořní pěšáci (str. 180), Garneray uvádí officiers de l'armée de terre, vojáky pozemní armády – na regulérních východoindických lodích nikdy žádní námořní pěšáci nebyli; Surcouf neříká, že nepřátel je mnohem více, ale že jich je přibližně 130, stejně jako mužů na Confiance (Nous sommes cent trente hommes ici, comme eux sont aussi à peu près cent trente hommes là-bas...) (str. 179); Confiance se nenacházela na jih od Kentu, ale severně od něj (nákres a str. 182); Confiance nevykonala prudký obrat o 360° (str. 181), to by byl naprostý nonsens, ocitla by se na stejném kurzu!; na Confiance žádný můstek nebyl, byla to korveta s hladkou průběžnou palubou (str. 179); v r. 1800 žádný prapor Bourbon neexistoval, šlo o střelce - dobrovolníky milice z ostrova Réunion, postaru nazývaném Bourbon (str. 180, 185); rozkaz „Uvolnit lana po větru!“ je nonsens (str. 182); nic takového jako hákovací sekery neexistuje (str. 179); do útoku jdou abordážní čety či oddíly, nikoli hákovací (str. 184); po zahákování Surcouf vydává rozkaz k abordáži, nikoli (opět) k hákování (str. 183); na Kentu nebyla žádná přední ani příďová nástavba (str. 183, 185), ani můstek (str.185), ani kormidelna (str.185), ani lávka (str. 184, 185); Kent neměl kotevní řetězy, v té době se ještě stále používala silná kotevní lana (str. 184). Kovařík rovněž neuvádí, že většina vojáků naloděných na Kent z lodi Queen, která shořela v Brazílii, neměla zbraně. Kovaříkův nákres manévrování Confiance a Kentu je zcela v rozporu s Garnerayovými pamětmi i textem v jeho knize – při uvedeném směru větru nemůže Kent plout na sever; lodě manévrují obráceně, než je popsáno a Confiance končí na návětrném boku Kentu, místo na závětrném! Takto je to nonsens a navíc Garneray jasně zmiňuje, že se Confiance udržovala po celou dobu na návětrné straně Kentu. Kovaříkův popis dobytí Kentu je hodně nadnesený, zřejmě použil jednu z pozdějších vykuchaných a pro mládež upravených verzí, nikoli Garnerayův původní text. Ostatně celou knihu Korzáři Francouzské revoluce nelze považovat za solidní literaturu faktu, ale spíše za oddechovou četbu pro nenáročné čtenáře, kde primární je čtivost. Autor není odborník na námořní historii, proto mu unikají některé souvislosti a konstruuje vlastní nebo přebírá jiné chybné domněnky. "Odborného" námořního poradce mu dělal laik Karel Ahmed Řezníček, jehož znalosti námořních reálií jsou naprosto nedostatečné. Autor literatury faktu by měl mít solidní znalosti dané problematiky a před publikováním dát text k odborné korektuře, což se v tomto případě nestalo.

      Čtenáři mají možnost porovnat Kovaříkův text s níže uvedeným stručným popisem akce. Pro ty, kteří nemají jeho knihu Korzáři Francouzské revoluce k dispozici, je dole na konci příspěvku uveden odkaz na Kovaříkův web, kde je kapitola o dobytí Kentu online, v článku o Garnerayovi.

      Podívejme se tedy nyní na tuto akci věcně, technicky a realisticky, bez typické přehnané glorifikace francouzských korzárů a zjednodušování, s uvedením faktů a souvislostí na pravou míru, a doplněním dalších informací, v povrchní literatuře pro nenáročné čtenáře zcela opomíjených. Podkladem jsou dostupné francouzské a britské zdroje, především odborná literatura, vycházející z dobových oficiálních dokumentů a úředních záznamů. Popis samotného dobytí Kentu vychází z Garnerayových pamětí, doplněný o informace z britských pramenů.

Druhá plavba korzárské korvety "Confiance" na podzim r. 1800, přibližná trasa.
Na této plavbě Surcouf získal svoji největší kořist, britskou východoindickou
loď "Kent". Zdroj obr. wikipedia, vlastní úprava



Surcoufovo dobytí lodi Kent

      Ráno 7. října roku 1800 plula Confiance pod redukovanými plachtami v Bengálském zálivu a mířila k deltě řeky Gangy, k písčinám zvaným Sandheads, když hlídka na předním stěžni ohlásila velkou loď po větru na levoboční přídi. Jelikož se nacházeli v místech, kde by mohli potkat silně vyzbrojenou britskou válečnou loď, chtěl se Surcouf přesvědčit osobně, o jakou loď se jedná, než se rozhodne, co dál, a sám vyšplhal na přední stěžeň. V dalekohledu spatřil siluetu trojstěžníku: zadní nástavba, boky čnějící vysoko nad hladinu, dlouhý trup, se stěžni daleko od sebe – evidentně ozbrojená východoindická loď, plující z Londýna do Kalkaty. Ještě ze stěžně vykřikl rozkaz, aby Confiance odpadla od větru a zamířila k ní.

      Loď britské Východoindické společnosti Kent dorazila k cíli své plavby, driftovala v oblasti hloubek 25 sáhů (45 m) a čekala na lodivoda, který ji povede na sever plavebními kanály mezi zrádnými mělkými písečnými lavicemi v ústí řeky Huglí, jednom z mnoha ramen v deltě Gangy, do přístavu Kalkata, nacházejícím se přes 100 mil proti proudu řeky. Když na Kentu spatřili plachtu na obzoru, domnívali se, že se jedná o očekávaný lodivodský škuner. Anglický kapitán nechal napnout všechny plachty a Kent zamířil vstříc Confiance, na levém halsu, ostře na levoboční vítr. Rovněž na Confiance napnuli všechny plachty. Surcouf nechal svolat posádku a nařídil výdej kávy a alkoholu k posilnění. Nastoupeným mužům oznámil, že přibližující se cizí trojstěžník je východoindická loď, že na ni zaútočí a že je čeká obrovská kořist. Poté vydal rozkaz připravit loď k boji, zatímco se obě lodě k sobě přibližovaly na protilehlých kurzech. Confiance měla nyní vítr zprava, asi dvě čárky za traversem, a plula výrazně rychleji, než Kent.



Satelitní snímek stejné oblasti Sandheads, jako mapa výše.
Jasně jsou vidět písečné lavice, vybíhající daleko do moře.
Foto: © EarthSnapshot CC BY-NC-ND 3.0
      V deset hodin se lodě přiblížily natolik, že bylo možno spočítat dělové střílny Kentu – bylo jich 38, po devatenácti na každém boku (Garneray uvádí vzdálenost asi 1,5 míle). Surcouf, který udržoval Confiance na návětrné straně Kentu, se chtěl přesvědčit, kolik děl má východoindická loď ve skutečnosti – věděl, že tyto lodě nemívají děla ve všech střílnách a že někdy používají falešné hlavně. S Confiance se přibližoval proti Kentu tak, aby se minuli levými boky na hranici dostřelu jeho děl v hlavní baterii. Krátce předtím nechal ubrat plachty a vyostřil tak, že nyní plula Confiance na boční vítr. Mezitím na anglické lodi zjistili, že se nejedná o lodivodský škuner a dělovým výstřelem Confiance vyzvali, aby se identifikovala a vztyčila svoji vlajku. Když Surcouf výzvu ignoroval, pojal kapitán Kentu Robert Rivington podezření, že se jedná o korzára a když se lodi míjely, nechal vypálit boční salvu, ale žádná dělová kule Confiance nezasáhla. Během míjení spatřili Francouzi na zadní palubě anglické lodi skupinu žen se slunečníky, a na horní palubě mnoho mužů v červených vojenských kabátcích. Poté nechal Surcouf vztyčit francouzskou vlajku.

      Ještě jednou Surcouf svolal muže, znova k nim promluvil a povzbudil je k boji. Věděl, že malý kalibr děl Confiance na velký trojstěžník nestačí, že dělostřelecký souboj nemá žádný smysl, a posádce oznámil, že zamýšlí obratným a rychlým manévrem přirazit k závětrnému boku anglické lodi a dobýt ji bleskovou abordáží. „Na Confiance je nás 130 a jich je také přibližně 130. Jsem si jist, že každý z vás vydá za víc, než za jednoho Angličana. Až budete na jejich palubě, vrhněte se každý na svého Angličana a za pět minut tam žádný nezbude, nemám pravdu?“ Muži povzbuzeni alkoholem a kapitánovou řečí odpověděli jásotem. Surcouf pokračoval: „A pokud jde o jejich děla, o ta se nestarejte. Jsme tak nízko nad hladinou, že se jich nemusíme obávat, kule nám proletí nad hlavami. A ještě jeden detail – naše dolní ráhna budou akorát v takové výšce, že budou jako dva mosty na jejich palubu. Bude to prosté, jako procházka v parku!“ Nadšeným mužům Surcouf slíbil navíc dvě hodiny ďáblova podílu, loupení všeho, co nepatří k nákladu. Posádce ještě nařídil, že nesmí ublížit anglickým dámám.

      Muži se připravili k abordáži: každý z nich se vyzbrojil sekerou, šavlí, pistolí a tesákem. Někteří si vzali krátké muškety nabité šesti kulemi, jiní se chopili patnáct stop dlouhých pík. Několik zkušených mužů popadlo silné kyje k umlácení nepřítele. Bourbonští střelci se připravili na stanovištích, odkud měli pálit po britských důstojnících. Na stěžních se připravili muži s granáty, které měli vrhat na palubu britské lodi podle svého uvážení. Děla byla připravená k palbě. Nebojující muži – tlumočníci, kuchař, sluhové – měli od Surcoufa nařízeno, aby zabili každého, kdo by slézal na palubu Confiance, Angličany i Francouze.

      Mezitím, co probíhaly přípravy k boji, provedl Kent obrat vlevo proti větru, aby se dostal blíž k francouzské lodi. Confiance vzápětí na to vykonala stejný obrat proti větru vpravo – po vykonání obratů pluly lodě opět proti sobě, Confiance stále na návětrné straně. Nyní měl Kent vítr z pravoboku a Confiance z levoboku. Lodě se opět minuly, nyní na poloviční vzdálenost dostřelu děl, a Kent vypálil druhou boční salvu (z pravoboční baterie), ale i tato minula cíl. Jakmile se lodě minuly, odpadla Confiance od větru, stočila vpravo a zamířila těsně za záď Kentu, na jeho závětrný bok. Na britské lodi patrně pochopili Surcoufův úmysl a aby mu v něm zabránili a mohli na korzára vypálit salvu z levobočních děl, začali vykonávat obrat po větru vlevo. Aby si Confiance udržela výhodu návětrné strany, musela se nyní stočit o 90° vpravo, na protilehlý kurz vůči Kentu. Na Kentu skasali hlavní plachtu, aby se jim snadněji prováděly manévry, tím ale také loď zpomalila. Když to Surcouf spatřil, radostí vykřikl: „Teď je naše, mládenci!“ Bylo mu okamžitě jasné, že pomalý těžkopádný Kent nebude mít dostatek rychlosti k provedení dalšího obratu.

      Confiance nyní míjela Kent na vzdálenost dostřelu z muškety (asi 75 m) a vystavila se jeho třetí boční salvě. Tentokrát řada kulí zasáhla trup Confiance a třísky z roztříštěných boků zranily několik mužů. Jedna z kulí přerazila přední brámovou čnělku. Surcouf vykřikl: „Kormidelníku! Otoč za její záď! Povolit buliny a ráhnové otěže!“ Confiance nabrala zadní vítr a vyrazila kupředu. Když proplouvala těsně za zádí Kentu, ten se pokusil o obrat proti větru vlevo. Kvůli malé rychlosti se mu ale obrat nepodařilo vykonat, jeho příď nepřešla linii větru – Kent se nejprve zastavil a poté jej vítr začal tlačit dozadu a pomalu otáčet vpravo. „Děkuji ti z celého srdce! Teď se ke mně přitulíš sám!“ zvolal Surcouf jízlivě a vydal rozkazy zatáhnout levoboční děla dovnitř, aby nepřekážela abordáži, a otočit prudce vlevo na vítr. Zastíněná plachtami Kentu proplula Confiance za jeho vysokou zádí, přirazila k jeho závětrnému pravoboku a zahákla se. Angličané si v prvním okamžiku pořádně ani neuvědomili, co se děje. Po poslední boční salvě se domnívali, že je korzárská loď poškozena a že se Francouzi pokusí o abordáž je vůbec nenapadlo. Řada Angličanů se nahrnula k zábradlí, aby se podívala na poničenou korzárskou loď, místo toho k jejich úžasu spatřili desítky zuřivých Francouzů, chystajících se zaútočit. Po několika vteřinách se vzpamatovali a běželi pro ruční zbraně. Obě lodě byly napevno zaklesnuty, dolní ráhna Confiance se dotýkala lanoví Kentu a vytvořila přechodový můstek na jeho palubu, jak Surcouf zamýšlel.

      „Na palubu!“ zařval Surcouf a jeho muži se vrhli na Kent. Mužům, kteří měli zůstat na palubě Confiance, Surcouf znova přikázal zabít bez milosti každého, kdo by na ni sestoupil, Francouze či Angličany, všechny bez rozdílu. V tu chvíli zaburácela ohlušující čtvrtá dělová salva Kentu a mraky kouře na chvíli pokryly celou loď. Confiance ale byla nízko nad hladinou a kule neškodně prolétly nad jejím trupem. Boky obou lodí do sebe narážely s prudkým skřípotem, jak byl Kent snášen a otáčen větrem, a zdálo se, že se lodi od sebe oddělí. V tu chvíli se do přídě Confiance pevně zaklesla mohutná kotva, visící na přídi Kentu, a vytvořila tak dodatečný přídržný hák. Silná rána a mohutný otřes vyvolaly v posádce Confiance dojem, že je trup rozdrcen a že se jejich loď potopí, a s o to větším zápalem pokračovala v abordáži Kentu. Surcoufův první důstojník Drieux zaútočil se svým oddílem na přední palubu Kentu, kde se setkal s odhodlanou obranou Angličanů. Francouzští střelci kosili anglické důstojníky v parádních uniformách, další a další korzáři se hrnuli na palubu Kentu, někteří po ráhnech. Na přední palubu pronikl také Surcouf. Angličané se bránili houževnatě, krvavá řež na palubě Kentu trvala asi 20 minut. Jeden z granátů, vržených ze stěžně Confiance, zabil kapitána Rivingtona. Po jeho smrti odpor Angličanů ochabl a ti se stáhli do podpalubí, odkud podnikli ještě jeden neúspěšný výpad. Francouzi nejprve zablokovali všechny palubní poklopy a tím Angličany uzavřeli na střední palubě. Podle hluku přesouvaných děl ale usoudili, že se Angličané pokusí střílet z děl vzhůru na horní palubu a tak vtrhli dolů a po krátkém zuřivém boji přinutili Angličany, aby se vzdali. Nyní nastal čas slíbeného drancování. S ohledem na přítomnost dam a vysoce postavených osob včetně generála St Johna, požádal Surcouf své muže, aby byli ohleduplní.

      Ženy a jejich doprovod nechal Surcouf přemístit na domorodou loď, plující kolem. Ostatní anglické zajatce poslal do Kalkaty na obchodní lodi o něco později na základě slibu, že za ně bude propuštěn stejný počet Francouzů, vězněných v Kalkatě a Madrásu. Velením na Kentu pověřil Surcouf svého prvního důstojníka Drieuxe, kořistní posádku tvořilo 60 mužů z Confiance. Po vykonání nezbytných oprav zamířily obě lodě na Ile de France. Čtrnáct těžce raněných Angličanů, kteří nemohli být přeneseni na obchodní loď a byli ponecháni na Kentu, postupně zemřelo na následky zranění a tetanus. Během plavby na Ile de France zemřelo rovněž několik zraněných Francouzů. Celkové ztráty tak činily 27 mrtvých a 28 raněných Angličanů, a asi 12 mrtvých a 10 raněných Francouzů.

       Na Ile de France, kam lodě připluly 16. listopadu, se Surcoufovi a jeho mužům dostalo bouřlivého a nadšeného uvítání, na jejich počest se konaly banket a velkolepá slavnost. Confiance odplula v lednu 1801 pod Surcoufovým velením do Francie s nákladem koloniálního zboží, jako obchodní loď vybavená kaperským listem. Během plavby domů Surcouf ukořistil další lodě. Před přístavem Bordeaux narazil na britskou námořní blokádu a byl pronásledován nepřátelskou fregatou. Podařilo se mu uniknout, musel ale hodit přes palubu všechna děla až na jedno, kotvy, čluny a náhradní kulatinu na stěžně a ráhna. Dne 13. dubna 1801 připlul do přístavu La Rochelle. Rovněž ve Francii bylo dobytí Kentu oslavováno jako skvělé vítězství. Britové reagovali vypsáním odměny za dopadení Surcoufa ve výši pěti milionů franků. Surcouf se v květnu v Saint-Malo oženil, usadil se na pevnině a užíval svého velkého bohatství. V roce 1802 obdržel za své činy Řád čestné legie.

      K Surcoufovi a Kentu se váže jedna historka: při zkoumání ukořistěného nákladu požadovaly úřady na ostrově vydání podílu zlata a na zakotvenou loď vyslaly člun s úředníky a vojáky, kteří jej měli převzít. Surcouf, kterému se požadovaný podíl zdál příliš velký a nechtěl jej vydat, rozkázal, aby pytle se zlatem přinesla posádka na palubu a poté je nechal shodit do moře. Důstojníkovi pak řekl, ať si je sami vyzvednou. Kdokoli jiný by byl bezpochyby zatčen, na slavného korzára si ale místní úřady netroufly. S tímto incidentem, pokud je pravdivý, může souviset jeden detail: překladatel Garnerayových pamětí do angličtiny Roland Wilson uvádí, že v době Surcoufova návratu na Ile de France 16. listopadu již vypršela platnost jeho kaperského listu, vydaného začátkem května – povolení k zajímání nepřátelských lodí mělo platnost šest měsíců. Rovněž Demerliac uvádí, že kaperský list pro Confiance a Surcoufa byl vydán v květnu, ale stejně jako Wilson neuvádí přesné datum. Je tedy možné, že místní kořistní komise si „troufla“ požadovat větší podíl na základě toho, že platnost Surcoufova kaperského listu již vypršela. Bližší informace se mi nepodařilo zjistit. Tento incident je tak trochu podobný tomu z r. 1796, kdy úřady na Ile de France zabavily Surcoufovu kořist včetně východoindické lodi Triton, tehdy ale neměl kaperský list vůbec.

      Pasažéři z Kentu se do Kalkaty dostali během 4 dnů, nejdříve ženy na domorodé lodi, o něco později muži, odeslaní na obchodní loď. První zpráva o ukořistění Kentu byla otištěna v novinách ihned po připlutí jeho pasažérů. Již 13. října byla vyslána fregata Východoindické společnosti Nonsuch, aby pronásledovala Confiance a Kent, pátrání ale skončilo neúspěšně.

*      *      *

     Autor podrobného popisu dobytí Kentu Ambroise-Louis Garneray (1783-1857) – námořník, korzár, malíř-marinista a spisovatel – se narodil v Paříži a byl synem královského malíře Jeana-Françoise Garneraye, žáka slavného Jacquese-Louise Davida. Již od chlapeckých let vykazoval malířský talent. Ve třinácti letech vstoupil do revolučního námořnictva a do r. 1799 sloužil na válečných lodích, kde dosáhl hodnosti pomocníka kormidelníka. Již tehdy zaujal svými kresbami a akvarely. Když kapitán poškozené fregaty Preneuse, která po boji s anglickou lodí skončila na útesech Ile de France, vydal rozkaz aby se vzdala, Garneray nechtěl padnout do zajetí, skočil do vody a doplaval na blízký břeh. Protože na Ile de France žádná jiná válečná loď nebyla, Garneray tak válečné námořnictvo opustil a stal se korzárem – v r. 1800 se zúčastnil plavby se slavným Surcoufem na Confiance. Po odplutí Surcoufa do Francie v r. 1801 se Garneray plavil v Indickém oceánu na otrokářských a obchodních lodích. Po obnovení války s Anglií sloužil na korzárské lodi a později opět na válečných fregatách. V r. 1806 byl na fregatě Belle Poule, která byla poražena a zajata v bojovém střetu s anglickou eskadrou u Kapverdských ostrovů. Raněný Garneray byl odvezen do Anglie, kde strávil 8 let jako válečný zajatec na vězeňských pontonech v Portsmouthu. Tam využil svůj malířský talent a na živobytí si přivydělával prodejem svých obrazů. V r. 1814 byl propuštěn a vrátil se do Francie, a protože se mu nepodařilo najít práci na obchodních lodích, odjel domů do Paříže, kde se věnoval malování. V letech 1817-1830 byl v podstatě oficiálním malířem francouzského námořnictva a vytvořil řadu obrazů a skic francouzských a cizích přístavů a námořních scén. V letech 1833-1837 byl ředitelem muzea v Rouenu, poté několik let pracoval na výzdobě porcelánu pro manufakturu v Sèvres. V té době vylepšil grafickou techniku akvatintu a začal ve větším rozsahu tvořit rytiny. V roce 1836 se bonapartista Garneray zúčastnil nevydařeného štrasburského pokusu Ludvíka Napoleona o převrat. Ke konci čtyřicátých let se mu přestalo dařit a živořil v chudobě. Ludvík Napoleon, který se stal v r. 1848 prezidentem a později císařem Napoleonem III., na něj nezapomněl a v r. 1852 mu udělil Řád čestné legie. Garneray se na nějakou dobu dostal opět na výsluní. Poslední léta jeho života ho tremor (třes) rukou značně omezoval v malování. Zemřel v r. 1857 a je pochován na pařížském hřbitově Montmartre. Jeho výtvarné dílo je úctyhodné: čítá 141 olejomaleb, 176 rytin a 22 akvarelů.

      Garneray, v době přepadení Kentu v r. 1800 sedmnáctiletý mladík, se rozhodl sepsat své námořnické paměti teprve v r. 1847, desítky let po událostech, kdy mu bylo 64 let. V roce 1848 poslal své zápisky na ministerstvo školství se žádostí o jejich publikování na náklady státu jako historického dokumentu k osvětě mládeže, podpoře vlastenectví a národní hrdosti. O více než rok později dostal z ministerstva zdvořilé zamítnutí. Garneray se poté rozhodl své paměti publikovat na pokračování v časopise. To mu již bylo 67 let a psaní pro časopis bylo pro něj namáhavé. „Zpočátku mi chyběl dostatek materiálu, když po mě redakce požadovala každý týden dodávat určitý počet stran, paměť mi již nesloužila a často jsem měl problém si dané události vybavit,“ vzpomíná Garneray ve své knize Scénes maritimes, vydané po jeho smrti v r. 1863. Jeho patrně věcný vypravěčský styl byl pro větší atraktivnost a čtivost upravován redaktorem časopisu; na úpravě jeho původního textu se rovněž podílel profesionální spisovatel, pravděpodobně Édouard Corbière (1793-1875), bývalý námořník, novinář a úspěšný autor dobrodružných námořních románů. Garnerayovy beletristicky upravené paměti, redigované, zdramatizované a s mnoha dialogy, vyšly v r. 1851 s jeho vlastními ilustracemi pod názvem „Voyages de Louis Garneray: Aventures et combats“ (Plavby Louise Garneraye: Dobrodružství a bitvy). Následovaly vzpomínky na osmiletý pobyt na vězeňských pontonech v Anglii (Mes pontons). Pozdější souhrnné knižní vydání bylo rozděleno do tří částí:  Voyages, aventures et combats (Plavby, dobrodužství a bitvy); Le Négrier de Zanzibar (Otrokářská loď ze Zanzibaru) a Mes pontons (Mé pontony).

      Garnerayovy paměti měly značný úspěch, knihy vyšly v několika vydáních, některé pozdější verze byly ale zkráceny a upraveny pro mladé čtenáře. „Vykuchaná“ verze prvního dílu Garnerayových pamětí se pozná podle toho, že chybí původní 12. kapitola o královně z Bombetoku, popisující mj. kult lásky na Madagaskaru. Garnerayovy literárně zdramatizované vzpomínky nelze brát jako přesnou faktografickou literaturu: obsahují mnoho chyb a nepřesností, autor si pletl datumy, místa, jména lodí i osob, i některé detaily – je nutno mít na paměti, že psal pod časovým tlakem; některé události jsou přikrášleny nebo značně přehnané, občas melodramatické, některé převzaté z jiných pramenů; některá fakta si protiřečí; řadu událostí, které měl Garneray jen z doslechu, popisuje jako přímý účastník; a některé pasáže považují historikové za čirou fikci. Některé informace po ověření z jiných zdrojů byly potvrzeny nebo naopak vyvráceny, u dalších bylo zjištěno, že je Garneray převzal od jiných autorů, část se ověřit nepodařilo. Na rozdíl od jiných francouzských korzárů té doby, jako Pierre-Edouard Pluckett, Guillaume Angenard a Jacques-Aimé Péray, kteří sepsali své paměti především pro sebe a vlastní rodiny, Garneray psal své memoáry již s úmyslem jejich publikování, pro širokou čtenářskou obec, především mládež, a jako primární zvolil čtivost a napínavost děje. Jeho knihy tak mají blíž k historickému dobrodružnému románu, než literatuře faktu. Ostatně ve Francii je Garneray označován za předchůdce spisovatelů dobrodružných námořních románů. Přes uvedené nedostatky jsou Garnerayovy paměti obecně považovány za hodnotné svědectví oné doby; při jejich čtení je ale nutno pamatovat na faktografické nesrovnalosti a nepovažovat vše za pravdivé a přesné vylíčení.

      Garneray po sobě nezanechal jen paměti s barvitým vylíčením svých dobrodružství, včetně dobytí lodi Kent, ale také dva působivé obrazy této akce, z nichž první z r. 1836 obsahoval mnoho chyb, a tak později v r. 1850 namaloval nový.

První verze obrazu dobytí britské východoindické lodi "Kent" korzárskou korvetou "Confiance" z roku 1836. Olej na plátně 93 x 78 cm, obraz signován a datován. Originál se nachází v Musée de la Roche-sur-Yon ve Vendée. Na tomto impozantním obraze, namalovaném v romantickém duchu, se malíř a bývalý námořník Garneray dopustil řady chyb – viz srovnání obou verzí níže. Skutečná abordáž a boj byl ve skutečnosti méně dramatický, korzáři neviseli po desítkách na boku a zádi "Kentu", hlavní útok vedli Francouzi přes příď. Na druhé verzi obrazu z r. 1850 je abordáž o něco realističtější. Obr. wikipedia


Srovnání obou verzí Garnerayových obrazů dobytí lodi Kent s komentářem:
Obrázek ve větším rozlišení, než je v prohlížeči blogu, otevřete kliknutím pravým tlačítkem myši a výběrem z kontextového menu "Otevřít odkaz na nové kartě / v novém okně"
Vzájemné proporce "Kentu" a "Confiance" na Garnerayových obrazech lze ověřit porovnáním plánů obou lodí ve stejném měřítku. Pro lepší názornost byl trup "Confiance" vybarven a umístěn vůči "Kentu" přibližně v pozici, jako na plátnech. Aktuální ponor "Kentu" v den střetu s korzárskou lodí je snížen proti ponoru plně naložené lodi o cca 0,5 m: loď připlula k Sandheads více vynořená po spotřebování zásob během tříměsíční plavby z Brazílie (žádné informace o tom, že by se "Kent" zastavil doplnit zásoby na ostrově Sv. Heleny nebo v Kapském městě nejsou známy, ačkoli vzhledem k velkému počtu osob na palubě je jedna zastávka pravděpodobná). Ponor "Confiance" je ponechán pro plně naloženou loď, i když patrně měla také o něco menší ponor – z původního stavu asi 210 mužů jich zbylo na palubě 130, ostatní byli odesláni jako kořistné posádky na ukořistěných lodích; na druhou stranu si korzárské lodě doplňovaly proviant, střelný prach, vodu a potřebný materiál ze zajatých obchodních lodí (např. kulatinu na stěžně a ráhna, plachtovinu apod.). Ve skutečnosti tak mohl být rozdíl bočních výšek "Kentu" a "Confiance" menší o 20-30 cm. Jak vidno, je nízký trup korzárské lodi pod úrovní střílen "Kentu". Boční výška trupu "Kentu" ve středolodí byla při zmenšeném ponoru 5,0 m, výška "Confiance" 2,25 m – korzáři museli překonat výškový rozdíl asi 2,75 m. Z plánů je patrné, že dolní ráhna "Confiance" byla vysoko nad palubou "Kentu" a netvořila „přechodové můstky“ ihned po přiražení, jak uvádí Garneray v pamětech, ale musela být k tomuto účelu spuštěna o několik metrů níže – to je ostatně dobře vidět na druhé verzi jeho obrazu. Výška horního okraje zrcadla nad hladinou činila na "Kentu" 8,0 m, na "Confiance" 3,0 m – z obrazů vyplývá výška zrcadla "Kentu" větší, minimálně 9,0 m. Namalováním většího "Kentu" chtěl Garneray zvýšit dojem z hrdinství korzárů, útočících „na mnohem větší loď a početnějšího nepřítele“.

*      *      *

Technické informace

RC model "Confiance" v měřítku 1:30, délka modelu 1,90 m
Obr. navimodele45

Confiance

postavena v r. 1797 v Bordeaux
během spouštění na vodu se převrátila, byla narovnána a opravena
korveta s hladkou průběžnou palubou, 2 paluby, 24 střílen
takeláž: trojstěžník s plným ráhnovým oplachtěním
délka 35,86 m; šířka 9,53 m; ponor: příď 4,3 m / záď 5,0 m
nosnost 365 tun, výtlak cca 700 tun (přesný údaj není k dispozici)
rok 1797 – posádka 150 mužů, výzbroj 18 x 8-liberních děl plus 4 otočná ruční děla
rok 1800 – 23 důstojníků a poddůstojníků + 190 mužů (asi 160 Evropanů; 25 střelců domobrany z ostrova Réunion, postaru nazývaného Bourbon; zbytek míšenci a černoši)
rok 1800 – výzbroj 20 děl: 6 x 8-liberní a 12 x 6-liberní + 2 x 36-liberní obusiery
rok 1801, duben – při plavbě zpět do Francie (La Rochelle) posádka 89 mužů

Ukořistěna člunovým výsadkem z britské fregaty HMS Loire 3.6.1805 v přístavu Muros na severozápadě Španělska a zařazena do stavů Royal Navy pod stejným jménem – Britové ukořistěným francouzským lodím zařazeným do královského námořnictva obvykle ponechávali původní jména.

Údaje Royal Navy (RN):
délka hlavní paluby 35,66 m; šířka 9,52 m; výška nákladového prostoru 4,27 m
tonáž 491 59/94 tun bm (prostornost)
klasifikována jako 18-dělová trojstěžňová šalupa, od r. 1807 jako loď šesté kategorie (sixth rate)
výzbroj 24 děl: 22 x 18-liberní karonády + 2 x 6-liberní dlouhá děla (příďová stíhací)
posádka 140 mužů
plán lodi se nachází v archívu britské Admirality (nyní v námořním muzeu v Greenwich)

Velitelem Confiance po celou dobu její služby pod britskou vlajkou v letech 1806-1810 byl komandér James Yeo. Loď nejprve sloužila v oblasti Anglického kanálu (La Manche), od r. 1808 v jihoamerické oblasti, kde se zúčastnila několika bojových akcí společně s portugalskými loděmi, včetně dobytí Cayenne 14.01.1809. Vyřazena ze stavu RN a prodána 22.12.1810. Několik let byla provozována jako obchodní loď, poslední zmínka pochází z r. 1816.

Originální plán "Confiance" z archívu britské Admirality, po provedení úprav pro službu v Royal Navy v roce 1806 (as fitted). Britové mj. přidali střílnu na přídi, vyměnili vratidlo, upravili prostory v podpalubí a francouzská děla nahradili karonádami. Trup se žebry tvaru písmene "V" prozrazuje, že loď byla stavěna pro rychlost.

Obusier - bronzová lodní houfnice, kalibr 36 liber, typ z r. 1787. Exponát Musée national de Marine v Paříži. Francouzská obdoba britské karonády, nepříliš úspěšná. Obusier byl od r. 1795 postupně nahrazován karonádami, z palub válečných lodí zcela zmizel na začátku Napoleonova císařství.
Foto: © Rémi Kaupp, Wikimedia Commons


HEICS Kent

ozbrojená obchodní loď britské Východoindické společnosti (HEICS = Honourable East India Company Ship, loď Ctihodné Východoindické společnosti - moderní zkratka. Dobová zkratka byla HCS = Honourable Company Ship, loď Ctihodné společnosti)
postavena v r. 1799 v loděnici Thomase Pitchera v Northfleetu na Temži
takeláž: trojstěžník s plným ráhnovým oplachtěním
délka 44,35 m (kýl 35,94 m); šířka 11,05 m; výška nákladového prostoru 4,50 m;
3 paluby; výška mezipalubí 1,88 m
tonáž 824 tun bm (prostornost)
nosnost cca 1100 tun (v literatuře často udáváno jako výtlak)
výtlak plně naložené lodi cca 1700 tun (přesný údaj není k dispozici)
posádka 101 mužů
nominální výzbroj 26 děl: 20 x 12-liberních a 6 x 6-liberních
dělová (střední) paluba 26 střílen (po 13 na každém boku), horní paluba 12 střílen
ponořená část trupu pobita měděnými plechy na ochranu před mořskými korýši

Loď byla vybavena kaperským listem ze dne 28. března 1800, kde je uvedena aktuální výzbroj 26 děl kalibru 18 a 9 liber a posádka 100 mužů (archív Admirality ADM 7/328). Loď měla 20 osmnáctiliberních kanonád (kratší hlavně, než standardní děla) v hlavní dělové baterii na střední palubě a 6 devítiliberních děl na horní palubě.

Z Anglie vyplula na první plavbu do Indie 3. května 1800. Ukořistěna francouzskými korzáry 7. října 1800 v Bengálském zálivu poblíž Sandheads. Kapitán Kentu Robert Rivington poprvé ve funkci velitele, ale jako důstojník se plavil na lodích HEIC řadu let a byl dostatečně zkušený. Ukořistěná loď pod velením Surcoufova prvního důstojníka Joachima Drieuxe s 60 muži francouzské kořistní posádky doplula na Ile de France (Mauritius) 16. listopadu 1800. Prodána za 30 900 piastrů dánské společnosti, přejmenována na Cronberg. Odplula do Evropy v březnu 1801, dorazila do Norska v červnu, a v červenci přeplula do Kodaně. Další osud lodi pod dánskou vlajkou se nepodařilo zjistit.

Plán regulérní britské východoindické lodi 800-tunové třídy kolem roku 1800, stejné velikosti jako "Kent". Vpravo dole je vidět charakteristický tvar trupu těchto obchodních lodí s plochým dnem a téměř rovnými boky, které na rozdíl od válečných lodí nejsou výrazně oblé a vkleslé směrem dovnitř. Na bočním nákresu je vidět, že dolní paluba je pod čárou ponoru a v žádném případě nemohla nést děla, jak je často prezentováno v nekvalitní literatuře, kde jsou východoindické lodě přirovnávány k válečným dvojpalubníkům. Východoindické lodi byly štíhlejší, než válečné: jejich poměr délky trupu k šířce byl 1:4, zatímco u válečných lodí činil 1:3,6 až 1:3,8. Modrá čára označuje ponor plně naložené lodi.

*      *      *

Komentář k výzbroji a posádce britských východoindických lodí


      V literatuře o francouzských korzárech v období válek 1793-1815 se o britských východoindických lodích tradičně vyskytují mýty a zavádějící informace, že tyto lodě byly silně vyzbrojené, srovnatelné s válečnými dvojpalubníky, a že měly velké posádky, dobře vycvičené k boji. Autoři vůbec nerozlišují, že východoindické lodi byly různých velikostí a že mezi nimi byly značné rozdíly – v povrchní literatuře je zjednodušeně jako východoindická loď brána ta největší třída, jako by existoval jen jeden typ. Lodě východoindické společnosti se v té době dělily na tři základní třídy (classes): malé 500-tunové, střední 800-tunové a velké 1200-tunové; kromě toho byla provozována řada lodí s tonáží někde mezi uvedenými třídami. Největší východoindické lodi měly tonáž 1400-1500 tun bm. Ani ty největší však neměly děla na dolní palubě, jako tomu bylo u válečných dvojpalubníků – na dolní palubě se převážel náklad. Tyto velké lodi ale mívaly na úrovni dolní paluby namalovaný okrový pás s falešnými poklopy střílen, a z dálky vzbuzovaly dojem, že se jedná o dvojpalubníky válečného námořnictva. Tato kamufláž byla velmi zdařilá a dokázala zmást korzáry i kapitány francouzských válečných lodí. V literatuře o korzárech bývají zcela nesmyslně přirovnávány k válečným dvojpalubníkům také středně velké 800-tunové východoindické lodi, jako byly např. Triton a Kent, ukořistěné Surcoufovými korzáry – tyto lodě lze co se týče velikosti, konstrukčních prvků a výzbroje, srovnávat s válečnými fregatami, za které byly rovněž kamuflovány stejným nátěrem.






      Co se týče výzbroje, ve srovnání s běžnými obchodními loděmi v období před rokem 1801 byly východoindické lodě sice výrazně lépe vyzbrojeny a s početnějšími posádkami, a měly být schopné se ubránit jak menším lodím pirátů a korzárů, tak i menším válečným, avšak kalibr jejich děl nebyl k efektivní obraně dostatečný. Ani větší počet mužů posádky východoindické lodi nestačil současně k obsluze děl na jednom boku a obsluze plachtoví během manévrování v boji. Zatímco posádku východoindické lodi 800-tunové třídy vyzbrojené 26 děly tvořilo 100 mužů, posádka 32-dělové válečné fregaty o podobné tonáži a výzbroji 18-liberních děl v hlavní baterii čítala 254 mužů (třída Narcissus). K obsluze 13 děl na jednom boku bylo na Kentu zapotřebí minimálně 50 mužů, fregata třídy Narcissus měla k obsluze 16 děl na jednom boku 100 mužů. Již před rokem 1800 bylo vedení Východoindické společnosti i velitelům lodí zřejmé, že šestiliberní, devítiliberní a dokonce i dvanáctiliberní děla nejsou k efektivní obraně dostatečně účinná, a někteří kapitáni si vyžádali děla většího kalibru. Lodě 800-tunové třídy jako Kent měly nominální výzbroj 26 děl: 20 x 12-liberní na dělové palubě a 6 x 6-liberní na horní palubě; z kaperského listu vystaveného pro Kent 28. března 1800 však víme, že loď byla vyzbrojena 18-liberními a 9-liberními děly. Lodě 800-tunové třídy měly na boku vždy 13 střílen na dělové (střední) palubě a 6-12 střílen na horní palubě; tj. 26 střílen na dělové palubě a 12-24 střílen na horní palubě, celkem 38-50 střílen. Jen část střílen ale byla osazena děly: prázdné bývaly první a poslední dvě střílny na dělové palubě a polovina střílen na horní palubě. Na řadě obrazů mají východoindické lodi děla ve všech střílnách, to se týká především lodí po r. 1801, kdy došlo k navýšení výzbroje – ve skutečnosti ale mnoho lodí nemělo plnou výzbroj a řada střílen byla buďto prázdná, nebo v nich někdy bývaly falešné hlavně ze dřeva, jako kamufláž k odstrašení korzárů. Tyto skutečnosti autoři literatury o korzárech evidentně neznali a u východoindických lodí tradičně uvádějí větší počet děl podle počtu střílen. O používání falešných děl např. věděl také Surcouf – Garneray v pamětěch uvádí, že se chtěl přesvědčit, kolik skutečných děl se na Kentu nachází tak, že se přiblížil na hranici dostřelu, aby jej vyprovokoval k plné boční salvě. Garneray – a  po něm většina autorů píšících o korzárech – pak Kentu přisuzují 38-40 děl, zatímco loď měla ve skutečnosti pouze 26 děl, ale 40 střílen. Osmnáctiliberní děla na východoindických lodích byla kratší, než standardní: byly to tzv. kanonády (cannonades) dlouhé jen 6 stop (1,83 m), zatímco standardní 18-liberní dělo na válečné lodi bylo dlouhé 9 stop (2,74 m).

      Mnoho autorů píšících o korzárech rovněž uvádí, že početné posádky východoindických lodí byly dobře vycvičené k boji. Dochované dobové prameny ale svědčí o opaku: ve srovnání s válečnými loděmi stejné velikosti byly posádky malé, špatně vycvičené k obsluze děl i k boji s ručními zbraněmi střelnými i chladnými. Kent byl od zahájení války v r. 1793 již sedmou východoindickou lodí ukořistěnou Francouzi – teprve po této ztrátě se Ctihodná Východoindická společnost „probrala“ a v r. 1801 rozhodla o navýšení výzbroje pro zvětšení bezpečnosti svých lodí, stanovila minimální počet a kalibr děl pro každou třídu lodí, nařídila bojový výcvik posádek a schválila extra příplatek pro dělmistra (obsluha děl) a zbrojíře (použití ručních zbraní), jako motivaci k výcviku posádky. Lodě 800-tunové třídy měly po r. 1801 nominální výzbroj 32 děl: na dělové palubě 20 x 18-liberní děla-kanonády dlouhé 6 stop (1,83 m) a 2 x 18-liberní kanonády 8 stop dlouhé (2,44 m) jako záďová stíhací; na horní palubě pak 10 x 18-liberní karonády o délce 3,5 stopy (1,07 m). Jak vidno, přestože střílen na dělové palubě bylo 26 (po 13 na boku), nebyly děly osazeny všechny střílny, ale lodě měly v nominální výzbroji pouze 22 kusů 18-liberních kanonád. Přezbrojení trvalo několik let, ještě v r. 1808 neměly některé 800-tunové východoindické lodi ani počet, ani kalibr děl odpovídající předpisům. Velikost posádek ale zůstala nezměněna – 100 mužů. Pro zajímavost, lodě 1200-tunové třídy měly posádku 130 mužů.

      Někteří autoři rovněž píší, že na palubě Kentu byl velký počet námořních pěšáků (marines) – toto svědčí o jejich neznalosti námořních reálií: regulérní ozbrojené obchodní lodě Východoindické společnosti nikdy neměly v posádce námořní pěšáky, jako tomu bylo na válečných lodích. Tento omyl pramení z toho, že východoindické lodi často přepravovaly do kolonií a zpět vojáky; ti ale nebyli členy posádky, na lodi byli jako pasažéři. V případě napadení ale vojáci pomáhali loď bránit, a to jak vlastními zbraněmi, tak pomocí při obsluze děl. Jsou známy případy, že při napadení pomáhali obraně také někteří pasažéři – civilisté, což byl i případ Kentu.

      Britské dobové prameny o dobytí lodi Kent zmiňují, že na palubě bylo málo ručních zbraní k odražení francouzské abordáže, což odpovídá skutečnosti. Množství ručních palných a chladných zbraní na palubách východoindických lodí bylo kalkulováno pro bojující část posádky, nestačilo ani pro všechny muže na palubě.

Na palubě 800-tunové východoindické lodi byly k dispozi následující ruční palné a chladné zbraně:
10 trombonů (musketoons)
80 mušket s bajonety
80 abordážních pík
40 pistolí
80 šavlí s pochvou a řemenem
40 bojových seker na delší násadě (pole axe, pollaxe)
50 ručních granátů

      Kolik bylo přesně osob na palubě Kentu v době přepadení Surcoufovými korzáry, není známo – prameny se v počtech výrazně rozcházejí. Neví se totiž, kolik lidí z východoindické lodi Queen, která v červenci shořela v brazilském přístavu San Salvador, pokračovalo v plavbě do Indie na palubě Kentu. Dle dostupných informací při zkáze Queen zahynulo 70 členů její posádky, 30 vojáků a 6 pasažérů. Queen byla lodí 800-tunové třídy, stejně velká jako Kent, s posádkou 101 mužů. V době vypuknutí požáru byl její kapitán, několik lodních důstojníků, generál St John s rodinou, armádní důstojníci a většina civilních pasažérů na břehu. Všechny lodní doklady včetně seznamu posádky a seznamu pasažérů byly zničeny. Zbývajících 31 členů posádky z lodi Queen se patrně vrátilo do Anglie, plavba do Indie pro ně neměla smysl. Dle různých pramenů bylo na Kent naloděno 200-300 pasažérů z Queen: asi 100-150 vojáků britské regulérní armády (pěšáci a dragouni); armádní kadeti, kteří neměli žádný nebo jen částečný vojenský výcvik; vojenští rekruti – nováčci bez vojenského výcviku; civilisté – koloniální úředníci, obchodníci, rodinní příslušníci včetně žen, a služebnictvo. Na Kentu byla posádka 101 mužů a 32 pasažérů, z Queen bylo naloděno 200-300 osob. Celkem tedy na Kentu bylo 333 až 433 osob. Garneray uvádí 437 bojeschopných mužů, ale vzhledem k mnoha nepřesnostem v jeho pamětěch a sklonu přehánět, lze toto číslo považovat za nereálné. Jelikož Kent a Queen vypluly z Anglie společně 3. května 1800 a obě lodi mířily do Bengálského zálivu, zdá se málo pravděpodobné, aby na jedné lodi bylo jen 133 a na druhé přes 400 osob; vojáci by byli spíše rozděleni na obě lodě rovnoměrněji. Za reálnější se proto považuje, že Garnerayovo číslo 437 je spíše součet původních posádek a pasažérů na obou lodích dohromady: na Queen tak kromě 101 mužů posádky bylo 203 pasažérů, tj. celkem 304 osob. Po odečtení 106 osob zahynuvších při požáru a 31 členů posádky, kteří se patrně vrátili do Anglie, tak na Kent mohlo být z lodi Queen přijato asi 167 osob, tj. na Kentu se v době přepadení Surcoufem nacházelo celkem 133+167=300 osob. Pokud by do Indie plulo na Kentu i 31 členů posádky z Queen, celkový počet na palubě by činil 331 osob. Ať již bylo na Kentu 300 nebo 437 osob, z inventáře ručních zbraní je jasné, že zdaleka nestačily pro všechny bojeschopné muže – vojáci přelodění ze zničené Queen o své zbraně přišli během požáru, ti co se zachránili z hořící lodi, většinou skákali do vody jen v nočním prádle na spaní.


Posádka východoindické lodi 800-tunové třídy podle nařízení z r. 1791:

1 velitel (Commander)
1 první důstojník (Chief Mate)
1 druhý důstojník (Second Mate)
1 třetí důstojník (Third Mate)
1 čtvrtý důstojník (Fourth Mate)
1 pátý důstojník (Fifth Mate)
1 šestý důstojník (Sixth Mate)
1 chirurg (Surgeon)
1 lodní hospodář (Purser)
1 loďmistr/bocman (Boatswain)
1 dělmistr (Gunner)
1 tesař (Carpenter)
1 kadet a velitel člunu (Midshipman and Coxswain)
4 kadeti (Midshipmen)
1 pomocník chirurga (Surgeon's Mate)
1 temovač (Caulker) = utěsňovač spár v obšívce lodi
1 bednář (Cooper)
1 kapitánův kuchař (Captain's Cook)
1 lodní kuchař (Ship's Cook)
1 kapitánský stevard (Captain's Steward)
1 lodní stevard (Ship's Steward)
2 pomocníci loďmistra/bocmana (Boatswain's Mates)
2 pomocníci dělmistra (Gunner's Mates)
2 pomocníci tesaře (Carpenter's Mates)
1 pomocník temovače (Caulker's Mate)
1 pomocník bednáře (Cooper's Mate)
6 kormidelníků (Quartermasters) – často chybně překládáno jako „ubytovací důstojník“
1 plachtař (Sail-maker)
1 zbrojíř (Armourer)
1 řezník (Butcher)
1 holič (Barber)
1 drůbežář (Poulterer)
2 sluhové kapitána (Servants for the Commander)
1 sluha pro prvního důstojníka (Servant for Chief Mate)
1 sluha pro druhého důstojníka (Servant for Second Mate)
1 sluha pro chirurga (Servant for Surgeon)
1 sluha pro loďmistra/bocmana (Servant for Boatswain)
1 sluha pro dělmistra (Servant for Gunner)
1 sluha pro tesaře (Servant for Carpenter)
50 řadových námořníků (Foremastmen)
--------------------------------------------------------
101 celkem


Přehledné složení posádky dle výše uvedeného seznamu vypadá následovně:

Nautický personál:
  1 kapitán
  6 důstojníků
  5 kadetů
  2 poddůstojníci
  4 pomocníci poddůstojníků
  6 kormidelníků
50 námořníků (lodníků)
-------------------------------
74 mužů

Obslužný personál (nebojující):
  1 chirurg
  1 chirurgův pomocník
  1 hospodář
  2 kuchaři
  2 stevardi
  9 řemeslníků
  1 řezník
  1 drůbežář
  1 holič
  8 sluhů
--------------------
27 mužů

Během boje je lékař a jeho pomocník v podpalubí, kde ošetřují zraněné. Ostatních 25 mužů mělo minimální nebo vůbec žádný bojový výcvik ve střelbě a použití ručních chladných zbraní, a vykonávali pomocné práce – nosili prachové náplně k dělům, odnášeli raněné a pomáhali chirurgovi (ranhojičovi) s ošetřováním raněných.

*      *      *

Následující přehled uvádí jména, funkce a hodnosti členů posádky lodi Kent a pasažérů, zabitých nebo zraněných během útoku Surcoufových korzárů:

Seznam lodních důstojníků, námořníků, pasažérů a vojáků zabitých a zraněných na palubě lodi Ctihodné východoindické společnosti "Kent" během bojového střetu s "La Confiance", francouzským kaperem, u písčin Sand Heads v Bengálském zálivu, dne 7. října 1800, v pobřežních vodách o hloubce 25 sáhů [45 m]. Publikováno na příkaz úřadů.

Oficiální úřední seznam publikovaný v novinách The Indian Telegraph 18. října 1800, přetištěný v The Naval Chronicle, svazek 5. (1801). V akci bylo zabito 11 mužů: kapitán Rivington, lodní tesař, pomocník loďmistra (bocmana), 5 vojáků regulérní britské armády, rekrut soukromé armády východoindické společnosti a 2 civilisté - obchodník z Bengálska a písař. Raněno bylo 44 mužů: 2 lodní důstojníci a 4 námořníci; 21 vojáků (pěšáci a dragouni); 7 kadetů, kteří měli nastoupit k posádce v Madrasu; 6 rekrutů soukromé armády východoindické společnosti; 2 vojenští pomocníci felčara a 2 civilisté (písaři). Dva kadeti svým zraněním podlehli o několik dní později na břehu. Těžce raněných bylo 21 mužů, většinou vojáků. Několik těžce raněných Britů, kteří museli zůstat na palubě "Kentu", zemřelo během plavby na Ile de France. Kadeti a rekruti byli většinou bez vojenského výcviku, velmi mladí. Jak vidno, během obrany "Kentu" bylo zabito a zraněno pouze 9 členů posádky lodi, ostatní byli především vojáci a kadeti pěších a jízdních pluků v Indii.

*      *      *

Závěrečné shrnutí


      I když byl kapitán Rivington na Kentu ve funkci velitele poprvé, jako důstojník se plavil na východoindických lodích řadu let a byl zkušeným námořníkem. Po spatření neznámé lodi se dopustil hrubé chyby, zaujal sebejistý a přezíravý postoj a před přítomnými dámami se vychloubal, jak korzára snadno smete dělovou salvou. Něco jako odvážnou abordáž si vůbec nepřipustil a nevydal rozkaz, aby se posádka připravila abordáž odrazit. Jako dlouholetý důstojník společnosti ale musel vědět, že v r. 1796 ve stejné oblasti snadno ukořistila malá korzárská briga pod Surcoufovým velením východoindickou loď Triton o stejné velikosti, jako Kent – o důležitých záležitostech byli kapitáni východoindických lodí informováni vedením společnosti. Zatímco překvapení Tritonu a jeho snadné dobytí téměř na stejném místě lze ještě pochopit – loď se blížila k ústí řeky Huglí, kapitán a důstojníci lodivodskou brigu znali a tak podcenili nebezpečí, navíc válka trvala krátce a Francouzi ukořistili do té doby jen dvě východoindické lodi – kapitán Kentu měl již být opatrnější a nic nepodcenit, od začátku války v r. 1793 ukořistili Francouzi již 6 východoindických lodí. A jako zkušený námořník musel Rivington vědět, že malá korzárská loď má větší rychlost a lepší manévrovatelnost. Vzhledem k tomu, že na palubě měl minimálně 200 bojeschopných mužů, včasným rozdělením ručních zbraní a vhodným rozmístěním mužů k obraně lodi mohl francouzské abordáži zabránit. Palba z děl na velkou vzdálenost se při bídné dělostřelecké úrovni posádky ukázala jako zcela neúčinná, přitom stačilo nabít 18-liberní děla dvěma kulemi, nechat Confiance připlout na dostřel z muškety (50-75 m) a pak teprve vypálit. Devítiliberní děla na horní palubě a několik 18-liberních děl na hlavní dělové palubě mohl nechat nabít kartáčovými střelami k zničení živé síly protivníka na malou vzdálenost. Padesát vojáků mohlo pomáhat s obsluhou děl. Ve válce ale žádné kdyby neplatí, za chyby se platí a mladý kapitán Rivington za své chyby zaplatil životem.

       Dobytí větší ozbrojené obchodní lodi výrazně menší korvetou byla bravurní akce, byť Surcouf značně riskoval – zbloudilá dělová kule např. mohla přerazit stěžeň Confiance. Od drtivé většiny korzárských akcí se tato liší v tom, že korzáři zde bojovali proti vojákům, byť špatně zorganizovaným; na obchodních lodích s velmi malými posádkami, kde žádní vojáci nebyli, se s houževnatým odporem setkali jen zřídka. Surcouf byl výborný námořník, dokázal se svojí lodí skvěle manévrovat, měl rychlý úsudek a cit pro správná rozhodnutí ve správný okamžik, dokázal předvídat možnosti a pohyby nepřítele a také improvizovat podle vývoje situace. Byl chytrý, energický, podnikavý, odvážný, rozhodný, ale také prudký, v boji brutální – typický predátor. Jeho brilantní akce ale vůbec nepotřebuje žádné povrchní přehánění a glorifikaci, v níž si libuje řada autorů píšících o korzárech.

*      *      *

Velmi realistický obraz britské východoindické lodi 800-tunové třídy, stejné jako "Kent". Olej na plátně, detail obrazu, malíř-marinista Thomas Whitcombe (asi 1763 - asi 1824). Whitcombe byl vynikající znalec lodí, jejich vyobrazení je technicky velmi přesné, zejména tzv. portréty lodí (ship portraits) z jeho vrcholného tvůrčího období. Loď je vyobrazena, jak připlouvá na kotviště Downs u Doveru (bílé Doverské útesy jsou v pozadí) a žádá o lodivoda – signál vytažením britské vlajky (Union Jack) na přední stěžeň, doplněný výstřelem z děla. Lodivod byl nutný k vedení lodi z Downs do Londýna kvůli pohyblivým písčinám a měnícím se plavebním kanálům v ústí Temže. Loď pluje na předoboční vítr zprava, tzv. na pravém halsu, a je zachycena v okamžiku, kdy stahuje brámové plachty a kosatku. Loď, natřená a stylizovaná (kamuflovaná) jako válečná fregata Královského námořnictva, má na obraze děla téměř ve všech střílnách, což byla obvyklá praxe malířů té doby – ve skutečnosti býval počet děl nižší a řada střílen byla prázdná. Na horní nekryté palubě byla někdy falešná děla s dřevěnými hlavněmi. Lodě 800-tunové třídy měly na boku vždy 13 střílen na dělové palubě a 6-12 střílen na horní palubě. Standardní výzbroj 800-tunové třídy lodí těsně před rokem 1801 sestávala z 26 děl: 20 děl kalibru 12 nebo 18 liber v hlavní baterii na dělové palubě a šesti děl kalibru 6 nebo 9 liber na horní nekryté palubě. Od r. 1801 byla nominální výzbroj zvýšena na 32 děl: na dělové palubě 20 x 18-liberních děl dlouhých 6 stop (1,83 m) a 2 x 18-liberních děl 8 stop dlouhých (2,44 m) jako záďová stíhací; na horní palubě pak 10 x 18-liberních karonád o délce 3,5 stopy ( 1,07 m). Na východoindických lodích se používaly kratší verze dlouhých děl, tzv. kanonády (cannonades), standardní 18-liberní dělo na lodích Royal Navy bylo dlouhé 9 stop (2,74 m). Obraz představuje východoindickou loď po r. 1801, s větší výzbrojí, a byl chybně označen jako "Fregata ve dvou pozicích, žádající lodivoda v Downs". Východoindická společnost měla vlastní námořní vlajku s červenobílými pruhy (obr. zde), za války ale její lodě používaly červenou námořní vlajku (red ensign) a také plamenec na hlavním stěžni, aby byly na dálku nerozpoznatelné od válečných fregat.


Abordáž francouzských korzárů Roberta Surcoufa lodi britské Východoindické společnosti "Triton" 29. ledna 1796, v Bengálském zálivu, prakticky na stejné pozici, jako později "Kent". Ilustrace Ambroise-Louis Garneray (1783-1857). Proporce britské lodi jsou značně přehnané, podle obrázku by loď měla šířku přes 20 metrů, zatímco ve skutečnosti byla přibližně poloviční, 10,7 m! Žádná loď té doby neměla šířku 20 m: největší loď světa v 18. stol. – španělský čtyřpalubník "Santísima Trinidad" o 140 dělech – měla max. šířku trupu 16,2 m, a nekrytá velitelská paluba vzhledem k zužujícím se vkleslým bokům byla široká 15 m. Malíř rovněž přehnal počet bojujících mužů. Toto přehánění, především v proporcích lodí, bylo v dané době typické, mělo zdůraznit velikost akce a hrdinský boj proti "silnějšímu a početnějšímu" nepříteli. Někdy zacházelo do absurdních poměrů, viz komentář ke kresbě Pierra Ozanne v článku o bojovém střetu francouzské korvety "Bayonnaise" s britskou fregatou "Ambuscade" na tomto blogu zde. Obrázek: wikipedia



Literatura:
  • Acerra, Martine et Meyer, Jean: Marines et Révolution. Éditions Ouest-France, 1988.
  • Crowhurst, Patrick: The French War on Trade: Privateering 1793-1815. Scolar Press, Aldershot 1989. Nejkomplexnější studie francouzského korzárství v období 1793-1815.
  • Demerliac, Alain: Nomenclature des navires français de 1792 à 1799. La marine de la révolution. Éditions Omega, Nice 1999.
  • Demerliac, Alain: Nomenclature des navires français de 1800 à 1815. La marine du consulat et du premier empire. Éditions ANCRE, Nice 2003.
  • Elleman, Bruce A. and Paine, S.C.M. (ed): Commerce Raiding: Historical Case Studies, 1755-2009. Naval War College Press, Newport 2013.
  • Garneray, Louis: Voyages de Louis Garneray. Aventures et combats illustrés par l'auteur. G. Barba, coll. «Le Panthéon populaire illustré»,‎ Paris 1851.
  • Garneray, Louis: Seaman Garneray. Voyages, Aventures et Combats. Argyll Publishing 2003. Komentovaný anglický překlad Rolanda Wilsona první knihy Garnerayových pamětí.
  • Garneray, Louis: The Floating Prison. Conway Maritime Press, London 2003. Komentovaný překlad Richarda Rose Garnerayových pamětí z let strávených na anglických vězeňských pontonech (fr. Mes pontons, 1851).
  • Hardy, Charles: A Register of Ships Employed in the Service of the Honorable the United East India Company, From the Year 1760 to 1810. London 1811. Dostupné online zde.
  • Hennequin, Joseph François Gabriel: Biographie maritime. Tome 1. Paris 1835.
  • James, William: The Naval History of Great Britain 1793-1820, Vol. 3. London 1826. Online dostupné např. zde, nebo vydání z r. 1837 zde.
  • Jenkins, E.H.: A History of the French Navy. From its Beginnings to the Present day. Macdonald and Jane’s, London 1973.
  • Jenkins, E. H.: Histoire de la marine française. Editions Albin Michel 1977. Francouzi v té době neměli vlastní knihu o historii svého námořnictva, proto přeložili Jenkinse!
  • Kovařík, Jiří: Korzáři Francouzské revoluce. Vydavatelství Akcent, Třebíč 2001. Kapitola "David proti Goliášovi" (str. 178-188), věnovaná dobytí lodi Kent, obsahuje mnoho chyb. Rovněž nákres manévrů lodí (na poslední straně před vazbou) je chybný, neodpovídá Garnerayovu popisu a je dokonce v rozporu i s Kovaříkovým textem v knize.
  • Laughton, John Knox: Studies in Naval History. Biographies. London 1887. Chapter XII – Robert Surcouf.
  • MacGregor, David: Merchant Sailing Ships. Sovereignty of Sail 1775-1815. Conway Maritime Press, London 1985 (přetisk 1988).
  • The Naval Chronicle, Vol. 4: July - January 1801. Str. 344. Přináší události roku 1800.
  • The Naval Chronicle, Vol. 5: January - July 1801. Str. 257-260.
  • Parkinson, C. Northcote: Trade in the Eastern Seas 1793-1815. Cambridge University Press, London 1937.
  • Rees, Abraham: Rees's Naval Architecture (1819-20). David & Charles, Newton Abbot 1970. Výběr hesel týkajících se stavby, konstrukce a výstroje lodí z Reesovy encyklopedie. Obsahuje mj. plány a konstrukční výpočty východoindické lodi z r. 1800.
  • Reid, Stuart: Armies of the East India Company 1750 – 1850. Osprey Publishing 2009.
  • Sutton, Jean: Lords of the East. The East India Company and its Ships. Conway Maritime Press, London 1981.
  • Van Tenac, Charles: Histoire Générale de la Marine, Vol. 4. E. et V. Penaud,‎ Paris 1853. Str. 100-104.
  • Winfield, Rif: British Warships in the Age of Sail 1714–1792. Design, Construction, Careers and Fates. Seaforth Publishing, Barnsley 2007. Knihy této série obsahují přehled všech válečných lodí Královského námořnictva v daném období, jejich technické údaje a stručnou historii každé lodi, včetně ukořistěných od nepřítele a zařazených do stavů Royal Navy.
  • Winfield, Rif: British Warships in the Age of Sail 1793–1817. Design, Construction, Careers and Fates. Seaforth Publishing, Barnsley 2008 (Second revised edition).



Další webové odkazy:

Článek o Robertu Surcoufovi na wikipedii (anglicky)

Upozornění: článek o Confiance na francouzské wikipedii je neúplný, obsahuje dobovou propagandu a řadu chybných informací!

Historie Confiance na wikipedii (anglicky)
Historie východoindické lodi Kent na wikipedii (anglicky)

Dobový model východoindické lodi velké třídy Scaleby Castle z r. 1798, tonáž 1237 tun bm
http://collections.rmg.co.uk/collections/objects/66559.html

Dobový model východoindické lodi z r. 1800, tonáž cca 1000 tun bm
http://collections.rmg.co.uk/collections/objects/66570.html

Dobový model východoindické lodi Charles Grant z r. 1810, tonáž 1252 tun bm. Spodní pás dělových střílen je namalován jako kamufláž k odrazení nepřítele. Na dolní palubě nemohla být děla, paluba je na úrovni čáry ponoru.
http://collections.rmg.co.uk/collections/objects/66626.html

Obraz flotily britských východoindických lodí, Nicholas Pocock 1803
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:A_fleet_of_East_Indiamen_at_sea.jpg
Uprostřed je Hindostan o 1248 tunách bm, vpravo 800-tunová loď jako byly Triton a Kent.

Kapitola o dobytí Kentu z knihy J. Kovaříka Korzáři Francouzské revoluce


*      *      *

Dovětek - zajímavost na závěr


Jedna z verzí Garnerayových pamětí, upravených pro mládež jako dobrodružný román, vyšla také v češtině pod titulem "Patnáctiletý korzár". Tato verze zachycuje Garnerayovy osudy v letech 1796-1800, od jeho odchodu z domova na moře jako třináctiletého plavčíka, službu u válečného námořnictva, plavby na obchodní a korzárské lodi, a končí těsně před jeho setkáním se slavným Surcoufem na Mauritiu. Poprvé se příběh objevil v časopise Pionýr, kde vycházel na pokračování, s ilustracemi od Zdeňka Buriana (Pionýr ročník 24, r. 1976-77, čísla 10-12). Tuto verzi jsem nečetl, kvalitu překladu ani správnost námořní terminologie tak nemohu posoudit. Loď na Burianově obrázku je zcela nerealistická.



Později ještě vyšel „Patnáctiletý korzár“ v r. 1985 v edici dobrodružných příběhů Karavana v nakladatelství pro děti a mládež Albatros, s ilustracemi Přemysla Kubely. Ke kvalitě českého překladu se nemohu vyjádřit, tuto verzi jsem nečetl, jen jsem ji prolistoval, ale lodní terminologie tam byla přeložena dost bídně. Zajímavé je, že česká verze obsahuje kapitolu o bombetocké královně (avšak výrazně zkrácenou, tipuji, že bez erotických pasáží), kterou ve Francii koncem 19. stol. z Garnerayových pamětí odstranili z důvodu nevhodnosti pro výchovu mládeže.






Žádné komentáře: